Jdi na obsah Jdi na menu
 


O bohatém kupci Lemualdovi

Řekneš mi dneska taky pohádku?“ zajímal se kluk i další den, když šel spát.

Jestli chceš.“

Jo, chci. Ale nějakou jinou.“

Minule se ti nelíbila?“

Líbila. Ale byla taková divná.“

To je divný. Mně se líbila,“ usmál se tatínek.

Tak víš co? Já začnu, a ty to pak jenom dokončíš, ten zbytek,“ napadlo chlapce.

Tak začni,“ usmál se tatínek znovu. A kluk začal:

 

V jedné vesnici žil normální kluk, a ten šel do světa. A ve světě potkal normální princeznu, co nejmenovala Vlasálie, ani tak jinak divně, ale normálně, třeba .. třeba Danielka. To je hezký jméno pro princeznu. No, a když se v tom světě ti dva potkali, tak .. tak...

 

Tak co?“ ptal se tatínek, když bylo ticho už dlouhé a on poznal, že chlapec neví, co má říkat dál.

No to právě musíš vymyslet ty,“ vysvětlil kluk.

Aha. Tak jo,“ souhlasil tatínek. „Zamiloval se do ní?“

To ne!“

Tak ona do něj?“

No...“ váhal chlapec. „To by mohla. Ne? Co myslíš ty?“

Já myslím, že by se ho nejdřív zeptala, jak se jmenuje.“

To jo.“

A on by musel prozradit, že se jmenuje Lemroslav.“

To ne,“ rozesmál se kluk. „To je blbý, Lemroslav.“

Tys už skončil, teď vymýšlím já,“ odbyl ho tatínek. „Takže prosím nepřerušovat, ať něco nezapomenu nebo nepokazím,“ řekl a zavřel oči, aby se mu lépe vymýšlelo. A chlapec se uvelebil v posteli a ještě přitom kroutil hlavou nad tím směšným jménem.

 

Fakt se jmenuješ Lemroslav? Ptala se princezna Danielka nevěřícně.

No jasně, přikývl ten normální kluk. Jemu se to jméno nezdálo divné. Jmenoval se tak totiž i jeho tatínek, i jeho děda a možná dokonce už jeho praděda.

To je zvláštní jméno, řekla princezna a zkoumavě si toho normálního kluka s tím zvláštním jménem prohlížela.

Chceš mi říkat jinak? Zeptal se on.

Ne, zavrtěla hlavou. Náhodou je docela zajímavý. Možná se mi líbí, hleděla nenápadně stranou, ale koutkem oka přitom sledovala, co on na to. Kluk na to ale neřekl nic. A kdybych ti říkala třeba Lemíku? Zeptala se.

Klidně můžeš, přikývl ten normální kluk, co ve světě náhodou potkal princeznu Danielku a hned si začali povídat a hned se spolu skamarádili.

 

Princezna vymyslela, že si na zámku najde nějakou práci, aby se mohli potkávat častěji. A on vymyslel, že do zámku nepůjde pracovat, ale bude něco prodávat. A že ona, princezna, to bude strašně chtít a vždycky si to od něj nechá koupit. A že mu za to budou platit hodně peněz. Tolik, aby si mohl koupit krásné šaty a potkávat se s ní všude, kde budou chtít.

Tak to udělali, a zanedlouho byl z normálního kluka, co se jmenoval Lemroslav, bohatý kupec, kterému lidé začali říkat Lemuald, protože to lépe zní. Jen princezna mu říkala Lemíku. A říkala to jméno čím dál raději a čím dál něžněji.

 

Během těch několika let, co se z normálního kluka Lemroslava stal bohatý kupec Lemuald, však princezna Danielka zjistila, že se nechce jen procházet v parku. Nebo procházet ano, ale nechce se potom vracet do svých pokojů tak sama. Že by si přála, aby tam na ni někdo čekal. Někdo, kdo se jmenuje Lemroslav. Klidně by čekala i ona, hlavně, aby tam byli potom spolu. Jenže měla čím dál silnější pocit, že její Lemík vůbec není její. Zdálo se jí, že ho vůbec nezajímá, na co ona myslí, jak se cítí a co si přeje. A byla z toho smutná.

 

Já se docela těším, až jednou budu maminka, prohodila tuhle, když Lemroslav nadšeně počítal, kolik toho levně koupil a kolik draze prodal. Danielka čekala, co na to řekne, ale on mlčel. Dokud si nevšiml, že princezna čeká, co řekne.

Já se těším, až budu dědek, zamrkal na ni potom žertovně. Budu mít nohy na stole, protože obchody půjdou samy, a já budu jen počítat peníze. A budu ti kupovat ty nejkrásnější dárky a projedeme spolu celý svět. Chceš?

Líbilo se jí, jak nadšeně mluví, ale taková odpověď se jí nelíbila. Stejně ale přikývla, že ano, že chce. Protože to chtěla. Jenže ona by chtěla mnohem víc. A hlavně dřív.

 

Tati, přišla za svým královským otcem. Myslíš, že mě má někdo rád?

Já tě mám rád, ty moje princezno, pohladil ji pan král.

Já vím, chytila jej za ruku. Ale myslela jsem někdo další.

To já nevím, pokrčil královský otec rameny. Jak to mám vědět?

On to opravdu netušil. Tenhle královský otec měl totiž hlavu plnou úplně jiných, vznešených královských starostí.

 

Zeptala se tedy i své královské maminky.

Ty myslíš kupce Lemualda? Věděla ona hned.

Ne, vrtěla princezna hlavou. Cítila ovšem, jak je na ní znát, že nemluví pravdu, a raději se trošku přiznala: Nebo nevím, možná, to je jedno...

Tak se ho zeptáme, rozhodla královna.

To ne! Polekala se. Ale královská maminka jí vysvětlila, že to udělají šikovně.

 

Pozvaly ho na zámek a nechaly ho mluvit o obchodech a o tom, jak dobře vydělává a jak se mu všechno výtečně daří.

To nás těší, Lemualde, řekla potom královna. Ale myslíte na to, že se vám může něco stát? Pokračovala důležitě. Uvědomujete si, že jednou ze světa odejdete? Myslíte na to, že obchody jsou jen obchody a věci jsou jen věci, ale pokud má na světě po člověku něco zůstat, musí to být zase člověk?

Bohatý kupec Lemuald jen seděl a koukal, než vyhrkl: A proč? Ale nebyla to vlastně vůbec otázka. On jenom vůbec nerozuměl, na co se ho ptají. Různě mu to tedy opakovaly. Chvíli mluvila královna a podruhé mu to vysvětlovala zase princezna. Řekly mu spousty různých slov a opakovaly se a převracely to ze všech stran, jenže on tomu stále nerozuměl. Až to princeznu přestalo bavit a zeptala se: Máš mě rád?

To víš, že tě mám rád, divil se takové otázce. Myslíš, že bych tady seděl a poslouchal ty vaše divný řeči, kdybych tě neměl rád?

Tak budeme spolu, rozzářily se Danielce oči.

To nejde, odvětil Lemuald rozhodně. A její oči rázem úplně pohasly.

 

Vysvětloval, že musí hodně pracovat, aby se o ni dokázal dobře postarat. Tak dobře, aby nikdy nelitovala, že je s ním a není doma, v královském zámku. Vysvětloval, jenže princezna ho neposlouchala. Seděla a za pohaslýma očima se jí rozprostírala tma, do které jeho slova padala jako do bezedné díry. A ona ho vůbec nevnímala.

Královna mu ovšem naslouchala. A když potom odešel, řekla princezně: Má tě rád, ale je to jen chlap a nemá rozum. Nech to na mně. A princezna Danielka to na ní nechala, protože s tím temným smutkem v očích jí bylo všechno jedno.

 

Královna začala jednat. Nejdřív zrušila všechny obchody, které měl zámek s bohatým kupcem Lemualdem. Nic od něj dál nekupovali, nic mu neprodávali, nic od něj neobjednávali, ani si to od něj nenechávali vozit, ani skladovat, vůbec nic. A pak jen čekala, až přijde.

 

Přišel rychle. Zlobil se a vyptával, jestli někde dostali výhodnější nabídku, nebo jestli jim někdo nabídl lepší zboží, nebo jestli někde poskytují dokonalejší služby, ale na všechny ty otázky královna jen vrtěla hlavou, že ne.

Tak proč? Klesl nakonec zdrceně na židli.

Protože nemáš rozum, prozradila mu královna. On se bránil, že má rozum, že umí počítat a že vždycky najde tu nejlepší cestu k nejvýhodnějšímu obchodu. Královna však zvedla ruku, aby byl zticha, a pokračovala: Tak máš rozumu moc! Protože tohle vůbec není důležité. Ty nepoznáš, co je důležité, protože ses ve svém rozumu utopil. A tvoje srdce skomírá a nevidí, co má vidět, a ty neděláš, co už jsi dávno měl udělat.

Ale co to je? Nerozuměl chudnoucí obchodník Lemuald.

Až na to přijdeš, znovu s tebou začneme obchodovat. Do té doby ale nic, konec, řekla královna a postavila se, aby věděl, že má odejít. Mezi dveřmi však ještě napověděla: Až na to přijdeš, nechoď za mnou, ale běž přímo za Danielkou. Ta pozná nejlíp, jestli už máš rozumu tak akorát.

 

Kupec Lemuald dál chudl, neboť chodil jako tělo bez duše. Přemýšlel, jakým obchodním trikem má vrátit bohatý královský zámek mezi svoje zákazníky. Lehal na posteli a zíral do prázdna a čekal, jestli k němu z toho prázdna nepřijde nějaká myšlenka, která by ho naplnila. Ale zůstával prázdný a jeho tělo chřadlo a duše ztrácela jiskru, obchody se hroutily a bohatství se vytrácelo, takže se z bohatého kupce Lemualda znovu stával obyčejný kluk, vlastně teď už chlap Lemroslav. Úplně bezradný a úplně zničený chlap. Tak zničený a tak bezradný, že šel za holkou, vlastně teď už spíš paní Danielkou, aby se jí přiznal, že vůbec netuší, co má dělat.

 

Danielko, klesl před ní na kolena. Ty mě znáš jako nikdo, ty mi rozumíš, protože ty jediná víš, proč jsem to všechno dělal a co jsem chtěl, rozpovídal se s hlavou skloněnou k zemi, ale pak na ni pohlédl zpříma: Co dělám špatně, že se mi nic nedaří?

Možná kdybys dělal něco jinýho, hlesla princezna smutně.

Chtěl jsem přece, aby ses měla jako princezna.

Já se mám jako princezna, protože já jsem princezna, řekla.

Ale vždycky, pořád, snažil se vysvětlit, proč chtěl být bohatý.

Já budu pořád princezna, snažila se mu ona vysvětlit, proč to bylo zbytečné.

Ale, povzdechl si hlasitě. Ty nechceš být bohatá?

Já jsem bohatá, podívala se na něj, jako by se pomátl.

Chceš mít muže, který má velkou moc? Ptal se dál jako pomatený.

Mám otce, který je v celém království nejmocnější.

Tak co chceš? Konečně vzdal přesvědčování a začal se ptát. Vždyť všechno máš. Máš peníze, jsi princezna, můžeš dělat, co chceš, a můžeš mít, co chceš, tak co vlastně chceš?

Mám peníze, jsem princezna .. a nejsem šťastná, pokoušela se mu to vysvětlit. Podívej, ukázala na svoje oči, aby viděl, jak jsou smutné. Jenže on její smutek pořád neviděl.

Sluší ti to, řekl.

Ale nejsem šťastná, odpověděla.

Mně se líbíš i takhle.

To jsem ráda. Ale cítím se strašně sama, víš?

Tak budeme spolu? Zeptal se. Jen tak. Ani moc nevěřil, že by ji to mohlo změnit a rozveselit. Ona neodpověděla, jen se usmála. A najednou pochopil, že takhle jí to sluší mnohem víc.

Tak .. zbohatneme spolu? Napadlo jej hned.

Já jsem bohatá, řekla. Ale už se přitom smála, protože už věděla, že on opravdu nemá ten rozum, který ona nosí v srdci. Ale nebyla z toho už smutná, protože věděla, že to vůbec nevadí, protože ona toho rozumu v srdci má chce a mít dost za oba dva.

Ale já už nejsem bohatý, vzdychl smutně. Nedaří se mi. Zchudnul jsem. Je mi taky smutno. Jako tobě. Rozumíš tomu? Já ne. Proč už se mi nic nedaří? Zvedl k ní oči. A ona se na něj krásně usmívala a v jejích očích viděl cosi tak krásného, že náhle věděl, že se mu opět začne dařit a všechno bude lepší.

Princezna Danielka přistoupila k němu. Tak dobře. Zbohatneme spolu? Zeptala se.

Ty chceš? Vyhrkl radostně. Ona nechtěla, protože byla bohatá, ale přikývla, protože věděla, že jemu na tom strašlivě záleží. A poznala také, že ji má rád a že ona mu dokáže pomoct, aby byl šťastný – a aby mohl a chtěl udělat šťastnou i ji. Tedy mu přestala vysvětlovat, čemu on stejně nemohl rozumět, on také skončil s vysvětlováním a už se na sebe jen krásně usmívali.

Celou noc, až do rána.

A pak zase, a znovu.

Pořád.

 

Princezna nevěděla, že za ní měl Lemík přijít. Ani on netušil, že za ní má přijít proto, aby spolu byli šťastní. Ale stalo se. Možná náhodou, možná to byl osud, ale stalo se to. Královská domácnost začala znovu nakupovat od zchudlého kupce Lemroslava. Dokonce to princezna zařídila tak, aby dostával zaplaceno dřív a víc než ostatní. A jejímu Lemíkovi brzy opět všichni ostatní začali říkat bohatý kupec Lemuald. Jeho majetek totiž ohromně rostl. Tenhle Lemuald-Lemík-Lemroslav dál pečlivě hlídal každou korunu, kterou měl zaplatit, a ještě pečlivěji hlídal, aby mu jiní za všechno dávali těch korun co nejvíc. A jelikož se mu to dařilo, byl šťastný. A princezna Danielka byla šťastná a spokojená, protože měla šťastného a spokojeného – a nesmírně bohatého a mocného manžela.

 

On však přestal být jen obchodníkem. Nastěhoval se k princezně Danielce, protože už chtěl být co nejvíc s ní. Od té doby se na sebe skoro pořád jen krásně usmívali, takže nikoho nepřekvapí, že se jim zanedlouho narodil maličký usměvavý Lemroslávek.

Králi a královně se zprvu nelíbilo, jaké má jejich vnouček jméno. Princezna Danielka jim však řekla, že bude klidně jen nejbohatší z celého království, ale královnou že být nechce. Že to nechá na své mladší sestře. A protože jméno Lemroslav už nepatřilo dědici trůnu, královští rodiče se s ním smířili. A všem známým a příbuzným královským a knížecím a vévodským rodinám se nakonec hrdě chlubili, jaké má jejich vnouček zvláštní, krásné a vznešené jméno.

 

Ona měla mladší ségru, jo?“ ozval se chlapec, sotva tatínek skončil s vyprávěním.

Nojo,“ přikývl otec. „Já jsem zase zapomněl.“

A jak se jmenovala?“

Myslím, že Květoslava Voňavá,“ zasmál se tatík. „Ona ta Danielka měla vlastně dvě sestry. Jedna strašně ráda četla, a to byla právě ta Květoslava Voňavá, co se stala královnou. Byla pořád někde schovaná s knížkou, takže jsme ji ani nemohli vidět. A její druhá sestra studovala v klášterní škole, tu jsme taky nemohli potkat. Ta se jmenovala Vypsaná Fixa. Ale já nevím, proč,“ pokrčil tatínek rameny. Chlapce to ale nezajímalo.

Jenomže to byla pohádka spíš pro holky, ale já jsem kluk, jestli to nevíš,“ řekl.

No a co?“ zasmál se tatínek. „Pro holky to byla pohádka, ale pro kluky to byla strašně důležitá rada do života.“

Jaká rada?“ divil se hoch.

Že se musíš snažit, aby si tě vybrala ta správná nevěsta,“ postavil se táta k odchodu.

To teda nevím, proč,“ zavrtěl chlapec hlavou, lehl si na bok a schoval se pod polštář. Ani neslyšel, že mu taťka přeje dobrou noc, a za malou chvíli už se mu zdálo, že z něj jakási princezna stahuje peřinu. Tak si ji shrnul pod sebe a rozletěl se na ní jako na létajícím koberci daleko nad hory, jenže když se pak vrátil, ona tam pořád čekala, tak se jí zeptal, jestli chce letět s ním. A ona chtěla, tak letěli spolu.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 2
Celkem: 47010
Měsíc: 797
Den: 36