Jdi na obsah Jdi na menu
 


osmá lekce

Slíbil jsem, že se v každé lekci zastanu jednoho neoblíbeného politika. Neudělal jsem to sice přímo, ale myslím, že jsem to dělal průběžně oklikou. Ne-oblibu té osoby vytvořily sdělovací prostředky. Stejně, jako je TOP09 dílem spřátelených novin, je obraz pana Paroubka dílem stejných lidí. Věříte jim? Přiznám se, že já ne. Na mě už mají sdělovací prostředky opačný účinek – co moc chválí, to mi smrdí; co se jim nelíbí, v tom tuším jiskry naděje. Jenže, bohužel, naděje pod hysterickým tlakem novinářů brzy dojiskří, kdežto páchnoucí kreatury se v politice dál převalují sem a tam, tu se ztratí a tam se vynoří – a tisk jim dává nesmrtelnost. Některým. Ale zpátky k osobě, kterou, jak jsem zjistil, všichni nenávidí a svůj odpor mají za svůj nejvnitřnější osobní pocit. K tomu člověku by se dalo najít tisíce různých (vlastně stejných) příkladů, jak nám noviny šustí do hlav cosi, co pak bereme nikoli jako blud pomateného autora, ale jako svůj vlastní pocit a vědomost. Například jsem v Reflexu.cz ze 7.5.2010 padl na článek, který, kromě toho, že je zřejmě výplodem mozku postiženého hlubokou obsesivní poruchou, je překvapivě také dobrým návodem, jak bychom měli k novinovým (a podobným) zprávám přistupovat. Přece jen, autor má zkušenost sám se sebou a svými kolegy, a má za to, že stejně píší všichni. Ale pokud on kritizuje, mám téměř jistotu, že se mýlí, když píše o rozhovoru z Aktuálně.cz, kde Karel Hvížďala mluvil s jiskřící výjimkou, Jacquesem Rupnikem:

Jinak totiž není možné, aby Rupnik vážně přirovnal Paroubkovu ČSSD, idejí zbavený brutální výtah k moci, k historické sociální demokracii, již občas velebil Masaryk. Kromě písmen v názvu nemají tyto dvě strany zhola nic společného. Ostatně dnes už to ví i Kateřina Brožová, již z intelektuálství ještě nikdo neobvinil.

Rupnik však přehlédl to nejpodstatnější: média i část veřejnosti nestrašily ČSSD jako takovou, nešlo o ideologický boj proti demokratické levici; ta je jistě legitimním demokratickým konceptem, jak přijít na buben. Upozorňovaly na Paroubkovu ČSSD, stále agresivnější a autoritativnější partaj personifikovanou jediným člověkem, jehož posedla chorobná touha po moci.1


Především musím napsat, že u velké většiny článků se něco zajímavého dozvím až v diskusích pod nimi. Bývá to sice zavaleno v jedné kupě s různými scestnými bláboly, ale tak tomu bývá i v samotných textech. Občas – často - mívám pocit, že by bylo lépe článek přeskočit a jít se rovnou poučit pročítáním diskuse.

V té diskusi jsem si přečetl, že hloupý Rupnik, jehož prý myšlenkově trumfuje i Kateřina Brožová a který prý přehlíží to nejpodstatnější, je absolvent Sorbonny a Harvardu, uznávaný politolog a autor několika značně citovaných odborných publikací, zatímco autor článku, který hloupost a popletenost Jacquesa Rupnika odhalil, je nevzdělaný neumětel Holec s praxí v Xantypě, Koktejlu a Playboyi.

Řekl bych, že není co dodat. Ale několik vět přesto dodám.


Mohlo by se zdát, že si příliš nahrávám; že kácet (myšlenkovou) ruinu je snadné. Jenže já když narazím na bezradnou hloupost, zmůže mě soucit. Ten článek je sice přes svou bezduchost nadutě povýšený, ale taková už hloupost bývá. Takže jsem si tou volbou situaci spíš zkomplikoval. On to, chudák, asi myslel jinak. Třeba má problémy, chtěl by ztloustnout nebo zhubnout, ale nedaří se; chtěl by mít všechno větší a nic; chtěl by konečně prožít orgasmus ve dvou, ale... Tohle mi letí hlavou, když čtu. Kdo ví, proč má potřebu se takhle ztrapňovat. Já nevím, a nechci se mu proto smát. Třeba je to jinak hodný kluk; třeba, až se na něj jednou zazubí štěstí a prožije „to“ ve dvou, srovná se, změní si příjmení a bude jiný. Normální. Přál bych mu to . A věřím, doufám, že si ten zážitek nechá pro sebe. I já bych si mohl svoje dojmy nechat pro sebe, samozřejmě. Nevadí mi, že se ten osoba zatím ukájí nad klávesnicí. Mohl by dělat horší věci – a nedělá je. Snad. A to je pozitivní!

 

Jenže tenhle podivný osoba tím, co dělá, myslící lidi rozčiluje a nemyslící ovlivňuje. Určitě každý známe lidi s názorem, kteří svou myšlenku dovedou formulovat – a není to jen exhibice naduté tuposti. Jsou všude – jen v novinách ne. Kde noviny berou tyhle autory? A proč berou tyhle??? Protože normální člověk by psal normálně? Možná jsou jiná vysvětlení – ale mě žádné jiné nenapadá. Takže soucit musí stranou.

Tihle novináři (podle vzoru svačinář, kotlíkář, toaletář) nám vytvářejí modly, a nebo je zašlapávají, jak je zrovna třeba. K tomu se každý nehodí, to je poslání. Někoho pošlete pro svačinu – a on ji přinese; a někoho pošlete dělat osobnosti – on dostane seznam a hrdě tlačí. Takhle nějak to na mě působí.

Úředník Českého statistického úřadu je náhle premiérem, vzápětí víceprezidentem mezinárodní bankovní instituce – a odevšad jen slova uznání a chvály, přestože vláda funguje stejně podivně a korupčně jako dřív, jen se o tom méně píše. Aristokrat restituující v České republice podle rakouského práva založí stranu – a noviny cvrlikají víc chvály, než o sobě ta strana sama stačila říct. Sympaťák Standa seskočil z mašiny a zakrátko už ministroval na vnitru – a pak najednou zase nebyl sympaťák.

Kdo jsou ti lidé?

Myslíte, že každá intelektuálka, která svoje děti chytře přivede do demonstrace a popere se tam s policistou, skončí nato v parlamentu? Co je to za lidi, které vždycky odněkud vyhrabou a předhodí nám je, abychom je milovali? Buzková, Parkanová, ...

Kdo je vybírá?

A podle jakého klíče?


Jistě to ví pan Schwarzenberg, který ví a chce vědět, kdo kterou stranu vlastní a kdo za ni rozhoduje.

Zeptejte se ho. Ptejte se, proč nám noviny předhazují pořád ty samé oslizlé „dinosauří“ ksichty.

Ptejte se novinářů, proč nám věší na nos bulíky? ...bulík je tupě zírající kastrát; klidné, silné a vytrvalé zvíře, které se dá snadno ovládat – tedy pravzor našeho demokratického politika, tupě zírajícího v parlamentní lavici, klidně a vytrvale snášející všechno, co se mu tam předkládá, a dosti silný, aby vydržel opovrhovat sám sebou.

Všichni nenávidí Paroubka. Aspoň já mám ten pocit, když se dívám kolem sebe. Chtěl by prý zruinovat rozpočet příplatky k důchodům a zrušením poplatků ve zdravotnictví. Podívejte se na nefungující Policii, která nechce a neumí a nemůže prosadit právo; na soudce, kteří opravdu zodpovídají jen vlastnímu svědomí – takže s penězi má každý jistotu, že před soudem bude mít právo a pravdu a spravedlnost (justici) na své straně; podívejte se na ty, kdo rozhodují o miliardách vyhozených s předraženými státními zakázkami; podívejte se na zákony, přinášející neskutečné zisky vybraným – jako je solární energie, řepkové přídavky do paliv, likvidace ekologických škod, gripeny, padáky, auta, počítače a software...

Všichni to vědí – ale přesto nám pořád vládnou ty samé obludy.

Kde jsou ti, kteří by nám vládnout měli a mohli, protože vědí, mají rozum a mají jasno. Mohou mít názory levicové nebo pravicové, křesťanské nebo demokratické, nacionální nebo anarchistické – pokud jsou rozumní, najdou společně rozumný kompromis. Jenže těm se buď nechce v politickém hnoji marnit čas, a nebo ho tam, ti naivnější, marně ztrácejí – protože o místech, kde je možno něco ovlivnit, je dávno rozhodnuto.


I když, kdo ví, jestli je možno vůbec něco ovlivnit, když, jak říká pan Schwarzenberg, politiky a politické strany řídí někdo, kdo má skutečnou moc.

Jsem paranoidní?

Zeptejte se pana Schwarzenberga, aspoň vy, kdo jste ho volili a kdo mu věříte, že dříme za vaše zájmy,. Zeptejte se jak to vidí on, kdo má za kterou stranou skutečnou moc a kdo za ni o nás rozhoduje. Nebo vás nezajímá, kdo to je? Kde bydlí? Jak se jmenuje? A hlavně – o co mu jde?!?

Ptejme se – a nebo se, jak nám radí noviny, rozčilujme nad neřádem Paroubkem. Nechme si od novinářů,poradit, koho máme milovat a koho zavrhnout, komu máme věřit a koho musíme nenávidět.


Paroubka ani sociální demokracii jsem nevolil.

Osobně mi pan Paroubek je nesympatický. Ovšem když vidím, jak celý národ nenávidí někoho, koho vůbec nezná, protože k té emoci byl dokopán tiskem, musím pochybovat – a musím svůj názor, který bych sám přijal jen podle povrchních vjemů, opravit: Ten člověk musí mít něco do sebe!

A kdyby mi byl nesympatický i poté, co bych se s ním potkal a seznámil, přesto bych s odsudkem jeho osoby váhal. Co já o něm vím? Znám ho? Nemusím souhlasit s jeho názory – jenže to bychom se museli bavit o názorech a ne číst čísi názory na jeho názory. Hodnotit člověka podle takových slintů, psaných lidmi, kterým se jen ze jména Paroubek dělají vředy na dvanácterníku, je hodně odvážné – pokud k sobě chceme být vlídní; nebo hloupé, pokud k sobě chceme být upřímní.

 

Jistě, všichni už dávno všechno víme a máme dost důvodů Paroubka nesnášet. Bylo by ale zajímavé se dozvědět už před volbami, jak se na toho „nechutného“ člověka dívá Petr Dimun, tedy člověk, který jej zná a který s ním pracoval, a bylo by ještě zajímavější zjistit, proč se dozvídáme až po volbách to, co nenápadně proběhlo Reflexem:


V té chvíli přišla nabídka, zda bych se s Jiřím Paroubkem nepotkal. Neváhal jsem a kývl. Poznat osobně člověka, se kterým jsem měl dva roky přes média napjaté vztahy a o němž jsem slyšel mnohé, mě lákalo. Setkání to bylo chladné, ale když řekl památná slova „vaše mužstvo skončilo, ale dával jste mi góly, a proto bych byl rád, abychom spolu některé věci konzultovali“, poznal jsem, že mám před sebou profesionála. A těch je v české politice, bohužel, méně než by mělo.2


K tomu dodám, že jich je méně než by mělo – ale i mnohem méně, než by mohlo být!

A příznačné je, že tohle – a text následující – nepsali novináři, nebo alespoň ne kmenoví autoři. Už jsem poznamenal, že nejzajímavější jsou v internetových novinách texty pod článkem. Přijatelné pak, zdá se, bývají i příspěvky autorů z vnějšku. Novináři ale, bohužel, jsou profesionálové jen co do formy. Někteří, možná, dovedou poskládat věty tak, aby z nich čtenář měl přesně takový pocit, jaký oni chtějí. A komu se taková manipulace nelíbí, je nacista, fašista a extremista.


Ale zpátky k panu politikovi. Jak se v Česku roztáčí kolotoč mediální blbosti, nahrál mi František Mikš svým článkem v Reflexu č.23/2010, kde píše o medializované kauze odvolaného ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, a ptá se, kdo z nás vlastně pochopil, o co šlo, když jsme byli neustále otravováni podpásovými osobními útoky a znovu se potvrdilo, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde:

Kauza Jiří Pernes je jen další ukázkou toho, že pokud se kolem vás roztočí pověstný kolotoč české mediální blbosti, kdy jeden novinářský šmok opisuje od druhého a snaží se na vaší špatnosti demonstrovat svoji „zásadovost“, těžko se již podaří vrátit debatě racionální základ. Kauza Pernes není ve skutečnosti ostudou historika Jiřího Pernese, ale ostudou českých médií, která si nechala úzkou skupinou lidí vnutit téma, přijala jeho jednostranný výklad a bezmyšlenkovitě se přiživovala na likvidaci předem vybrané oběti.3


A tady už opravdu není co dodat.



1Holec, Petr, O hodném Paroubkovi (a hloupém Rupnikovi), Reflex, [on line] Praha : RINGIER, a.s., 7.6.2010 [cit. 8.6.2010] dostupné na <http://www.reflex.cz/clanek/politika>

2Dimun, Petr, Paroubek: začne rehabilitace?, Reflex 23-2010, Praha : RINGIER, a.s., 10.6.2010, ISSN 0862-6634,Aréna názorů

3Mikš, František, Kauza Pernes: návrat morálního kýče, Reflex 23-2010, Praha : RINGIER, a.s., 10.6.2010, ISSN 0862-6634,Aréna názorů

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tunysová Dagmar - jfgke

Tohle jsi napsal dost dobře, zatím nejlíp(četla jsem myslím 5 částí), je to srozumitelné a taky podle mě máš ve všem pravdu, vidím to stejně. Mimochodem mám kamarádku-starší dámu, která chodila s panem Paroubkem na vysokou a ta si ho váží, takže já si nenechám blbejma novinama vnucovat názory.A v politice bych ráda viděla pana Zemana,i když mu to nevyšlo, ale nevolila jsem ho, ani Paroubka ani knížete.Číst noviny je skoro ztráta času, když nesleduju ani sport...

 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Statistiky

Online: 2
Celkem: 47711
Měsíc: 876
Den: 21