Jdi na obsah Jdi na menu
 


O dvou bratrech, čarodějích

Takže mám vyprávět jako maminka?“ divil se večer tatínek, když usedl na klukovu postel.

Úplně ne, ale trošku jo. Bylo to dobrý,“ chválil kluk maminčino včerejší povídání.

Tak o čem?“ rozhodl se tatík, že dnes bude nejlepším vypravěčem. „O strašidlech? O čertech? O rytířích a o princeznách? O splašených letadlech? Co bys chtěl?“

To je jedno,“ těšil se kluk. „Hlavně, ať je to zajímavý. A hezký.“

Aha,“ pokrčil tatínek čelo ještě víc. „Ani bojovat se tam nemusí?“

Nemusí,“ přitakal hoch. „Ale může,“ opravil se.

Tak jo,“ usmál se tatínek. „Tak možná se tam bude bojovat, ale možná se tam bojovat nebude. Možná to bude jenom úplně hezká pohádka. Uvidíme. Necháme se překvapit, jo?“ zeptal se. A chlapec přikývl a zaposlouchal se, tatínek tedy musel začít:

 

Kdesi daleko, dva dny a dvě noci vlakem, potom dvanáct hodin letadlem, dál celou noc a půl dne autobusem a ještě tři dny pěšky, tak přesně tam stála křižovatka.

Cesta vlevo byla z kopce.

Napravo se šlo do hlubokého lesa.

Přímá cesta stoupala k horám.

A poslední cesta vedla zpátky tam, odkud jste přišli.

 

Na téhle křižovatce zrovna byli čtyři bratři, co šli do světa na zkušenou. Jenže šli pořád spolu a to nebylo dobré, protože nikde nenašli tolik zkušeností, aby jich bylo dost pro všechny čtyři. Na příští křižovatce se rozdělíme a dál půjde každý sám, rozhodli se. A teď na té křižovatce stáli.

Nejstarší se jmenoval Abal. Vybíral první a zvolil cestu vpravo, do lesa. Už dosti dlouho totiž potřeboval na záchod a musel honem, co nejrychleji, zmizet někam za stromy.

Druhý bratr se jmenoval Babal. Ten si vybral cestu vlevo, jelikož vedla z kopce dolů. Byl na řadě, tak si jednoduše vybral tu nepohodlnější.

Třetí bratr, jménem Cabal, zvolil cestu dopředu. Vedla sice do hor, ale měl na výběr už jen tuhle, a nebo mohl jít zpátky. A zpátky se mu nechtělo.

Čtvrtý, nejmladší bratr, měl jméno Dabal. Jenže mu všichni říkali mamánek a starší bratři se mu smáli, že se s ním maminka ještě mazlí, když oni už jsou velcí a divocí rošťáci. Zbyla po něj už jen cesta zpátky, tak si ji vybral, protože nemohl jinak.

No a co? Mávl rukou. Tak půjdu zpátky. Mějte se tu, bratři, krásně, já se vracím domů. Osud tomu tak chtěl, a já se už stejně nejvíc těším na maminku, rozloučil se. A šel domů.

 

Abal, nejstarší bratr, už tohle rozloučení neslyšel, neboť ještě předtím zmizel mezi stromy.

Nechceš si to vyměnit? Zeptal se nenápadně Cabal, který měl jít do kopců, Babala, který měl jít dolů. Babal však rozhodně měnit nechtěl.

Tak ať se tam v nížinách neztratíš, popřál Cabal bratrovi a objal ho. Mám tě rád, bráško, a budu na tebe myslet, řekl.

Taky tě mám rád, odvětil Babal. A přeju ti, aby tě v horách potkalo jen samé štěstí, popřál Cabalovi. A rozešli se každý svou cestou.

 

A přesně o rok později se na téhle křižovatce setkali znovu.

Cabal v černém klobouku s vysokou ostrou špicí, na sobě černý plášť se stříbrnými hvězdami a půlměsíci, vážný a tajemný.

Babal naopak v bílém plášti s širokým, jemně bílým kloboukem a širokým pyšným úsměvem. Oba v ruce drželi hůlku. Cabal černou a Babal bílou – obě kouzelné. Kdesi ve světě se z nich totiž stali kouzelníci. Ano, za pouhý jeden rok. Babal se v údolí stal hodným kouzelníkem Dobromírem, z Cabala se v horách stal zlý kouzelník Zloslav. A teď, po roce, stáli na stejné křižovatce.

 

To je dobrý,“ smál se kluk. „Budou spolu bojovat?“

Proč bojovat?“ divil se tatínek. „Vždyť to jsou bráchové!“

Jasně,“ opáčil kluk. „Ale hodnej se zlým přece musí bojovat, ne?“

Nojo, to máš pravdu,“ zamyslel se tatínek. A chvíli váhavě přemýšlel. „Tak uvidíme, jak si s tím poradí,“ pokrčil rameny. A mluvil dál:

 

Jsi to opravdu ty, bratře? Změnil ses. Ukaž se mi! Pozdravil Cabal-Zloslav hromovým hlasem Babala-Dobromíra. Vidím, že je z tebe měkota a hlupák, rozchechtal se.

I ty ses změnil, bratře, odvětil Babal-Dobromír. Je z tebe nadutec a hlupák, posmíval se také. Nato oba současně zvedli proti sobě své kouzelné hůlky. Už už blížily k sobě, už už to vypadalo, že jakmile se dotknou, vyšlehne od země až k mrakům blesk a zaburácí mohutný hrom. Avšak nedotkly se.

Ukaž, sklonil Dobromír svou bílou hůlku a zvědavě sáhl po černé bratrově. Hezká. Z čeho to je?

Nejtvrdší mahagon. Ornamenty pálený laserem. Designový návrhy od studia BestBestia z New Yorku, chlubil se Zloslav.

Nám to dělali nějací amatéři, přiznal Dobromír. Ale funguje to! A líp, než tyhle vaše designový pozlátka! Smál se. Mrkej, řekl. A dotkl se svojí hůlkou kopretiny – která jakoby se hned začala plnit barvou i hmotou, takže byla rázem větší a mnohem krásnější.

No a co? Odsekl Zloslav. Sleduj ty! Ťuknul hůlkou do vedlejší kopretiny – a ta jakoby se stáhla do sebe a měla náhle pronikavé, ostře křiklavé barvy.

Ta moje je hezčí, šklebil se Dobromír.

Ta moje je lákavější, smál se Zloslav.

A takhle, se šklebivým smíchem vykročili k domovu.

 

Cestou se předháněli, kdo je lepší. A byli do soupeření natolik zabraní, že ani nepostřehli nejstaršího bratra Abala, jak kráčí pár kroků za nimi. Abal je zprvu nepoznal. Až později pochopil, že to jsou jeho bratři, ale zůstal už vzadu, neboť viděl, že bude mít spoustu práce s napravováním toho, co oni provedou.

Jako první vytrhal obě kopretiny a zahrabal je do země. Proto, že byly obě jedovaté, a také pro jistotu. Kdo ví, co by se z nich ještě mohlo stát, kdyby tam zůstaly.

 

Bratři, co se vyučili na kouzelníky, zatím došli k obilnému lánu, kde sekáči kosili obilí. S každým máchnutím kosou padl malý pruh stébel, postoupili o krůček vpřed a znovu se ohnali kosou, a pak zase znovu a pořád dokola. Těžká práce, úmorná, celý den se v horku sunout ohromným, nekonečným lánem.

Chcete, potěším vás? Zavolal na ně Dobromír.

Chcete, rozohním vás? Křikl Zloslav.

Sekáči však kosili dál, jako by vůbec nic neslyšeli. Bratři tedy šli uraženě dál. A dál se dohadovali.

 

Pomohl bych jim, vykládal Dobromír. Ulehčil bych jim práci. Měli by víc času. Zvládli by toho víc.

Kdyby měli víc času, šli by do hospody, kroutil se Zloslav. A kdyby zvládli víc práce, nebylo by jich třeba tolik – a co by dělali ostatní? Šli by do hospody, šklebil se jedovatě. To já bych jim spálil obilí, nebo bych jim rozbil kosy. A oni by si museli poradit! Museli by něco vymyslet. Museli by se snažit – a byli by pak lepší, chytřejší a šikovnější! Chápeš?!

Kdybys jim uškodil, byli by leda naštvaní, hádal se Dobromír. A já chci, aby byli šťastní, aby se smáli.

Smíchem člověk zleniví, namítal Zloslav. A já nechci líné lidi, já chci, aby byli naštvaní – a pracovití.

 

Mezitím se u sekáčů zastavil Abal.

Nedali vám něco? Vyptávtal se. Raději to vyhoďte, jestli vám něco dali nebo udělali. Sekáči však měli dost své práce a nebavili se ani s ním. Nechal je tedy sekat a pospíchal za svými popletenými čarodějnými bratry.

 

Byli to už velcí chlapi, ale chovali se teď jako malí kluci. Sotva se před nimi kdosi objevil, hned závodili a předbíhali se, aby jej každý mohl jako první obdarovat po svém: jeden krásnou zbytečností, druhý škodou, která prý povzbudí. Jenže neuměli tyhle svoje dovednosti ještě dobře prodat a lidé je hnali pryč oba. Jedni dřív, než vůbec začali čarovat, jiní až poté, co své čáry předvedli. Nevadí, říkali si bratři, a soupeřili jinak. Sami. Spolu. Vyhazovali kouzelné hůlky do vzduchu, kdo výš; vrhali je do dálky, kdo dál; trefovali se jimi do ježka, který se před nimi utíkal schovat do křoví, ale netrefil ani jeden; ohýbali kouzlem vodu, vylepšovali květiny, vypouštěli kameny, proměňovali keře i celé stromy a dělali z nich nejroztodivnější předměty, velké, menší, barevnější, průsvitné jako ze skla, voňavé nebo páchnoucí, prostě jiné. Nikdy se ovšem nedokázali shodnout, čí kouzlo je lepší.

 

Jeden tulák se dal zlákat, aby mu Dobromír přičaroval krásné nové šaty místo jeho rozedraných hader.

Co já budu dělat? Naříkal ten vandrák, když k němu došel Abal. Vždyť mě zavřou do vězení! Kdo mi uvěří, že jsem to neukradl?

Vyválej šaty v blátě, poradil mu Abal. Rozedři je o kameny a nech vyblednout na slunci. A nebo je se mnou vyměň za ty moje, staré a potrhané, napadlo ho potom. A dohodli se, oděv si vyměnili a oba byli spokojení.

Jindy Zloslav nečekal, jestli člověk bude nebo nebude zvědavý na jeho kouzlo, a rovnou polámal kola u vozu, kde měl ten chalupník vejce na trh. Vůz se naklonil, vejce se rozbila a chalupník chtěl oba čarodějné bratry roztrhat na kusy. Oba proto, že Dobromír mu na polámaný vůz hned přičaroval plátěnou stříšku s barevným praporkem. Prý pro radost.

Chalupník je za jejich službu honil dlouho, řádně se zadýchali.

Zbohatne, uvidíš. Vrátí se domů a vzteky něco chytrého vymyslí, předvídal Zloslav, když se mohli zastavit.

Jestli zbohatne, tak jedině díky tomu, že bude mít vozík s nejkrásnějí stříškou a nejpestřejším praporkem, vrtěl Dobromír hlavou. A zatímco se ti dva přeli, Abal pomohl chalupníkovi kolo spravit a poradil mu, ať rozbitá vejce prodá jako příměs do malty. Chalupník váhal, ale zkusil to – a jeho vnuci mají ještě dnes velkou firmu obchodující s přísadami do malt a stavebních hmot.

 

Takhle došli až domů. A před rodným domem se začali do krve hádat, kdo vejde jako první. Strkali se a posílali na sebe čáry a kouzla, takže branka hned obrostla růžemi tak, že se jí pro trnité šlahouny vůbec nedalo projít, což bylo Dobromírovo dílo. Vzápětí byla dvířka zase žhavá, že se jich nedalo ani dotknout, jak si usmyslel Zloslav. Nato vykouzlil Dobromír kolem branky hluboké jezírko s ledovou vodou a bahnitými břehy s rákosím, které nešlo ani přeskočit, ani přeplavat, a potom přičaroval k brance Zloslav černou mříž, která se hýbala a syčela, jako by byla celá z jedovatých hadů. Ale to už dorazil také Abal.

Co blázníte, chlapi? Zlobil se. Takhle se nedostaneme domů!

Co ten tady dělá? - Tys nám tu chyběl! - Neraď odborníkům! Brblali, ale chtě nechtě, museli uznat, že má pravdu, a začít svá kouzla odčarovávat. Moc jim to nešlo. Branka zůstala horká, kolem plno bahna, všude trnité větve a sem tam se ozvalo i hadí zasyčení, ale mohli vejít. Ale to už slyšeli i nejmladšího bratra, Dabala, který vyběhl ze stavení.

 

Bratři, jste to vy? Volal, prodíraje se k brance. Konečně. Už jsem se bál, že budeme muset začít bez vás!

Začít? S čím? Divili se bratři. A Dabal vyprávěl, jak je navštívil pan král, neboť mu prý hvězdopravec i vědma napověděli, aby štěstí pro svou jedinou dceru hledal tam, kde mají čtyři syny. Ale všichni čtyři musí být starší než princezna, a také musí být všichni mladší než její matka, královna. A pan král zjistil, že takoví jsme v celém království jenom my, vysvětloval mamánek Dabal bratrům. Princezna už tady byla taky. Dokonce si mě chtěla hned vzít, pokračoval tišeji. Ale přemluvil jsem ji, ať počká a vybere si z nás všech. Že jste lepší než já. Tak jsem rád, že jste přišli, radostně bratry vítal. Ona se mi totiž nelíbí, dodal šeptem.

 

Zprávu, že jsou bratři doma, dostal hned i pan král. Ještě se doma pořádně nepřivítali, už tu byl královský posel s kočárem, všechny je naložil a šupem na zámek. A ani tam se ale bratři nestačili rozkoukat, už je vedli do královské síně. Co můžeš udělat hned, udělej hned, říkával pan král. Seděl na trůnu s korunu na hlavě, žezlo v ruce a přísný výraz panovníka ve tváři. Vedle něho mžourala krátkozrakýma očima paní královna s tlustým zvětšovacím sklem v ruce. A mezi nimi, vlastně spíš za nimi stála princezna. Ta měla ruce prázdné, ale oči měla doširoka otevřené a zvídavě si bratry prohlížela.

Přešla dopředu, až k nim, a zastavila se u bratrů, čarodějů, kteří ve svých čarodějných hábitech působili zvláštně.

Co jste vy dva zač? Zeptala se jich.

Já jsem mocný čaroděj Zloslav, nadmul se pyšně bratr, který se ve skutečnosti jmenoval Cabal.

A já jsem mocný čaroděj Dobromír, pronesl stejně hrdě bratr, co se ve skutečnosti jmenoval Babal.

A ty jsi opravdu nepředstavitelně bohatá? Zeptali se oba dva najednou. A mračili se na sebe, že si navzájem kradou otázku.

Já nejsem bohatá, usmála se princezna. Bohaté je naše království. A potřebuje moudrého vladaře. Co vy dva umíte? Ptala se.

 

Cabal-Zloslav a Babal-Dobromír se rozestoupili, aby měli víc místa, a začali se předvádět. Dobromír udělal ze své hůlky růžový květ; Zloslav k němu okamžitě přičaroval mšice, aby ho požíraly; Dobromír těm mšicím proměnil kusadla v houbičky, takže pak už lístky neokusovaly, nýbrž leštily; Zloslav živou růži transformoval do skleněné, aby zůstala navěky stejně krásná; Dobromír kolem skleněné růže vykouzlil obrovské horko, aby se rozpustila; Zloslav udělal z roztékající se skleněné růže duhovou bublinu; Dobromír poslal na bublinu třpytivý blesk – a ona se rozprskla; Zloslav se naštval a rozprsklé kousky přilepil Dobromírovi na plášť; Dobromír se rozzlobil a začal na Zloslava křičet, že je obyčejný Cabal a žádný kouzelník Zloslav; Cabal-Zloslav se smál a přikouzlil Dabalovi-Dobromírovi k podrážkám bot rozteklé střepy, aby se nemohl ani pohnout; Dobromír mu proměnil černý kouzelnický šat v bílý, a přičaroval mu tam ještě obrázky legračních postaviček; Zloslav začal Dobromírovi vztekle nadávat, že je normální Babal a dělá ze sebe kdo ví, co; Dobromír-Babal se Cabalovi-Zloslavovi posmíval, že vypadá jako kašpárek; Cabal-Zloslav praštil hůlkou o zem a skočil na Babala-Dobromíra a chtěl ho ztlouct; Babal-Dobromír si zouval boty se střepy, aby se mohl bránit a aby bratra zmlátil... to už k nim však přistoupily stráže a odnášely je pryč. I z chodby, a dokonce ještě z venku, z nádvoří, pak bylo slyšet křik a rachot jejich hádky.

 

Zatímco se prostřední dva bratři předváděli, naklonil se nejstarší Abal k nejmladšímu Dabalovi a řekl, že se mu princezna vůbec nezdá ošklivá. To je dobře, byl nejmladší z bratrů rád. A to už stála princezna u nich.

Co umíš ty? Zeptala se Abala.

Já? Já .. vlastně nic. Jenom, co je potřeba. Jako třeba hlídat ty dva... Pokynul rukou k oknu, kterým zvenčí doléhal křik prostředních dvou bratří. Šel jsem celou cestu za nimi a snažil se napravovat všechny zmatky, co kde vyvedli. A docela mi to šlo.

Princezna neodpověděla, jen si ho dlouze prohlížela – a čím dál víc se při tom usmívala. A když se usmívala, byla opravdu hezká.

Chtěl bys mě za ženu? Zeptala se pak.

Abal chtěl a rád přikývl, že ano.

Hlavně jí ale neříkej, že se mi nelíbila! Já si zvyknu, prosil ho Dabal. Aby na mě nebyla zlá, strachoval se šeptem.

Nejstarší bratr Abal už stačil jen říct: Neboj. Princezna jej totiž vzala za ruku a vedla k trůnu, představit svým královským rodičům jako svého ženicha.

 

Pan král jim hned požehnal. Královna si Abala nejdřív dlouze a důkladně prohlížela zvětšovací lupou, ale nakonec i ona přikývla a požehnala jim. A svatba? Byla hned druhý den, protože pan král měl zásadu, že co nemůžeš udělat dnes, udělej hned zítra.

 

A tati?“ zajímal se kluk. „Proč ti dva čarodějové nevyčarovali něco pořádnýho?“

Protože neměli rozum,“ zasmál se tatínek. „A kdo nemá rozum, tomu kouzla nepomůžou. A kdo má rozum, ten kouzla nepotřebuje.“

Mně by se líbilo, kdybych uměl čarovat,“ nesouhlasil hoch.

Mně taky,“ přiznal taťka. „Ale možná bysme taky čarovali jenom samý hlouposti, jako ti dva, ne?“

Možná,“ pokrčil chlapec rameny a obrátil se ke spánku. Ale než usnul, ještě přemýšlel, co by tak chtěl vyčarovat. A skutečně nemohl dlouho nic pořádného vymyslet.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 35