Jdi na obsah Jdi na menu
 


O babce-ťapce kořenářce

Tati, co má mamka ráda?“ Zeptal se příštího dne večer synek, když šel spát.

K jídlu?“ nerozuměl tatínek.

Ne, jen tak.“

Asi tebe. A mě taky,“ vzpomínal tatík.

No jo, ale jinak,“ vrtěl chlapec hlavou.

Jinak už nevím. Třeba ještě babičku.“

Ale ne, já myslím, třeba jaká pohádka by se jí líbila!“

Aha,“ zasmál se tatínek. „Nejspíš o Popelce,“ napadlo jej.

Popelka ne,“ vrtěl kluk hlavou. „Tu už jsme říkali a dopadla úplně jinak. A možná se to mamce pak už moc nelíbilo,“ přiznával.

Tak se ráno zeptáme,“ navrhl otec.

Nebo víš co?“ pokračoval synek rychle. „Řekni pohádku, ale takovou, aby se líbila mamce. Jo?“

Myslíš?“ váhal otec.

Jasně!“ měl chlapec rozhodnuto. „Zkus to. Neboj, to zvládneš!“ povzbuzoval tatínka.

Jo?“ smál se on. „Tak jo. Tak já to zkusím zvládnout,“ řekl. A zkusil to takhle:

 

Kdysi dávno-nedávno byla-nebyla kdesi daleko-široko-vysoko-hluboko jednou jedna známá-neznámá babka-ťapka. Tahle babka nebyla vždycky babka, a už vůbec se jí odjakživa neříkalo Ťapka. Kdysi bývala malou holčičkou, pak se z ní stala slečna, potom paní a nakonec, nikdo už si nepamatuje, jestli se to přihodilo v pondělí, v úterý nebo v pátek, pojednou z ní byla stará babka. Stará hodná babka, co žije sama v chaloupce za vesnicí. Tedy ne tak docela sama. Má pejska Ťapku. A tenhle pes rád a pořád štěkal a skákal na plot, kdykoli šel někdo kolem, takže ho znali všichni kolemjdoucí.

 

Babka chodila po lesích a po lukách, sbírala bylinky a vařila z nich léčivé čaje, mastičky a jiné lektvary, které dávala nemocným lidem. Mluvila jen málo, a o sobě vůbec. Nejčastěji bylo slyšet, jak volá na pejska: Ale Ťapko, tak nech toho, dej už pokoj. Postupně se jí proto začalo říkat babka-ťapka. Protože říkat jí ta stará paní, co má psa Ťapku, to bylo moc dlouhé. Tak si to lidé zkrátili. A babce-ťapce to bylo jedno.

 

Paní Ťapková, ozvalo se jednou za plotem chaloupky.

Kohopak mi to sem nese větřík vtipálek, usmívala se babka, pobavená tím oslovením. Paní Ťapková! Na co ti lidé nepřijdou?

Potřebovala bych od vás pomoc, řekla dívka za plotem. Babka ji pozvala dál a ona vysvětlovala, že potřebuje lék, aby rozuměla mužům. A také něco pro svého muže, nějakou bylinku, po které by on lépe rozuměl jí. Protože on mi nerozumí. Jako by mě neslyšel. Jako bych nic neříkala. Jako bych byla vzduch! Stýskala si.

A říkáš mu přesně to, co po něm chceš? Zeptala se babka.

Úplně přesně to přece nejde! Vyhrkla mladá žena nešťastně. Já mu to vždycky jenom naznačím. Jenže on mě vůbec nechápe. Možná je to nějaká nemoc, ne? Nemáte třeba mastičku, aby mu pomohla?

 

Tati?“ vrazil chlapec do vyprávění. „Ty mamince nerozumíš?“

No občas moc nechápu, co mi chce naznačit,“ přiznal tatínek. „Ale mám ji rád, a to je důležitý!“

A co když ne?“ škaredil se hoch. „Třeba je taky nešťastná.“

Myslíš?“ prohlížel si ho tatínek pozorně.

Nevím,“ pokrčil rameny. „Tak povídej. Uvidíme,“ vyzval taťku. A tatínek povídal:

 

Tak ty chceš, aby ti tvůj muž rozuměl, nakrčila babka čela. To je ale tvrdý oříšek a dá velkou práci ho rozlousknout.

Třeba dubová kůra, ta by nepomohla? Pokoušela se mladá paní napovědět.

Dubová kůra je na hemeroidy, kroutila babka hlavou. A ty ho chceš taky pochopit. Nechtěla bys radši porozumět něčemu jinému? Třeba kočce? Máte doma kočku?

Nemáme, řekla mladá paní. A kočka nemluví, zaškaredila se.

Ani chlap toho moc nenamluví, nevzdávala se babka-ťapka. Tak pes? Ani pejska nemáte? To bysme mohly zvládnout.

Psa taky nemáme. A já bych chtěla rozumět manželovi. A hlavně aby on rozuměl mně. Pomůžete mi? Prosím! Nedala se odbýt ani mladá paní.

No zkusím to, rozložila babka rukama. Tak víš, co? Napadlo ji. Přiveďte ho. Přijďte spolu. Něco vymyslíme.

On nepřijde, povzdechla si mladá paní.

Já vím. Oni nemluví, neposlouchají, nedívají se, nevšímají si, nevnímají a neradi chodí na návštěvy, přikývla babka. Ale pak ji cosi napadlo: Myslíš, že tě má rád? Zeptala se.

Má, přiznala mladá paní maličko rozpačitě. I když někdy tomu už ani nevěřím. Někdy na mě úplně křičí. A já vůbec nevím, proč.

Tak mi ukaž kalhoty, řekla babka, vzala nohavici, řízla nožíkem a ještě roztrhla.

Co to děláte?! Hleděla na to mladá paní vyděšeně.

Řekni mu, že tě chtěl pokousat můj pes. A že jsem se ti ani neomluvila. Jestli tě má rád, tak přijde a vynadá mi. A já si s ním promluvím.

 

Přišel. A křičel ještě přes plot, co to je za hnusného psa a že to takhle nejde, aby nakonec ještě někoho nesežral. Jenže babka-ťapka mu s úsměvem otevřela branku.

Jen pojď dál, hochu. Přece se nebudeme hádat na ulici, zvala ho. Dáme si k tomu aspoň čaj, ne? Máš raději mátu, nebo šalvěj? A nebo spíš heřmánek?

Manželovi to bylo jedno. On přišel nadávat, ne pít čaj. Dostal tedy čaj z meduňky, pro lepší náladu. A když ho babka-ťapka postavila před něj, znovu spustil:

Paní Ťapková, moje žena mi říkala, že ji váš pes pokousal. Úplně jí roztrhal nohavici, začal dřív, než se čaje dotknul.

Nejsem paní Ťapková, opravila ho babka klidně. Ťapka je tady ten můj pejsek, ukázala na ratlíka, sedícího před hostem a vrtícího přátelsky ocasem. Ale on je hodnej, viď, pohladila ho. Tvoje manželka je taky strašně milá, víš to?

Vím, přikývl host. Jako by najednou zapomněl, proč tu je.

A řekl jsi jí to?

Ona to ví, smál se.

Ty kalhoty, co měla roztržené, ty byly hnědé, nebo modré? Ptala se babka. A manžel pokrčil rameny.

Takový .. nějak tmavý. Myslím, špitl nejistě. A babka spustila jako kulomet:

A víš, proč u mě byla? Věděl jsi vůbec, že u mě byla, než ti řekla o těch kalhotách? A má ráda psy? Voní jí seno? Dívá se raději do nebe, nebo na hvězdy? Cítí se lépe v bavlně, nebo v hedvábí? Jaké květiny má nejraději? A má ráda všechna zvířata? Vyptávala se neúprosně, zatímco manžel jen kroutil hlavou, že neví. Ty o ní vůbec nic nevíš. Víš to? Mračila se babka vyčítavě. A má tě ráda? To víš?

Vím, přikývl manžel. Nevím, kroutil nato zmateně hlavou, ale opravil se: Tohle vlastně jo. Má mě ráda. To vím. A ona taky ví, že ji mám rád. To vím jistě! Zatvářil se tak pyšně, jako by právě vyhrál nějaký souboj.

Ty myslíš, že to stačí, viď, dívala se na něj babka vyčítavě. Ale to nestačí. Ona musí vědět, že ji máš rád, i se zavřenýma očima. Musí to cítit, i když spí, i když vstává, i když ji něco bolí, pořád.

Fakt?! Kroutil nevěřícně hlavou ten chlapík.

Tak víš, co? Usmála se babka-ťapka. Já jí pošlu nějaký čaj, aby se na mě nezlobila. Jaký má ráda? Vyzvídala. Jenže manžel ani tohle nevěděl.

Tak si vezmi tyhle tři, ukázala na sáčky na stole. A vyzkoušej, který bude mít nejraději. Ale dávej dobrý pozor, jak se tváří, když ho pije. A jak se tváří potom. A jak se tváří předtím...

To asi nezvládnu, rozesmál se host. Ale čaje si vzal, poděkoval a šel domů. Vyzkoušet, jestli to zvládne.

Přijď mi říct, jak to dopadlo, volala za ním babka-ťapka.

 

Po několika dnech přišla místo něj opět mladá paní.

Ťapko, zavoláš mi paničku? Prosila pejska. Ten ale jenom štěkal a skákal na plot. Vlastně právě tím babku zavolal.

Posílá tě manžel? Jdeš mi vynadat? Nebo poděkovat? Zajímala se, otevíraje branku. A promiň, že ti tykám. Já už jsem taková babka.

To nevadí, mávla rukou mladá paní. Ale jdu se zeptat, co jste mu to dala za čaje? Vyhrkla. Co je to za lék?

Stalo se něco? Polekala se babka.

Stalo! On je docela jinej. Úplně jako vyměněnej!

To je dobře, ne?

Je, přikývla mladá paní spokojeně. Já si ho teď ani nezasloužím. My to pijeme spolu, ale na mě to asi nepůsobí. Já jsem pořád stejná. Pořád mu nerozumím.

A chceš se změnit? Vyptávala se babka-ťapka.

Úplně ne. Ale trošku jo. Abych mu rozuměla, co chce. On mluví strašně divně, víte? Pořád něco vysvětluje, co a jak a proč, ale já mu nerozumím, proč mi to říká. Nešlo by to nějak udělat, abych to poznala? Vysvětlovala mladá paní, na co potřebuje bylinky.

A ten čaj ti chutnal? Zeptala se babka.

Chutnal, vyhrkla mladá paní. Všechny! Ale nejvíc se mi líbí, jak to připravuje. Jak se ptá, kterej chci, jestli chci silnější nebo slabší, jestli to není moc horký, jestli chci hrníček nebo skleničku. To se nikdy neptal. On vlastně nikdy ani ten čaj neuvařil. A teď pořád hlídá, kolik jsem vypila a jestli si k tomu něco nedám a .. a tak, usmívala se šťastně. A babka-ťapka už dobře věděla, co musí udělat.

 

Kdepak čaj, Ťapko, pohladila svého pejska, když mladá paní odešla i s několika pytlíky bylin zpátky domů. Čaj, to je ten nejlepší lék úplně na všechno.

 

Taky si koupíte čaj?“ zajímal se hned syn. „Jeden pro tebe a jeden pro mamku. Nebo tři.“

Počkej,“ brzdil ho tatínek. „Víš, co ještě babka řekla tomu psovi?“

Nevím.“

A víš, proč mu to řekla až potom, co ta paní odešla?“

Aby to neslyšela?“ hádal.

Přesně tak! Protože kdyby to slyšela, myslela by si, že ji ta babka podvedla.“

A ona ji podvedla?“ polekal se chlapec.

Ne,“ řekl tatínek. „Ale trošku možná jo,“ musel přiznat.

A jak?“

Tak poslouchej,“ řekl, a mluvil dál:

 

Co myslíš, ty moje psisko, drbala pejska za uchem. Řekla jsem jí to dobře, aby mu ten jeho čaj uvařila den předem a přes noc nechala vychladnout za oknem, potom přes plátno přecedit a do hrnku smíchat třetinu toho vychladlého s třetinou čerstvě uvařeného a třetinou čisté vařící vody? Aby to nepopletla, viď, usmívala se. No neboj, když to poplete, tak se nic nestane. Hlavně aby nezapomněla potom mlčet a poslouchat, co řekne on. A čekat, i když by on třeba neříkal vůbec nic, zasmála se nahlas. Ať si ten kluk užije trošku ticha, víš, řekla psovi. A taky toho čaje, dodala a plácla pejska, aby si šel po svých. Nejspíš štěkat a skákat na plot. A sama šla také po svých. Třídit bylinky a sušit je a míchat. A čekat, až zase někdo přijde, aby mu pomohla.

 

Někdy se celý měsíc neobjevil ani človíček, jindy přišli hned dva, jako tihle manželé. Jednomu bylo třeba opravdu léčivého čaje, správné bylinky na jeho nemoc, jiný potřeboval jen vyslechnout a poradit. Jako třeba tihle dva manželé, kteří dál chodili už jen spolu. On vybíral čaje pro ni a ona vybírala čaje pro něj, a oba spokojeně přikyvovali, že ano, že si rádi nechají od toho druhého vybrat ten nejlepší. A oba se přitom na babku-ťapku usmívali a babka viděla, že už si rozumějí, i když třeba nevědí úplně přesně, co ten druhý říká nebo chce. Věděla to, protože na nich viděla, že ať vyberou jakýkoli čaj, pokaždé vyberou dobře.

 

A babka-ťapka chodila do lesa sbírat bylinky. Dál skoro vůbec nemluvila, jen občas musela napomenout pejska Ťapku, ale jinak mlčky čekala a těšila se, až přijde někdo další, kdo bude potřebovat, aby si ho poslechla a aby mu nějak pomohla. A bylo jí docela jedno, že lidé nevědí, jak se správně jmenuje.

Ona byla prostě taková hodná babka-ťapka kořenářka.

A byla tak úplně spokojená.

 

Ale proč jim teda říkala, jak má ten čaj dělat, když je to jedno?“ nechápal kluk.

Aby něco dělala. Něco, to je jedno,“ vysvětloval tatínek. „Ale aby na něj přitom myslela, víš.“

A on na ni taky.“

Přesně tak.“

Aby se měli rádi?“

Rádi se mají. Kdyby se neměli rádi, žádný čaj jim nepomůže.“

A ty máš mamku rád?“

Moc,“ přikývl tatínek.

A vaříte si takovej čaj?“

Někdy.“

Takovej, jak to říkala ta babka-ťapka?“

Takovej ne,“ přiznal tatínek.

Tak si ho budete vařit, jo? Slibuješ?“

Tak dobře. Tak já jdu vařit,“ vstal tatínek z postele. „A ty budeš spinkat, jo? Dobrou noc,“ pohladil synka.

Dobrou. Ale nezapomeň,“ obrátil se chlapec na bok – a spokojeně usnul.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 4
Celkem: 47009
Měsíc: 797
Den: 37