Jdi na obsah Jdi na menu
 


O velikém domě

Dnešního večera se chlapec překvapeně usadil na posteli, nohy zkřížil pod sebe a čekal, co se bude dít. Dnes večer ho totiž ukládali oba rodiče. A to se vůbec nestávalo. Tatínek si sedl z levé strany, maminka z pravé, a koukali. Tak nějak .. zvláštně.

Tak pod peřinu,“ řekla maminka.

A kdo mi řekne pohádku?“ vyzvídal, soukajíc se pod peřinu. „Vy oba?“ zasmál se, jak ho ta představa pobavila.

Klidně,“ pokrčili rodiče rameny a usmáli se. Oba skoro stejně. Tak nějak .. podezřele se usmívali.

To jsem zvědavej,“ zahrabal se hlouběji pod peřinu, až mu vyčnívaly jen oči a vlasy. A čekal, co předvedou.

Tak začneš ty?“ podívala se maminka na tátu. A tatínek tedy začal:

 

Byl jednou jeden dům, a ten dům byl opuštěný. Nikdo v něm nebydlel a domu bylo smutno. A chátral. Omítka se mu začínala drolit, barva na oknech oprýskávala, trávník zarůstal a zahrada byla zpustlá, plná bodláčí a plevele, kde jen sem tam prosvítala květina, co tam zbyla z dřívějška.

 

To je nějak smutný,“ ozvala se maminka.

Tak pokračuj ty,“ řekl tatínek. A maminka souhlasila a vzala další vyprávění na sebe:

 

Ten opuštěný dům býval krásný. Stál na kraji města a měl velká okna, vpředu dva balkóny, boční zdi obrostlé popínavými křovinami, ozdobný plot a schodiště se zábradlím. A uvnitř? Hned za dveřmi byla velká hala, kde se do nedávna scházeli maminky a tatínkové, babičky, tety, dědečkové, synovci, vnučky a vnoučkové, neteře, synové a dcery, strýcové a jiní příbuzní. Byl to velký dům a vešlo se do něj spousta lidí. Teď však byl prázdný. Celá ta velká rodina se kamsi odstěhovala a velký dům osiřel.

 

Tos to ale moc nevylepšila,“ ozval se tatínek.

Tak zase ty,“ pokrčila maminka souhlasně rameny. A dál mluvil znovu taťka:

 

A pak, najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se na zahradě toho opuštěného domu děvčátko. Běhalo vysokou trávou, lezlo na stromy, mezi kopřivami a v jiném plevelu pátralo po zbylých květinách, trhalo je a uvázalo z nich kytice a věnečky a podobné spletence, jimiž pak zdobilo stromy a keře a plot a další místa kolem zarostlé cesty. A když ta holčička důkladně prozkoumala celou zahradu, vyšla po schodech ke vstupním dveřím do domu.

Vzala za kliku, zatlačila – a dveře se pomalu otevřely. Nebylo zamčeno! V ruce držela jednu malou růžičku, tedy ji sevřela v dlaních a se zatajeným dechem vstoupila dovnitř.

 

Tatínek se podíval na maminku, jestli nechce něco říct. A maminka chtěla a tak povídala zase ona:

 

Bylo tam šero. Nikde nesvítilo žádné světlo a okna přikrývaly závěsy, stínící natolik, že tam bylo vidět jen velmi špatně. Její kroky se rozléhaly halou, téměř prázdnou, bez nábytku, i tak ovšem zvláštně přitažlivou. Úzkými pruhy světla, pronikajícího škvírami dovnitř, jako by sluneční paprsky vytvářely clony rozdělující halu na jednotlivé temné oblasti a zákoutí, které jí dodávaly tajemný nádech.

Holčička se sunula pomalounku vpřed, napjatá jako struna, když vtom zaslechla kočičí zamňoukání. A po chvíli opět sotva znatelné: Mňau!

Zůstala u dřevěných schodů vedoucích do patra. Dotkla se zábradlí a ucítila vrstvu usazeného prachu. Otřela si špinavou dlaň a raději už na zábradlí nesahala. Ani, když stoupala po schodech vzhůru. A tam ji uviděla. Nahoře na terase svítily mezi příčkami zábradlí dvě zelené kočičí oči. Vyběhla za ní nahoru, ale kočka už byla pryč. Místo ní tam našla mnoho stejných dveří. Většinou zavřených, ale některé byly pootevřené. A tu se odněkud ozvalo další zamňoukání. A ještě jedno. Jako by ji ta kočka volala.

Nakoukla za nejbližší dveře klíčovou dírkou, jenže tak uviděla jen šedé nic. Zkusila je otevřít. Vrzaly strašlivě, ale když jimi hýbala jen pomalounku, nebylo to tolik slyšet.

Za dveřmi našla pokoj s bílými stěnami a širokým oknem, velkým přes celou jednu zeď. Okno mělo i dveře a za nimi byl balkón. Vyhlédla oknem ven, dolů do zahrady. Ale jen přes sklo. Dveře na balkón se jí nepodařilo otevřít. Vlastně jen vzala za kliku, když se ozvalo kočičí: Mňááau! To kliku hned pustila a šla najít kočku.

 

Maminka se odmlčela.

Teď zase ty,“ řekla, když tatínek nezačal mluvit sám.

No to mám radost,“ usmál se tatínek. „Musíme na ni dávat pozor, viď,“ obrátil se na synka, který jen přikývl a pozorně naslouchal. A tatínek tedy vyprávěl, jak to bylo dál:

 

Shlédla přes zábradlí dolů do haly, podívala se na levou stranu i na pravou stranu, kočka nikde. Vstoupila do vedlejšího pokoje, který byl menší, stěny měl světle modré, okno jen obyčejné a pod oknem dřevěný pracovní stůl se šuplíky. Šuplíky hned otvřela. Nebyla tam ani kočka, ani nic jiného. Byly prázdné, ale na stolní desce ležel čistý bílý papír. Nebo vlastně nebyl čistý. Cosi jako by prosvítalo. Otočila ho – a na druhé straně stálo: Ahoj. Už se na tebe těším. Jen ta věta. Žádný podpis, žádné jméno.

Holčička, to musíme prozradit, ještě neuměla číst, ale usmála se na ta písmenka, jako by je přečíst dovedla. Jako by věděla, že jí říkají něco hezkého. Vrátila papír na stůl a přikryla jej svou růží. Jen tak, bez rozmýšlení. Obrátila ke dveřím – a vtom ji vidí! Ve dveřích seděla bílá kočka s narezlými skvrnami a přimhouřenýma očima si holčičku prohlížela.

Čičííí! Natáhla k ní ruku, ale sotva udělala první krok, kočka se otočila a vyběhla ven.

Holčička se rozběhla za ní. Spěchala za ní dolů po schodech, když vtom strnula. Jako by sem zvenčí doléhaly nějaké hlasy!

 

Teď zase mamka,“ ozval se chlapec, kterému se to střídání vypravěčů zalíbilo.

Tak jo,“ souhlasil tatínek. A byl rád, že další vyprávění bude zase na mamince:

 

Holčička se polekala. Přikrčená za zábradlím se rozhodla počkat, co se stane. Nestalo se nic. Hlasy jako by se pohybovaly kolem domu a kočka zmizela kdesi v šeru. Zkusila tedy pomalu sejít po schodech dolů, držela se pevně zaprášeného zábradlí a bylo jí jedno, že se ušpiní. Myslela zřejmě, že se odsud včas vytratí. Nesešla však ani dva schody, když se vstupní dveře rozletěly a do nich vrazil jakýsi chlapec. A mezi jeho nohama se prosmýkla kočka a vyrazila ven tak rychle, že si jí ani nestačil všimnout.

To je skvělý, rozhlížel se halou. Děvčátko vyběhlo zpátky nahoru s podobnou svižností, s jakou předtím zmizela venku kočka. Chlapec nestačil postřehnout ani ji a jen se tam rozhlížel. Položila se tedy nenápadně na podlahu a s hlavou ukrytou za zábradlím sledovala dění dole v hale.

Za chlapcem vešla do dveří žena a po chvíli vstoupil ještě muž. Nikdo další, muž za sebou dveře zavřel. Procházeli se halou, jako to dělala před chvílí ona. Ovšem ne potichu a opatrně jako ona. Mluvili nahlas a chovali se tam, jako doma.

 

A taťka se hlásí,“ zvolal chlapec vesele.

Maminka s tatínkem se na sebe zadívali, jestli by ho neměli napomenout. I teď se však tvářili podivně, jako by jim všechno přišlo krásné a milé, takže se žádné napomínání nekonalo.

Taťka se nehlásí, ale už se těší, že bude zase povídat,“ řekl tatínek. A povídal:

 

Muž rozhrnul závěsy, aby měli víc světla, a prohlásil, že se mu tam líbí. Tady bude křeslo. Pořádný. Houpací! Tady si vždycky sednu, plánoval hned.

A sem by se hodilo akvárium, nebo květinový stolek, promýšlela v jiném koutě paní.

Tady jsou schody! Můžu nahoru? Ozval se kluk.

Počkej! Sám nikam nechoď, napomenul jej pán.

Tak pojďte taky, prosil kluk, zvědavý, co je nahoře. Nebo půjdu sám, pohrozil. A vystoupil na první schod a čekal tam.

 

Pána s paní ovšem schody nelákaly. Procházeli halou sem a tam, objevili vedle místnost, která zřejmě byla šatnou, našli i malý kuchyňský kout a velkou kuchyni, a všude se domlouvali, co a jak tam chtějí mít. Chlapce ovšem zase nebavilo tohle čekání. Postoupil mezitím o další čtyři schody nahoru. Na každém zavolal: Tak pojďte. Nebo půjdu sám! A vykročil o schod výš, aby tam opět chvíli čekal.

Tak pojďte. Nebo půjdu sám! Hlásil i teď a překročil další schůdek. Stál už v půlce schodiště, zády obrácený do patra, hleděl jen dolů do haly, kdy konečně přijdou za ním. Kdyby ale vyhlédl nahoru, spatřil by jen pár metrů od sebe obličej dívky, schované za zábradlím. Ona ho sledovala s divoce tlukoucím srdíčkem, v hrdle svírala zatajený dech a bála se pohnout. Ležela úplně ztuhlá na místě, přestože jí bylo jasné, že ji za chvíli ten kluk objeví, pokud se mu někam neschová. A stejně jen ležela a čekala. Nic jiného totiž nebyla schopná udělat.

 

Tatínek na chvíli přestal. A dřív, než se stačil s maminkou pohledem domluvit, jestli naváže ona, nebo má ještě chvíli mluvit sám, vyletěla zpod peřiny malá hlavička:

Teď já!“ přihlásil se kluk. A než stačili překvapení rodiče cokoli říct, už mluvil sám:

 

Ten kluk popošel zase o schod nahoru, protože ho pořád neposlouchali a pořád si tam dole něco prohlíželi. Volal, že už je skoro nahoře, jenže mu pořád nikdo neodpovídal. Tak šel dál, ještě výš. A protože už byl skoro úplně nahoře, otočil se. A vtom ji tam spatřil! Tu hlavu za zábradlím, jak na něj kouká a jak se ho bojí. A sám se strašně polekal. Tak, že zakřičel. A ta holka se polekala ještě víc a začala křičet ještě víc nahlas. A ti dva dospělí, když to uslyšeli, začali křičet taky. Takže tam všichni hulákali jako na lesy. Jenom ta holka pištěla jako siréna.

 

Chlapec skončil, zahrabal se zpátky pod peřinu a řekl: „Teď zase ty, mami.“ A bylo na něm znát, jak je pobavený svým vyprávěním. Rodičům se také objevil na tvářích spokojený úsměv, a maminka poslechla a pokračovala:

 

Dospělí naráz přestali zkoumat halu a v mžiku byli na schodech. Stanuli za chlapcem a všichni tři zírali na děvče, které se zatím postavilo. A couvalo dozadu, jako by jejich pohledy tlačily.

Kdo to je? Divil se tiše pán.

Kde se tady vzala? Divila se v duchu paní.

Proč je nahatá? Řekl nahlas kluk.

Opravdu. Holčička tam před nimi stála úplně nahá, přikrytá jen stínem zábradlí.

 

Co tady děláš? Zeptal se pán.

Děvčátko ale jen mlčelo a koukalo, jako by neumělo mluvit. A dál před nimi couvalo a zdálo se pořád menší a menší. Nebo ne! Nezdálo se menší a menší – ono skutečně bylo čím dál menší!

Neboj se nás, řekla paní vlídně. Umíš mluvit? Zeptala se.

Ovšem to už děvče nebylo děvčetem. Nebylo už ani malou holčičkou, ale stalo se miminkem, co sotva zvládne stát na nožičkách.

Ona tady na nás snad čekala, zamračil se kluk.

Ona tady na nás snad čekala, rozzářila se paní. Že je krásná, obrátila se na svoje dva chlapy.

 

Hlásí se někdo?“ přerušila maminka vyprávění. „Tatínku,“ vyzvala svého muže.

Nehlásí, ale bude vykládat, viď,“ připojil se chlapec.

Nehlásím, ale budu vykládat,“ přikývl tatínek. „Já mám totiž pohádky o miminkách nejradši,“ usmál se .. a znovu při tom vypadal jaksi zvláštně, podezřele. A spustil další pokračování:

 

Pán přistoupil k dítěti blíž. Ne aby se podíval, jestli je krásné, ale zkontrolovat, jestli mu není zima. A svlékl si triko a pro jistotu je do něj zabalil.

Půjdeš ke mně, ty malá princezničko, vzala je paní do náruče a přikryla pod svůj plášť.

Kluka nezajímalo, jestli je holčička krásná, a vůbec ho nenapadlo, že by jí mohla být zima. On se šel konečně podívat do pokojů. A za chvíli přiběhl zpátky:

Mami! Tati! Já jsem něco našel, podívejte! Ukazoval papír a růži, ponechané děvčetem v pokoji na stole. To bude můj pokoj, ukazoval na dveře, ze kterých přišel. A tohle tam bylo. Co to je? Co tam je napsaný?

Rodiče mu přečetli, že tam stojí: Ahoj. Už se na tebe těším.

Na mě? Proč? Divil se. A na co je ta kytka?

To máš asi dárek od ní, usmála se maminka s miminkem v náručí. A to už se chlapec zadíval na děvčátko pozorněji. A vlídněji.

Fakt, jo? Ptal se. Ale já jsem se na ni moc netěšil, přiznal trochu stydlivě.

To nevadí, řekl tatínek. Ona se na tebe nezlobí. Ona to ještě neumí.

Tak ji to naučíme? Zablýsklo se klukovi v očích.

Ona bude hodná, opravila ho maminka.

Já vím, smál se. Já jsem si dělal legraci. Ukaž, natáhl se, aby se mohl opatrně dotknout její ruky. Takový malý prstíčky, kroutil hlavou. A my si ji tedy necháme? Došlo mu najednou.

Když se na nás těšila, přitiskla ji maminka pevněji k sobě.

A když máme tak velký dům, řekl tatínek.

A jak jmenuje? Zajímal se kluk.

Jak bys chtěl? Zeptala se maminka.

Danielka, vyhrkl hned. Jako ta princezna, co si vzala toho kupce Lemualda.

Tak slyšíš, Danielko, sklonila se maminka k miminku. Brácha tě bude hlídat, aby tě nesežral drak. Vid, obrátila se zpátky na chlapce.

No jasně, přikývl ten. A usmíval se přitom .. tak nějak zvláštně, tajemně.

 

Taťka se odmlčel. Dál už neměl, co povědět.

Mami,“ pokusil se chlapec vyzvat mamku, aby mluvila ona.

To už je asi všechno,“ řekla ona. „Nelíbilo?“

Jo, hezký,“ řekl. „Ale co ta kočka?“

Nojo,“ vzpomněl si tatínek. „Ta ležela venku na sluníčku a čekala, až ji najdou. Protože moc dobře věděla, že v tom velkým domě bude dost místa i pro ni,“ řekl. A kluk se díval chvíli na něj a chvíli na maminku, a přemýšlel, proč se pořád tak divně usmívají.

Akorát to skončilo nějak divně,“ dodal. A dál si je oba prohlížel.

Skončilo to hezky, ne?“ namítla maminka.

Hezky. Ale divně,“ trval na svém.

No, víš, to byla taková pohádka trošku o nás,“ přisedla si k němu maminka blíž a pohladila ho.

My se budem stěhovat?“ vykulil na ni oči. „Do velkýho domu s halou a schodama? A s kočkou?“

To ne. Ale víš, jak jste s tatínkem mluvili o sestřičce, tak jsme chtěli vědět, co bys na to řekl, kdyby sem za náma nějaká přišla?“

Sem?“ podíval se na ně překvapeně. „A kdy?“

Asi za půl roku,“ usmál se na něj tatínek. Znovu tak nějak zvláštně.

To je za dlouho?“

Docela jo,“ usmála se podivně i maminka.

Tak já si zvyknu,“ usmál se také. Když viděl, jakou mají radost, nechtěl jim ji kazit. A díval se na ně, jak si ho prohlížejí a divně se přitom usmívají, a chtěl se zeptat, jaké bude mít ta holka jméno, ale mlčel a usmíval se také. Také asi trochu jinak než se směje jindy, ale už věděl, že se na ni těší.

A rozhodl se, že pro ni jméno vymyslí sám.

Aby rodičům udělal radost.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47709
Měsíc: 877
Den: 21