Jdi na obsah Jdi na menu
 


Let dvou dětí na koštěti

Víš, jaks mi vyprávěl minule tu pohádku o tom Lemrouchovi,“ začal synek cestou k posteli.

Lemroslav,“ opravil ho taťka.

No, ten. Tak mně je teda jedno, jestli se někdo jmenuje Hvězdoslav nebo Lemroslav, nebo třeba Oslosaurus. Ale dneska to bude pohádka pro kluky, jo? Slibuješ?“

A může tam být i holka?“

Jo, to jo,“ přikývl. „To klidně. Akorát ať si nehraje s panenkama a nemaluje si pusu a pořád jenom nekňourá...“

Fňukat může?“

Ne.“

Ani skuhrat?“

Ne.“

Ani mektat a pektat?“

Ne.“

Ani kvichtat a kňochtat?“

Ne.“

A může se jmenovat Plešálie?“

Ne!“ polekal se kluk. „To už radši ta Vlasálie.“

Tak já to zkusím,“ řekl tatínek. A začal:

 

Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Vlasálie. Měla krásné dlouhé světlé vlásky, vázala si je do culíků a do copů, svírala si je sponkami s barevnými motýlky a kytičkami, zdobila si je barevnými mašličkami a stužkami a čelenkami a byla na něm moc pyšná. Vždycky než odešla ven, nejdřív se pečlivě zkontrolovala v zrcadle, jestli jí to sluší a jestli má vlásky krásně upravené. Ale jednou přišla domů ve žluté čelence s červenými puntíky – a s veškou Jůlinkou ve vlasech. A to byl problém. Za Jůlinkou přišla brzy celá její velká rodina, takže měla vší za chvíli plnou hlavu. A protože se jim v těch dlouhých světlých vláscích líbilo, nikdo je odtud nedokázal vyhnat a holčičce museli všechny vlasy ostříhat. Takže vypadala skoro jako Plešálie. Ale nejmenovala se tak. Jmenovala se pořád Vlasálie.

 

Tatínek na okamžik zmlknul a ohlédl se, co synek. Jestli nebude protestovat. Chlapec však jen koulel očima, co to taťka zase vymýšlí, ale mlčel a napjatě poslouchal, jak to bude dál. Tatínek tedy opět začal vyprávět:

 

Když se pak na sebe dívala do zrcadla, škaredila se. Tomu, co v zrcadle viděla, říkala bubáku. A když na ni někdo koukal jako na bubáka, utrhovala se na něj, ať nečumí a dá pokoj. Nosila šátek přes celou hlavu, ale nepomáhalo to. Zdálo se jí, že na ni všichni zírají jako na bubáka.

 

Co tak na mě koukáš?! Vyštěkla na kluka, co si ji prohlížel, když seděla na lavičce. Nikoho si nevšímala a chtěla, aby si nikdo nevšímal jí. Tos nikdy neviděl šátek?! Si doma řekni, třeba ti ho ukážou. A nevotravuj! Vztekala se.

Kluk se neurazil, ani neutekl, a pořád si ji prohlížel. Dokonce si přisedl. A netvářil se přitom vůbec posměšně, ani jinak zle. Tak jen zamračená mlčela. A čekala, co bude.

Vypadáš jako kluk, řekl ten kluk.

Dík! Odsekla mrzutě.

Jako hezkej kluk, zasmál se. Hraješ si s panenkama? Zeptal se.

Proč tě to zajímá? Opáčila. Už ale ne tak zlostně. Přišlo jí, že ten kluk taky vůbec nevypadá špatně.

Já jo, řekl. A teď zase on čekal, co bude.

Holčička, co se jmenovala Vlasálie, ale na pohled se teď zdála být spíš Plešálie, chtěla vyprsknout smíchy, že si kluk hraje s panenkama. Ale nějak jí to nešlo. Protože on se jí taky nesmál. A mohl. Zeptala se ho, jak se jmenuje.

Albrecht, řekl. Chtěla opět vyprsknout smíchy, ale nevyprskla ani teď. Já jsem Vlasálie, řekla, sundala si šátek a ukázala mu svoji ostříhanou hlavu. Nevypadám tak, co? Zasmála se.

 

Stali se z nich kamarádi. On si hrál s panenkami a ona se tomu smála. Pak si s panenkami hrála ona a smál se on. A někdy si s nimi hráli oba a smáli se oba. On jednou chtěl, aby mu na obličej něco namalovala, a ona z něj udělala krásně nalíčené strašidlo. Vůbec jí nevadilo, že se pak mamka zlobí za vymalované šminky. To je jedno, říkala. Ale jemu to vadilo a zahrál jí s panenkami divadlo o tom, jak ho to mrzí. Uměl s panenkami zahrát spoustu různých scének. Jak šly spolu na výlet, jak se seznámily, jak se pohádaly, jak šly nakoupit, jak si lezly na záda, jak si šly zaplavat a neměly plavky... Někdy to byla ohromná legrace a Vlasálie se přidala a hráli spolu, jindy se ale dívala jinam, jako by ji to vůbec nebavilo.

 

Víš, že seš divnej, řekla mu jednou. To už měla vlasy o mnoho delší, skoro po ramena.

Vím, přikývl.

A já? Jsem taky divná?

Ty? Proč? To nevím, pokrčil rameny.

Tak asi nejsem. To bys věděl, zavrtěla hlavou. A moc vážně pokračovala: Jenomže oni si pak můžou myslet, že jsem taky divná, když si s tebou hraju, vysvětlovala, i když po ní on žádné vysvětlení nechtěl. Já nejsem divná. A nechci, aby si to mysleli. Tak s tebou už nebudu kamarádit, řekla.

Vůbec? Zeptal se překvapeně. A ona přikývla, že ne, a odešla.

 

Díval se za ní, ale nebyl smutný. Vlastně trošku smutný byl, ale neběžel za ní, prosit, ať nikam nechodí, že mu bude chybět. Jen sledoval, jak odchází pryč, a představoval si ji jako panenku, se kterou by uměl mluvit a uměl by jí říct, že JE divná, když si s ním hrála s panenkami, a JE divná i proto, že si s ním dál nechce hrát. Panenku by uměl přesvědčit, že být divný není špatné. Ale jí to vysvětlit neuměl, tak jen mlčel a koukal, jak se mu ztrácí.

 

Od té doby se nekamarádili. Až jednou se potkali ve škole na schodech. To už měla Vlasálie plno krásných dlouhých světlých vlásků až na záda. Ona se rozhlédla, jestli se někdo nedívá, ale byli tam zrovna sami. Pojď za mnou, řekla mu, a vyběhli po schodech až nahoru, ke dveřím na půdu. Tam se otočila. Zlobíš se na mě? Zeptala se. On zavrtěl hlavou, že ne. Byls tam někdy? Zeptala se, a on opět zavrtěl hlavou, že ne. A chceš? Zeptala se do třetice. On mlčel. Tak otevřela dveře a ustoupila, aby mohl jít dál. A on šel.

 

Školní půda byla ohromná, plná skříní se školními potřebami, stojanů a regálů, poliček, krabic, věšáků, bedýnek a podobně. Ve slabém světle vikýřů to všechno bylo zvláštní, tajemné. A ještě podivněji to působilo z blízka. Prohlíželi si přístroje, modely, nářadí a obrazy a výrobky a konstrukce a preparáty a pomůcky a spoustu dalších věcí, a vůbec netušili, co to je a k čemu to má sloužit. Tím však byli zvědavější a o to důkladněji všechno zkoumali, prohlíželi a opatrně se toho dotýkali. To je hezký, řekl před jakousi železnou konstrukcí Albrecht. Vlasálie na to sáhla a na kovu zůstal otisk jejího prstu. Je to špinavý, zatvářila se odmítavě. Přesto se však i ona odhodlala a klouzala špičkou prstu po chladném železe vzhůru. On se na ni díval, ale pak objevil jinou věc, sametově hebkou a měkkou, která ho lákala. Dotýkal se jí opatrně, otiskl do prachu celou svou dlaň a svíral prsty. Nech to! Ať to nezničíš, napomenula jej. Neboj, zašeptal. Opatrně, špitla ona, zatímco se snažil to prozkoumat. Nikde se však nezdrželi a pátrali dál a objevovali nová tajemná zákoutí. Mluvili tiše a pohybovali se pomaloučku, aby je tam nikdo nepřistihl. Zastavovali se na místech, kam padalo od vikýřů sluneční světlo, ale i tam, kde všechno jako by splývalo v temném šeru a kde jen tetelící se zrníčka zvířeného prachu naznačovala, že tam něco stojí. Občas měli strach i jen dát ruku blíž, ale jindy byli odvážní a pečlivě a podrobně všechno prozkoumávali.

 

Tak došli až k proutěnému koštěti. Vlasálie to koště uchopila do dlaní, svírala v prstech proutky, z jakých bylo spletené, a zvláštně jí při tom zářily oči. Jako by hned tušila, k čemu je dobré.

Co děláš? Zeptal se jí, když se na koště posadila.

Poletíme, řekla ona.

A najednou bylo všechno jinak. Kolem jako by se rozsvítily barevné lampiony. Ale nebyly to žádné opravdové lampiony. To zmizela střecha a celá půda byla náhle plná slunečního světla, které se třpytilo a barevně blýskalo. Střecha byla náhle pryč a oni se na tom koštěti vznesli do výšky. Půda i s celou školou zůstala kdesi vzadu a oni letěli nahoru mezi mraky, k modré obloze a ještě dál, až někam ke hvězdám. Divné? Možná, ale těm dvěma přišlo v tu chvíli možné všechno. Oči měli široce rozšířené, smáli se nahlas a bylo jim úplně jedno, jestli to je divné, nebo jestli je někdo vidí nebo slyší. Prostě letěli – a bylo to krásné.

 

Vnořili se do mraků, kde jako by se kolem nich blýskaly tisíce mihotavých oblých zrcadel. Kam se podívali, všude viděli sebe dva. Zmenšené, že byli jako dva broučci, ale i tak velké, že si nedohlédli ani k hlavě, ani k patám. A mezi těmi odrazy se proplétalo šustění jejich hlasů, slabé i silné, z blízka i z dáli, až se jim z toho motala hlava. Pojednou se zvedl vítr, mraky se roztočily a jejich obrazy se v tom víru úplně rozmázly. Nejdřív letěli vzhůru nohama a za chvíli byli nohama dolů, jednou svištěli jako střela, jindy se jen strnule vznášeli, a brzy neměli ani ponětí, kde jsou, kam mají namířeno a jestli leží na boku, nebo visí hlavou dolů. Šedavé pruhy všude kolem se vzápětí začaly barvit, až se ocitli uprostřed zářivé duhy. Žlutá, červená, zelená, modrá, všechny barvy se slévaly a přelévaly a rozpouštěly, a skrz ně prosvítalo hřejivé sluneční světlo. Chtěli se jeden druhého ptát, co to je, ale nebyli schopni slova, jen se dívali a cítili se kouzelně.

 

Když vtom jako by všechno spláchl proud třpytivé vody, zdálo se Albrechtovi, nebo jako by se ve vodě kouzlo pomalu rozpouštělo, zdálo se Vlasálii, najednou byli zpátky na půdě. Barvy a světlo celé víření bylo rázem pryč, všude prach a studené šero. I koště kdesi zmizelo a oni dva tam stáli s očima široce otevřenýma, jako by chtěli znovu zažít, co už nebylo.

Radši půjdem, vyhrkla po chvíli Vlasálie, když popadla dech, a utekla pryč.

 

Od té doby spolu nemluvili. Občas, když se potkali na chodbě, usmáli se na sebe. Jen tak letmo, sotva znatelně, ale nic víc.

Vlasálie se později někam odstěhovala a Albrecht vyrostl a stal se z něj vážený muž. Prožil ještě spoustu zvláštních i strhujících okamžiků, ale nic tak úchvatného, jako byl jejich společný let na koštěti, na který nikdy nezapomněl. Coby úspěšný a ctěný muž jezdil často po světě. Kamkoli přijal, tam se lidí vyptával, jestli někdo nezná světlovlasou Vlasálii, kterou nosil v paměti. Chtěl jí nejspíš povědět, jak se mu to tenkrát nesmírně líbilo a že nikdy nezapomněl. A chtěl se jí možná také zeptat, jestli to i pro ni znamenalo tak moc, jako pro něj. Jenže ať se ptal, jak se ptal, nikde mu neporadili, nikde ji neznali, nikde nebyla.

 

Tati!“ skočil kluk otci vyčítavě do řeči. „Tohle je podle tebe pohádka pro kluky?!“

Á jó,“ zarazil se taťka. „Já zapomněl. Promiň. To bych teda měl trošku změnit, viď.“

Hodně změnit, tati, fakt hodně,“ souhlasil hoch.

To máš pravdu,“ přikývl tatík. „To musím vymyslet jinak, aby to bylo pro malýho loupežníka a bojovníka...“

...a fotbalistu,“ doplnil chlapec. A tatínek přitakal a spustil jinak:

 

Albrecht neuměl bojovat mečem...

 

Proč ne?!“ namítl syn, sotva to tatínek dopověděl.

Nemusí přece bojovat mečem,“ řekl otec.

A jak bude bojovat?“

Nemusí přece vůbec bojovat,“ dodal tatík.

Jo. Může si vlastně hrát s panenkama, že jo,“ mračil se hoch znovu.

Může vítězit hlavou, rozumem, ne?“ vysvětloval otec důležitě.

To jo. Ale musí přitom bojovat s mečem!“ trval kluk na svém.

Tak dobře, meče tam budou,“ ustoupil taťka. „Ale ty už mi neskákej do řeči, jasný?“

Jasný,“ přikývl syn. „Když to bude pro pořádný kluky, tak já budu úúúplně potichu,“ dodal. A tatík s úsměvem začal znovu, ještě jinak:

 

Albrecht, jak putoval světem, potkal člověka, který měl rybník plný ryb. Všechny ryby mu však pokaždé vychytali zloději, takže on tahal v sítích už jen kalnou vodu. Albrecht mu poradil, ať ze dvou nejhorších zlodějů udělá strážce rybníka. On poslechl – a při výlovu se sítě málem trhaly, jak byly plné ryb. Jindy potkal vojáky, jak vedou chlapa do vězení. Prý mečem posekal šest lidí. Proč jsi to udělal? Zeptal se ho.

Nevěřili mi, že zvládnu sám šest chlapů s mečem, vysvětlil ten člověk. Tak jsem jim to předvedl.

Za to tě chtějí zavřít? Divil se Albrecht.

Jeden z nich byl soudcův bratr, tak se mi soudce pomstil, řekl ten zručný šermíř. Albrechtovi se líbil, nabídl tedy vojákům cigarety. Vzali si. Jenže to byly cigarety, po kterých se člověk začne smát a miluje všechny lidi. Takže vojáci šermíře propustili – a navíc mu dali jednoho ze svých koňů. Prý, aby mu cesta lépe ubíhala.

A Albrecht jej vzal s sebou.

 

Tenhle Albrecht nemusel bojovat mečem. Uměl si totiž hrát s lidmi jako s panenkami. Dovedl jim vysvětlit svou pravdu a uměl je přesvědčit, že ta jeho pravda se musí bránit třeba i mečem. A lidé ho poslouchali skoro jako panenky.

Putoval světem a dělal si oddané přátele, až došel k zámku, kde byla uvězněná Vlasálie. Tedy nebyla tam docela ve vězení. Přišla sama a mohla sama odejít. Jenže nevěděla, kam. Černokněžník ji měl jako ozdobu, jako krásnou věc, a ona z toho byla nešťastná. Ale netušila, kde se hledá štěstí, a proto raději zůstávala.

 

Albrecht vyzval černokněžníka, ať proti jeho šermíři postaví šest svých nejlepších bojovníků s těmi nejostřejšími meči. Můj šermíř sám, jeden jediný, je všechny porazí, tvrdil. Černokněžník byl na své vojáky pyšný a nevěřil tomu. Vysmíval se, že to není možné, a dokonce sám navrhl, že kdyby je Albrechtův šermíř přemohl, splní Albrechtovi jakékoli přání.

 

Zatímco na nádvoří zuřil boj, vyběhl Albrecht za Vlasálií do jejího pokoje, aby jí vypověděl všechno, co jí toužil říct. Pamatovala si ho, pamatovala si i výlet na koštěti a nikdy na něj nezapomněla. Hleděli spolu z okna, jak šermíř poráží černokněžníkovy vojáky. Dva už nemohoucně leželi na zemi, třetí měl zraněnou ruku a nemohl také bojovat. Černokněžník bledl, pak rudnul a nakonec zezelenal vzteky. Mával rukama a drmolil kouzla a zaříkávadla, ovšem nic platné, Albrechtův šermíř vyhrával.

Já tě mám ráda, ale nevzala bych si tě. Já chci za muže chlapa, jako je ten tvůj šermíř, obrátila se Vlasálie k Albrechtovi.

To nevadí, usmál se on právě, když k velkému černokněžníkovu překvapení vyhrál Albrechtův šermíř. I teď, jako mnohokrát předtím, svých šest protivníků přemohl.

 

Černokněžník se vztekal a chtěl poslat další vojáky. Albrecht po něm navíc chtěl, ať zmizí pryč a celý zámek i se služebnictvem a vším vybavením jim nechá tak, jak stojí. Nikdy! Běsnil černokněžník. Šermíř mu pohrozil mečem, ale on i přesto chtěl bojovat. Ovšem když přišla Vlasálie, aby dala šermíři květinu, a když ho poté i políbila, černokněžník jaksi ztuhnul, z uší mu vyšel štiplavý kouř a on se vzdal a s ohlušujícím rachotem zmizel pryč.

 

Albrecht potom na zámek sezval svoje přátele. A byli tam spolu všichni šťastní. I Albrecht, přestože už nikdy neletěl na koštěti vysoko do oblak, i přesto, že se Vlasálie mnohem víc než na něj, smála na svého šermíře a dvě malé děti, co se jim narodily.

I přesto byl Albrecht šťastný, neboť měl spoustu oddaných přátel, kteří byli ochotní za něj bojovat.

 

Dobrý?“ zeptal se otec po chvíli, aby bylo jasné, že už skončil.

Ale jo,“ přikývl hoch spokojeně. „Byl prostě šikovnej.“

Tak dobrou noc. Ať se ti něco krásnýho zdá,“ zvedl se táta.

Dobrou,“ zašeptal kluk. A než usnul, honilo se mu hlavou, jestli by raději chtěl být šikovným Albrechtem, nebo zdatným šermířem. Usnul však dřív, než to stačil promyslet. Možná až v krásném snu se rozhodl, ale to my nemůžeme vědět, jelikož ani on sám už ráno nic nevěděl.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 2
Celkem: 47010
Měsíc: 797
Den: 37