Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trpělivost růže přináší

Mám nápad,“ ozval se tatínek, když se s dětmi blížil do pokojíku ke spaní.

Jakej?“ pospíšil hoch za ním.

Já neslyším,“ dobíhala je holčička. Tatínek tedy počkal, a potom řekl, že by chtěl slyšet nějaký jejich nápad.

A to je ten tvůj nápad?“ sklesl hoch.

Můj nápad je, že ty vaše nápady zamíchám s tím, co napadne mě, a z toho všeho udělám dnešní vyprávění,“ vysvětlil tatínek.

Já mám nápad, že...“ řekl chlapec. Ale víc nic. Mlčel.

...že to všechno nakonec dopadne dobře,“ dopověděla za něj malá sestřička.

Jo,“ ušklíbl se kluk. „Alef si Joriku vezme za ženu. A trpaslíci jim půjdou za svědky. A Držka se jim bude starat o děti,“ vymýšlel nespokojeně ten dobrý konec.

Tak jo,“ zasmál se tatínek.

Ne!“ vykřikl hoch. „To jsem si dělal srandu!“

Mně by se to líbilo,“ namítla holčička.

Ne, ne,“ odporoval kluk. „To ať si třeba radši ta Rádina mamka vezme toho souseda, co za ní chodí.“

Tak dobře,“ souhlasil tatínek i teď. „A co ty?“ obrátil se na holčičku.

No,“ zamýšlela se ona. „Mně by se líbil nápad, že by .. třebá...“ hloubala nejistě, neboť ji žádný hezký nápad zatím nenapadal. „...že bý...“ koulela očima.

Že býs něco řeklá?“ mračil se kluk.

Neruš, to je můj nápad,“ odbyla ho. „Tak, že by...“ hledala dál.

Nebo já mám lepší nápad,“ rozhodl se kluk změnit, co řekl předtím.

Ne,“ vyhrkla ona. „Já!“ strkala před něj ruce, aby ji nepřerušoval, a hned vychrlila svůj nápad: „Že jako Ráda nějak vymyslí, aby mohla s těma trpaslíkama kamarádit.“

Ale jak, prosimtě?“ kroutil brácha hlavou. A na svůj nový nápad zapomněl.

No nějak,“ měla holčička jasno. „To už vymyslí taťka. Že jo,“ zamrkala na něj důvěřivě.

To jsem teda zvědavej,“ sunul se chlapec pod peřinu.

Já taky,“ vlezla si holčička k němu.

Já taky,“ přikryl je tatínek. „A já už vím,“ rozjasnil se vzápětí. A začal vyprávět:

÷

Jorika s Rádou seděly na zastávce proti hospodě. Možná se skamárdili, napadlo Rádu. Jorika hleděla udiveně, jak ji to mohlo napadnout, ale Ráda věřila, že to je možné. Proč by nebylo? Usmívala se. Než se ovšem Jorika stačila zeptat, kam na takové praštěné nápady chodí, rozrazily se dveře hospody a chlapi s klukem pelášili pryč, krátce po nich odtud vyletěla holka a brzy ji také nebylo vidět. Jorika s Rádou se na sebe překvapeně podívaly. Tak se asi nebudou kamarádit, řekla Ráda. Dveře zůstaly otevřené, ale nic se nedělo. Jen číšník vyhlédl, co to bylo za křik, a zavřel. A nic, nikdo další ven nešel. Třeba nám utekli, řekla Jorika. Ráda ovšem zavrtěla hlavou. A než se Joriky stačila zeptat, kam na takové nápady chodí, objevil se za hospodou Alef.

Odešel totiž zadním vchodem, aby ho nebylo vidět. Položil tašky na zem a mával na děvčata. Z jedné tašky trčela narezlá čapka, ze druhé žlutá a modrá, ale ty se nějak potácely, jelikož Držka s Plačkou se nemohli dohodnout, kdo bude nahoře. Takže z trpaslíků bylo vidět jen Rachtu. Ten se ovšem smál za všechny, tak zářivě a široce, div si přitom neolizoval uši.

 

T-t-to se po-povedlo, koktal Mekta rozjařeně z tašky, když společně odcházeli. Vy jste bezvadní, zářila Ráda. Ty taky, sunul se z druhé tašky ven Baba. A já ne? Volal Držka, ukrytý kdesi dole. Ale ty taky, všichni jste skvělí, mrkala Jorika radostně. A kdo nejvíc? Vykoukl Držka. , smál se Alef. A ty se schovej se, nebo tě někdo uvidí, napomínal ho. To nevadí, já mu řeknu, že je taky skvělej, smál se Držka. Ale sklouzl poslušně hlouběji, aby ho nebylo vidět. A tě honil do síťky, tyvoe, kroutil Alef hlavou. Jsem byl strašná guma! Smál se, spokojený, že už se nechová jako blbec. se na tebe nezlobím, cpal se Držka opět nahoru. Koukej, že ne! Ukazoval prstem svoji rozesmátou pusu. Sluší ti to, přikývla Jorika. Jenže hned na to se cpali ven i ostatní trpaslíci, aby ukázali, jak jim to sluší, tak Ráda volala, že to sluší všem, ale ať zůstanou schovaní, a jmenovala potom každého zvlášť a každému řekla, jak je šikovný a jak mu to sluší a že ho má ráda, a trpaslíci spokojeně naslouchali a těšili se, až s nimi bude Ráda v lese, aspoň na týden, nebo na měsíc, aby si to pořádně užili, a nikdo nepochyboval, že se to podaří a její maminku teď už snadno přesvědčí.

 

Hele, zarazil se Alef. Proti nim šla Rádina maminka – se sousedem. Kdo to je? Špitla Ráda, vlastně teď už zase Ráďa, když tu byla její maminka. Viděla dobře, kdo to je, ale viděla také, že se vedou za ruce, a nějak tomu nemohla uvěřit.

No ahój, volala maminka a pospíchala k nim. Kdepak jste byli?

Mami! Spustila Ráďa místo odpovědi. Máš mě ráda?

Co je to za otázku? Smála se maminka. To víš, že tě mám ráda. Moc, řekla, a ohlédla se k sousedovi, který už ji došel, a opřela se o něj.

Já tě mám tady moc ráda, řekla Ráďa. Ale trpaslíky mám taky ráda. Nevadí to?

No, zaváhala maminka, ale jen na okamžik. Nevadí, dodala, a hned se znovu ohlédla na souseda. Já mám možná taky někoho ráda, řekla. Možná! Zdůraznila se smíchem. Nevadí? Zeptala se dcerky.

Vadí, řekla Ráďa. Ale já to vydržím.

Tobě to vadí? Ozval se soused překvapeně.

Jasně, řekla Ráďa, jako by to byla samozřejmost. Ale když budeš hodnej, tak ti budu maminku třeba půjčovat, podívala se na souseda vlídně. Máš ji taky rád? Přeměřila si ho zkoumavě.

No jistě, řekl soused, a jak se o něj zády opírala, objal ji kolem ramen.

On je kecka, zamrkala maminka. Viď, Darku? Pohladila souseda po tváři.

A Ráďa se ho zeptala, jestli má rád i trpaslíky, a když řekl, že ano, překvapila ho otázkou, koho má rád víc, jestli trpaslíky, nebo maminku. Soused, tedy Darek, co se doopravdy jmenoval Medard, ale říká se mu Darek, zaváhal. I maminka byla tou otázkou zaskočená. A čekala, co Darek odpoví. Asi mamku, řekl. Jenom asi, jo?! Podívala se na něj maminka vyčítavě, a on se hned opravil, že určitě, že se jen přeřekl.

To je dobře, přikývla Ráďa. Já mám mamku taky nejradši.

A pak se smála, že je teda pěknej dárek, a jestli mu může říkat Darku, s čím on souhlasil, proč by ne, a Ráďu napadlo, že i ona by mohla chtít dárek pro sebe, a myslela na trpaslíky, ale Darek s maminkou ji vzali s sebou na náměstí, že jí něco koupí.

 

Trpaslíci byli celou cestu zticha, ani slovem se neozvali. I když se jich Jorika ptala, jestli jim nemá něco koupit, nějakou hračku, nebo jestli by nechtěli jít na pískoviště, neodpověděli. Ani ano, ani ne. Mlčeli. Až v kůlně, sotva vylezli z tašek a rozptýlili se každý do jiného kouta, vzlykl Plačka ze své bedýnky že je mu to líto.

Zase nás nikdo nemá rád, ozval se Rachta, zalezlý kdesi vzadu.

Já vás nám docela ráda, řekla Jorika. Ale bydlet s váma v lese nebudu.

Mně taky nevadíte, připojil se Alef.

A přijdeš a-a-aspoň na-na-na ná-vštěvu? Ptal se Mekta Joriky.

Mně je taky smutno, opřel se Plichta hlavou o dlaň.

Já mám nějak sucho v krku, zasípal Držka. A mokro v očích, otřel si slzu.

A všem do jednoho se špičky na čapkách kymácely, ohnu ke straně.

Ona vás má ráda, jenom má radši maminku, utěšovala je Jorika. To nevadí, to je normální.

Myslíš? Podíval se na ni Plichta.

To ji přejde, řekl Alef.

Myslíš? Podívala se na něj Jorika překvapeně.

Já nevím, řekl Baba. Ale snažil se nebýt smutný. I Držka to zkusil.

Já se směju. Jde mi to? Ptal se Joriky.

Moc ne, podívala se na něj. Plačka si utřel slzy a zamrkal, a všichni se pokoušeli usmívat. Ale ty čepičky se jim pořád jaksi kymácely.

 

Maminka s Darkem si ve výloze květinářství ukazovali, co se jim líbí, a chtěli, aby Ráďa vybírala s nimi, co mají koupit domů. Rádě se ale nelíbilo, jak se oba připitoměle usmívají, jak se nahlas smějí a pořád na sebe sahají, tak jen kroutila hlavou. Je to lepší, než kdyby se mračili, myslela si. Ale nelíbilo se jí to. A řekla, že chce jít domů, aby trpaslíkům nebylo smutno. A aby neodešli bez ní.

Ale Ráďo, vyzvedla ji maminka konejšivě do náruče.

Oni by se o mě starali, víš, snažila se maminku uklidnit.

Ale v tom lese bys zmrzla, vysvětlovala maminka.

Nene! Oni taky nezmrznou, vysvětlovala Ráďa. Oni jsou strašně hodní, víš, a všechno by mě naučili, abych nezmrzla a tak.

A nechtěla bys koupit velkýho chlupatýho medvěda? Napadlo Darka, když stáli u výlohy hračkářství, kde právě takový obří medvěd seděl.

Chtěla, přikývla Ráďa, protože ten medvěd byl skutečně nádherný.

Tak dobře, souhlasila maminka. Ale budeš s ním hezky doma, aby mu nebylo smutno, jo? Radovala se, že bude konečně klid. Jenže Ráďa se tak snadno nevzdávala. Ona se totiž nevzdávala nikdy.

Já bych ho tam vzala s sebou, řekla.

 

Obešli náměstí třikrát dokola. Byli všude, kam se chtěla podívat. I v cukrárně, i toho medvěda nakonec koupili, aby na trpaslíky zapomněla. Jenže ona nemohla zapomenout.

Tak jo, rezignovala maminka, když se jí nepodařilo Ráďu udolat. Ani hračkami, ani sladkostmi, ani příslibem bohatých vánoc, letních výletů na koupaliště s neomezenou zmrzlinou, nebo možností chodit spát později a nechávat si pokojíčky rozestavěné přes noc, ani přes tři noci, nepomáhalo to. Tak dobře, pokrčila rameny a Rádě se rozzářily oči, až málem vykřikla radostí. Můžeš si je dneska vzít domů a můžeš si s nima hrát. Ale potom už o nich nechci slyšet!

Ráďa sklesla. Toužila přece za nimi do lesa, poznat, jak tam žijí a jaké to je, být jako oni. Jenže s tím asi maminka nebude nikdy souhlasit, přemítala, a teď nabízí možnost, aby si je vzala do pokojíčku, aby si tam s nimi hrála, povídala, a možná se od nich i něco naučila. A může to být hned, za chvíli.

Přes noc? Zeptala se.

Ne! Zavrtěla maminka prudce hlavou.

Mami, prosím, snažila se. A pak už fakt dám pokoj.

Určitě? zaváhala maminka.

Zkusím to, řekla Ráďa, jelikož věděla, že to pro ni vůbec nebude jednoduché.

Slibuješ?

Slibuju, přikývla Ráďa. A maminka tedy souhlasila. I když to ani pro ni nebylo vůbec jednoduché.

 

Ráda vletěla do kůlny jako vítr. Sice nepískala ani nefičela, ovšem vlásky jí vlály jako opravdovému větru, jaký se maluje na obrázcích. Udýchaně přerývaným hlasem oznámila trpaslíkům šťastnou novinu, že si pro ně přišla a že budou spát u ní v pokojíku. Čekala, jak se na ni radostně vrhnou, ale Držka se zeptal, proč.

Přece abychom byli spolu!

Mně se tady už nelíbí, vzdychl Rachta.

Vy nechcete? Rozhlížela se po trpaslících, sedících vedle sebe na jedné větší bedýnce, tiše, mírně, bezvládně, jako by ztratili o všechno zájem.

Já, já ne-nevím, koktal Mekta.

A ty bys chtěla? Zadíval se na ni Plichta.

Když se ptá, tak by asi chtěla, poučil ho Držka.

A když chce, tak já bych asi chtěl taky, ozval se Baba. Zhluboka se nadechl – a vstal.

Tak teda jo, postavil se i Plačka. Tak na co ještě čekáme,

Jdeme! Vyskočil Rachta.

Já se teda tě-tě-těším! Volal přerývaně Mekta a hrnul se ke dveřím, kam právě dorazila Rádina maminka se sousedem Darkem, ale bez medvěda, jehož dřív odnesli domů. Přísně si trpaslíky prohlížela, když se kolem ní hnali ven, jestli nejsou moc špinaví, jestli nevypadají škaredě a jestli náhodou nechtějí Ráďu učit nějaké lumpárny...

Spěcháme, přehnala se kolem ní Ráďa s taškami, do kterých trpaslíci spořádaně vlezli, Darek je vzal do rukou a šli.

Mějte se tam hezky, mávala jim Jorika

A moc nezlobte, smál se Alef.

Vy zlobíte? Nakoukla Rádina maminka do tašek.

Oni jsou hodní, bránila je Ráďa.

Nezlobíme, odpověděl Plichta. Jenom Držka je strašně ukecanej, Rachta huláká jako na lesy, i když není v lese, Plačka někdy plive na zem, Mekta všechno rozbije, Baba pořád s něčím straší a já jsem občas hrozně protivnej, vyložil Rádině mamince všechno hezky po pravdě, protože neuměl lhát a chtěl, aby o nich všechno věděla. A aby je přesto měla ráda.

Jo, ozval se Rachta. Já umím hulákat za dva. Takhle: Háááálóóó! Zařval z plných plic.

Já taky! Nadechl se Držka, ale ten začal mluvit dvěma hlasy, jedním hlubokým a rozvláčným, druhým pisklavým a krátkým: Ahój! - Ahoj. - Jak se máááš. - Dobře. A ty? - Já taky. Jdu k Rádě na návštěvů. - Fakt? Já taky. - Tak to se tam potkáááme. - Tak jo, tak já se jmenuju Držka. - A já taký. - To je divný, vykládal, jenže se při tom sám rozesmál a nemohl pokračovat. A smáli se všichni, i Rádina maminka, kterou sice nejdřív Plichtovo přiznání polekalo, ale teď se smála a nepřemýšlela, jestli trpaslíci zlobí jako děti, nebo trošku víc, nebo trošku míň.

 

Doma usedla maminka s Darkem v kuchyni ke stolu, pila kávu a napínala uši, co se děje v pokojíku. Většinou slyšela jen Rádin smích, občas i Rachtův nebo Držkův řev, bouchnutí, plácnutí, zavýsknutí a podobně. Aby tam něco nerozbili, strachovala se. Neboj, uklidňoval ji Darek. Udělají tam bordel, mračila se. A Darek ji uklidňoval. Co když v noci strašně chrápou, poposedávala nervózně na židli. A Darek ji uklidňoval. Aby mi ji v noci neodvedli, kroutila nervózně hlavou. A Darek ji uklidňoval. Tobě to je jedno! Utrhla se na něj. A on ji znovu uklidňoval, ať nemá strach, že se nemůže nic stát. Já jsem ráda, že seš tady se mnou, uklidnila se konečně.

Co to je?! Zaposlouchal se Darek, neboť v pokojíku bylo zvláštní ticho. Ale maminka ho neuklidňovala. Já to nechci vidět, co se tam děje, chytala se za hlavu. Darek vstal. Chvíli měl ucho na dveřích, slyšel však jen to podezřelé ticho, tak prudce otevřel.

Pst! Obrátila se k němu Ráďa s prstíkem na rtech. Skřítkové leželi natažení na peřině, vyrovnaní jako šišky jeden vedle druhého, ruce podél těla a zavřené oči. Pouze Držka jedno oko pootevřel, aby zjistil, co se děje. Spíme, zašeptal k Darkovi. Tiše, ozval se Baba. Nebo se paní učitelka bude zlobit.

Darek honem zavřel, protože už měl Rádinu maminku za zády, tak aby neviděla, že se trpaslíci válí v posteli.

Já se tam radši mrknu, sahala po klice.

Já bych to radši nedělal, vzal ji za ruku. Jestli se nechceš zlobit.

Rádina maminka stála s rukou na klice. Nechci, odvrátila se pak ode dveří. Je to hrozný? Zeptala se Darka.

Je to hezký, odpověděl.

Určitě? Pochybovala. Ale když přikývl, zadívala se na něj veselýma, přimhouřenýma očima: Já ti teda věřím! Dloubla do něj prstem. A dveře nechala zavřené a vrátila se do kuchyně.

 

Ráďa naučila trpaslíky spát jako děti ve školce, a trpaslíci Ráďu naučili řádit jako tajfun. Jako malý, tichý, domácí tajfun – ale řádně rozpustilý. Ráďa trpaslíky naučila hrát na schovku. Nejdřív hledala sama, ale kdyby se trpaslíci neukázali, nikdy by je nenašla, zaskládané mezi oblečením, jako byl Plačka, v šuplíku ve stole, jako Rachta, za knížkami na poličce, jako Plichta; vlastně našla jen Mektu, který se sám nestihle schovat, jak pomáhal ostatním, a Držku, protože ho bylo slyšet, jak se ve skříni směje. Ostatní byli jako neviditelní. Dokud se postupně neukázali, když Ráďa už začínala být nešťastná. A jako poslední vylezl Baba, který se nemohl vymotat z rukávu od bundy, kam se vlezl ukrýt. Potom se schovala Ráďa a skřítkové dělali, že ji za záclonou nevidí, i když jí dole koukaly bačkorky. Kdepak může být? - Kampak se nám ta naše princezna ztratila? Ptali se, když před ní procházeli. Tady má boty. To je divný, že by šla bez bot, sahal jí Plačka na nohy, ale nahoru se schválně nedíval. A Ráďa se zajíkala smíchem, když to viděla, a musela jim tichounce napovědět: Tady jsem... A oni se konečně podívali. No to je překvapení! - To jsem se polekal! - Kde ses tady vzala? Smáli se spolu s ní, když odhrnula záclonu a ukázala se jim. Pak trpaslíci Ráďu učili, jak se krmí medvěd; házeli mu z dálky Rádiny plyšáčky, ale on si pro ně nešel, tak ho nechali, ať má hlad, a sami udělali živého medvěda; to se opřeli o zeď a stoupali jeden druhému na záda, byli dvakrát vyšší než Ráďa, jenže pak se Mekta, co byl úplně vespod, ode zdi odlepil, že je medvědí noha a chce se podrbat, a všichni se zřítili se na zem – a chechtali se při tom jako blázni. Ještě dobře, že byli tak lehouncí a nedělali rámus. Hráli i člověče nezlob se, ale to je nebavilo, tak si vymysleli, že budou sami jako figurky, po zemi rozestavili řadu papírů jako políčka a házeli kostkou, předháněli se a vyhazovali, a někdy si pomáhali a někdy se naoko podváděli, ale vůbec jim to nevadilo, protože to byla ohromná legrace.

 

Večer přišel jejich řádění ukončit Darek. Maminka jen Ráďu umyla, ale do pokoje raději vůbec nešla, protože nechtěla vidět, jak to tam vypadá. Aby vydržela až do zítra, když to slíbila. Ani Darek jim nedovolil, aby si Ráďa vzala skřítky do postele. Souhlasil jedině, aby si udělali postel na zemi. Ráďa se natáhla na peřinu a skřítkové se kolem její střapaté hlavičky rozložili jako šest okvětních lístků, jako by tam ležel dětskou rukou namalovaný květ, Rádina střapatá hlava uprostřed a kolem dokola barevné lístečky...

Sluší jim to, pověděl Darek mamince, jak hezký to byl pohled.

Ani se neumyli, vzdychla ona.

To přežiješ, uklidňoval ji. A ona byla ráda, že je tam s ní, a poprosila ho, aby zůstal přes noc a hlídal a pomohl, kdyby bylo třeba. A on se jen usmál a bylo na něm znát, jak ho těší, že zůstanou spolu. Naklonil se k Rádině mamince, i ona se maličko přiblížila, když vtom cosi zavrzalo a zaskřípalo, jako by někdo přejel nožem po talíři. Oba naslouchali, maminka poplašeně a soused smutně, že to přišlo právě teď. Jakmile se to však ozvalo znovu, hned věděli, odkud to jde, a když se lépe zaposlouchali, došlo jim, že to je zpěv. Tedy něco podobného, jako je zpěv. To Rachta spustil jejich trpasličí ukolébavku, popěvek, který zpívali jen zřídka, pouze tehdy, když se loučili s výjimečně krásným dnem. A postupně se k němu tiše přidávali i ostatní trpaslíci, až se nakonec mezi jejich křaplavé hlasy přimísil i Rádin hlásek, a zpívali všichni společně:

Ševelí jehličí v temnícím lese

šeptá nám, šeptá, a soumrak se nese

v hlubokém lese, v hlubokém lese

když červené slunce s rosou se sejde

když víc už to nejde, když dál už to nejde

ta rosa mokrá, co na nohách studí

tak krásně studí, tak krásně studí

když den už se skončil a tma nám ho stírá

když se den skončil a srdce se vzpírá

když se den skončil a noc je jak díra

spadneme do ní a na nohu bosou

nám sejde se s rosou noc černá jak díra

v hlubokém lese, v černavém lese

praskají větve a rosa se sbírá

ta rosa mokrá, co na nohách studí

tak krásně studí, tak krásně studí

když se den skončil a tma nám ho stírá

když se den skončil a srdce se vzpírá

když se den skončil a noc je jak díra

spadneme do ní a na nohu bosou

nám sejde se s rosou noc černá jak díra

 

To už zpívali, ne? Zarazila se Rádina maminka. Darek jen pokrčil rameny a poslouchali dál, dokud zpěv neustal. To nebylo špatný, usmál se Darek. A Rádina maminka se na něj usmála také .. a vzápětí se ozvala jiná písnička. To zase Ráďa učila zpívat trpaslíky. Nejdřív Skákal pes, potom Holka modrooká, potom Já do lesa nepojedu, potom Pec nám spadla, a pak znovu zpívali trpaslíci – a Ráďa s nimi, nato zase Ráďa a trpaslíci s ní, a soused s maminkou poslouchali a poslouchali, a usmívali se přitom, až se jim začaly klížit oči, a nikdo neví, kdo spal první, ale nakonec tam usnuli oba.

÷

Nespíte?zeptal se tatínek, když skončil vyprávění a nikdo se na nic neptal.

Ne,“ odvětily děti.

Já přemýšlím,“ řekla holčička.

Já taky,“ ozval se kluk. A když se tatínek zeptal, o čem přemýšlejí, řekla holčička, že by ji zajímalo, jestli by jí s maminkou dovolili vzít si domů šest trpaslíků a takhle s nima blbnout, a kluk řekl, že by ho zajímalo, jestli ti trpaslíci smrděli, když se vůbec nemyli.

Aha,“ pokrčil tatínek rameny, protože ani na jednu z těch otázek se mu nechtělo odpovídat.

Nesmrděli. Určitě,“ odpověděla za něj holčička. A téměř současně odpověděl za taťku i brácha jí: „To by ti teda nedovolila.“ A oba se podívali na tatínka, co on na to.

Nechcete si taky zazpívat?“ zeptal se taťka místo odpovědi.

Já už jsem ospalá, dobrou,“ položila se holčička na polštář.

Já neumím zpívat,“ ukládal se i chlapec. Ale ten, k tatínkově nelibosti, na otázky nechtěl zapomenout: „Smrděli, že jo?“ řekl. „A nepustili, že jo?“ dodal.

Holčička ještě vzhlédla, co na to tatínek odpoví, ale tatínek místo toho začal zpívat, aby nemusel odpovídat, přestože věděl, že zpívá podobně, jako ti trpaslíci, tedy hrozně: „Hůůů-a hůůů-a sova houká, hůůů-a hůůů-a v očích mouka, víc už žádné otázky, nepustíme pod vlásky, jen ta sova ať tu houká, ať nás uspí bílá mouka, hůůů-a hůůů-a sova houká, hůůů-a hůůů-a v očích mouka, taťka už jde taky spát, jen má ještě trochu hlad, tak tu sovu nechá houkat, ať se vám tu krásně spí, dobrou noc a sladké sny,“ skončil úplně potichounku a stejně tiše odcházel.

Dobrou,“ zašeptal kluk, také potichu, se zavřenýma očima, a holčička se už jen usmívala, a netrvalo dlouho a oba spokojeně oddychovali ze spaní, a nikdo se už na nic neptal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 35