Jdi na obsah Jdi na menu
 


S úsměvem jde všechno líp

Mám pro vás hádanku,“ řekl tatínek dětem, ležícím v posteli. „Co myslíte, že je lepší?“ Obrátil se na chlapce: „Když se tobě ztratí sestra, nebo kdyby ses ty ztratil jí?“ Poté se obrátil k holčičce: „A ty, když se ztratíš bráchovi, nebo když se brácha ztratí tobě?“

Já se nechci ztratit,“ divila se holčička.

Ale co je lepší?“

Nejlepší je, když se nikdo neztratí,“ trvala holčička na svém. Tatínek tedy čekal, co na to chlapec.

Lepší pro mě?“ zeptal se kluk.

Dobrá otázka,“ usmál se tatínek. „Tak se mi hádanka nepovedla,“ řekl, a vzpomněl si na včerejší chlapcovo naléhání: „Dneska máme divočit, viď?“

Ale jenom trošku,“ připomněla holčička.

Neboj, mám to promyšlený,“ souhlasil tatínek. „Spadne strom a oni se leknou.“

Jenom???“ ozval se zklamaný chlapec.

Strašně se leknou!“

A to je všechno?“

Mohlo je to zabít!“ zdůrazňoval tatínek.

No jo, ale...“ mračil se hoch nespokojeně.

A to ještě není všechno!“

To stačí,“ brzdila ho dcerka. Tatínek ale, samozřejmě, dopověděl, že při tom Mekta uklouzne, spadne a zlomí si .. klacek, o který se opíral.

Aha,“ posmutněl chlapec.

Ahá,“ zaradovala se holčička.

A tatínek se chvíli díval na zklamaného synka, jako by mu chtěl říct, aby nebyl tak smutný, ale raději hned začal povídat:

÷

Nejprve se ozvalo jen slabé zapraskání, které nikdo neslyšel. Pak to zarachotilo znovu, jenže oni si povídali a nevnímali to. A nakonec, právě, když procházeli kolem toho stromu, se ozvala rána a strom se řítil k zemi, přímo na ně, jako by se na ně valila ohromná skála, sotva stačili zvednou pohledy a už na ně padl stín a za ním letěl s drtivým praskotem těžký strom s dlouhými košatými větvemi. Zadunělo to celým lesem, když dopadl, a ještě chvíli tam vířila ozvěna, prach a úlomky dřeva. První se objevila Ráda, kterou jen škrábl koneček větve a shodil ji na zem. Postavila se. Nic jí nebylo. Ani Plačka, který jí spadl z ramene, nebyl zraněný. Jorika s Alefem stihli uskočit, takže ani nespadli na zem, jen za hromadou větví nebyli hned vidět. Alefovi dokonce zůstal na rameni Baba, Jorika však byla bez Mekty. Na to se ozvalo táhlé naříkání, jako by někdo umíral, nebo měl zlámané obě nohy. Všichni běželi tam, odkud se hlas nesl.

Ááááúúúú, kvílel. Jééééé, to je h-h-růůůůzááá.

Co se ti stalo? Sklonila se k němu Jorika.

Mám zlo-zlomenej k-k-klacek, ukazoval Mekta pahýl, kterou si našel a kterou si nesl a chránil jako svůj talisman, jako památku, jako malý poklad. Tak se mu líbil, a tak byl teď zničený, když o něj přišel.

Tak šlapem dál, mávl nad tím Alef rukou a chtěl hned jít.

Po-po-počkejte, volal Mekta, že si nejdřív musí najít nový klacek, protože si na něj zvykl. A Ráda mu šla pomoct s hledáním, tak počkali a hledali všichni. My ale čekat nebudeme a podíváme se tam, kam mají namířeno – do bytu, kde bydlí Ráda se svou maminkou.

÷

Tak díky,“ prohodil smutně chlapec.

Neboj,“ uklidňoval ho tatínek, kterému začínalo být z jeho smutku také smutno.

Já se nebojím, já mám vztek,“ mračil se hoch.

Tak až se vyvztekáš, já to zkusím ještě jednou, jo?“

Hm,“ ušklíbl se chlapec. Ale snažil se, aby už nevypadal vztekle, aby přišlo ještě něco lepšího a divočejšího. A poslouchal.

÷

Rádina maminka seděla v kuchyni u stolu a dívala se z okna.

Já mám prostě smůlu, řekla. Kamarádce, ne oknu. Kamarádce, která seděla u stolu naproti ní a pila kávu.

Všechny máme smůlu, řekla kamarádka. Ale musíme si umět poradit.

Tak mi poraď, obrátila se Rádina maminka ke kamarádce. A ta jí začala radit, co musí dělat a co nesmí dělat, co musí přehlížet a co nesmí přehlížet, na co si musí dávat pozor a kdy se musí tvářit roztomile nepozorně, co nikdy nesmí říkat, i když to je pravda, a co musí říkat, i když to není pravda...

Když já neumím lhát, zatvářila se Rádina maminka nešťastně.

Ale to musíš! Byla si kamarádka jistá. Jinak to nejde. To prostě nejde, aby sis dělala, co chceš, když něco chceš. Musíš dělat, co chtějí ti druzí, a dostaneš to, co chceš ty. Chápeš?!

Rádina maminka se však tvářila nechápavě.

Aspoň kvůli holce, napovídala kamarádka.

Jo, Ráďa by potřebovala kamaráda, přikývla Rádina maminka. Kdyby to slyšeli trpaslíci, určitě by měli radost, jak dobře svou malou kamarádku, co je má ráda, pojmenovali. Slyšeli by totiž, že má jméno, které se dá zkrátit na Ráďa. Možná se jmenovala Radůza, Radslava, Radana, Radmila, Radmingtona, nebo tak nějak. Prostě skoro, jako Ráda.

A já bych taky někoho chtěla. Jenže já to asi neumím, pokrčila její maminka rameny.

Ale umíš, to umí každá, smála se kamarádka, která zřejmě opravdu uměla všechno, co je třeba umět, aby dostala všechno, co chtěla mít.

 

Tak si ty dvě povídaly, dokud je nevyrušil zvonek. Přišla Ráda, vlastně Ráďa, protože doma se jmenovala takhle, a s ní Jorika s velkou taškou. A obě se hrnuly dovnitř.

Tak se měj, tak já zase někdy přijdu, až ti bude smutno, loučila se kamarádka, spiklenecky na Rádinu maminku mrkla, že když se bude snažit, bude všechno dobré, a šla.

Maminko! Zahleděla se Ráďa mamince zpříma do tváře. Co bys tomu řekla, kdybych byla třeba pár dnů, nebo měsíců někde v lese?

Řekla bych, abys nemluvila hlouposti, zasmála se maminka a uklízela ze stolu.

Ale ne sama. S kamarádama! Vysvětlovala Ráďa, že o ni nemusí mít strach.

S kamarádama? Zarazila se maminka.

No, Ráďa maličko zaváhala. Tady s těma... Ukazovala na tašku. Jenže maminka vypadala nabroušená, jen jen se rozzlobit.

Tak já půjdu, vycítila Jorika správnou chvíli zmizet. Nashledanou... Ztratila se ve dveřích ven. Bez tašky, kterou Ráďa zvedla, že ji otevře až později, až bude maminka klidnější. Chtěla odejít do pokojíčku, maminku to ovšem zajímalo.

Co tam máš, ukaž? Přistoupila k ní a podívala se do tašky.

A to neměla dělat. Vzápětí vyskočila, jako by jí u ucha vybuchl granát, zapotácela se, sáhla po židli, aby se zachytila, ovšem židli skácela a při tom povalila další, maminka spadla na stůl, stůl bouchl do topení, zvrhla se na něm váza a voda se rozlila po ubruse a stékala na zem...

 

Co to je?! Vždyť se to hýbe! Vyhoď to! Křičela maminka, hledíc na malé očepičkované hlavy. Néééééééé! Začala pištět, když poznala, že to jsou malincí človíčci-trpaslíčci-skřítkové, a že jsou živí. A lezou z tašky ven! Běhala od dveří ke dveřím, obloukem se vyhýbaje stolu, u kterého ležela teď už prázdná taška, kolem níž se rozestoupili trpaslíci a vyjeveně si tu paní prohlíželi, jak mává rukama, jak křičí, ať jdou pryč, a jak kolem nich víří jako pomatená. Huš, jedeš pryč! Natahovala ruce, jako by je chtěla odstrčit, a popadla dcerku za ruku a přitáhla ji k sobě. Ty nemáš rozum! Tiskla ji pevně. Co když je to jedovatý?!

Ale mami, usmívala se Ráďa. To jsou moji kamarádi.

Mlč! Tiše, zakrývala jí maminka ústa. Pojď, honem, utečeme, tahala ji do chodby, při stěně, co nejdál od vyjevených skřítků.

Vy nás tady necháte? Samotný?! Polekal se Baba.

A já se tak těšil, zesmutněl Plačka, jako by užuž měl začít plakat.

M-m-my vás taky máme ra-ra-rádi, koukal Mekta vlídně, i v jeho vykulených očch se však leskl smutek. A strach.

Oni se tě bojí, mami! Zlobila se Ráďa.

Mě? Zarazila se maminka. Proč? Hleděla na zkroušené trpaslíky. A protože vypadali opravdu nešťastně, strach ji rychle opouštěl. Mě se nemusíte bát, já vám nic neudělám, řekla, popadla smeták a strkala je před sebou skrz chodbu až ke dveřím. Já vás prostě vyhodím ven a bude to, halekala při tom.

Oni u nás budou spát, mami, snažila se ji Ráďa brzdit, ale za chvíli byli skřítkové za dveřmi a dveře zabouchnuty. A pečlivě zamčeny.

Tak, strčila si maminka klíč do kapsy.

Jsi zlá, mami! Odběhla Ráďa nešťastně do svého pokojíku.

Nejsem, zavrtěla maminka hlavou. Mohli ti ublížit! A byli špinaví, volala na dcerku skrz dveře. Co když měli blechy? Aha! Dodala významně. A vrátila se do kuchyně. Udělat tam pořádek.

 

Na chodbě trpaslíci našli Joriku, která tušila, že to tak dopadne, a čekala na ně.

Ona je strašně zlá, divil se Plačka.

Není, vysvětlovala mu Jorika. Ona myslí, že vy jste zlí, víš.

Ale my jsme hodní.

Jenže ona to neví.

Tak proč se nás nezeptala? Nechápal Baba. Já bych jí to řekl.

Jenže ona by vám nevěřila.

Proč?

Protože si myslí, že jste zlí, krčila Jorika rameny.

A-a-ale o-o-ona a-a-le te-te-teda p-p-proč, zadrhával se Mekta, neboť tomu vůbec nerozuměl. A nejen on. Všem trpaslíkům to nyní v hlavách takhle zmateně koktalo a zadrhávalo.

Venku pak zaslechli bouchání na okno, za kterým stála Ráda a mávala jim.

Chudinka, vzlykl Plačka, když poznal, že jí po tvářích tečou slzičky. A začal plakat také.

Ne-ne-neřvi, napomenul ho Mekta.

Ale já jsem taky smutnej, hájil se Plačka. Potom však nahoru zamával: Nebreč, já taky nebrečím, utíral si oči, aby je měl opravdu suché. I Baba se pokoušel na své tváři vykouzlit úsměv, i Mekta se šklebil jinak než obvykle, také jakoby usměvavě.

Ovšem Ráda, když je viděla, začala plakat ještě víc.

 

Jorika vzala trpaslíky k Alefovi, který zůstal doma. A šli do kůlny, domluvit se, co budou dělat, než se Rádina maminka uklidní. Jenže soused jako by čekal někde za rohem, sotva byli uvnitř, stál ve dveřích.

Pozor! Vykřikla Jorika, když ho za sebou uviděla. A trpaslíci se bleskurychle rozprchli po kůlně, že ani Jorika s Alefem netušili, kde jsou schovaní.

Co to bylo? Lezl soused dovnitř a začal se přehrabovat v prknech, bedýnkách a všem tom nepořádku, co ho byla kůlna plná.

To nic, to se vám jenom zdálo, snažila se ho Jorika oklamat, aby trpaslíky zachránila.

Ale nepovídej, ty šmudlo, zavrtěl soused hlavou a slídil v kůlně dál.

Z jedné strany mu sice překážel Alef, z druhé se mu pletla Jorika, ale nic platné, přece jen objevil nakonec v jednom zákoutí Plačku. Ten stál na hromádce odřezků a kupodivu se netvářil jako hromádka neštěstí. Čapku měl zvadlou, ale neplakal. Usmíval se. Zvláštně, to ano, úsměv to byl podivný, ale byl to úsměv.

 

Utíkej! Vykřikla Jorika a pokusila se souseda odstrčit. Byla na to však příliš drobná a slabá. Všimla si při tom ale, že soused má ve tváři stejně podivný, trochu šklebivý úsměv, jako Plačka. I Alef to viděl, a bylo to pro něj tak překvapivé, že z toho spadl na zadek. Soused, ten protivný a nebezpečný chlap, se pomalounku blížil k Plačkovi, Plačka stál a díval se na něj – a oba se při tom jaksi šklebivě usmívali. Soused vzal Plačku do dlaní a zvedl ho. Jak se jmenuješ? Zeptal se.

A jak ty? Zeptal se Plačka.

Tys mě strašil z okna? Zeptal se soused.

Ty mě chceš sežrat? Zeptal se Plačka. Jako by se oba chtěli jen ptát, ale žádný nechtěl odpovídat. Alef tedy raději řekl sám, že v tom okně byli jiní trpaslíci, jeho kamarádi, ale on ne.

A já myslel, že mi přeskočilo, zasmál se soused.

A nepřeskočilo ti? Vykoukl Baba zpoza jakési krabice.

Ale! Podivil se soused. Tak vy jste dva!

T-t-tři! Odstrčil na druhé straně Mekta lopatu, aby se také předvedl.

Tři trpaslíci, smál se soused. Ale má vás bejt sedum, ne?

Já nevím, zarazil se Baba. Já se zeptám, řekl. A zeptal se Mekty.

Ne-ne-nevím, divil se Mekta. Já se ze-zeptám, řekl. A zeptal se Plačky.

To nevím, řekl Plačka. Ale neměl se koho dalšího zeptat, obrátil se tedy na souseda: My ti nestačíme? Zeptal se ho. A soused se nahlas rozesmál.

 

Soused byl jako vyměněný. Dokonce byl tak divný, že se bavil s trpaslíky, smál se s nimi a vyptával se jich, odkud přišli a kam jdou a tak podobně. Pomohl bych vám, řekl, když se dozvěděl, jak dopadli u Rádiny maminky. Ale ona mě nemá ráda.

Proč?! divili se, a on jim vysvětlil, že to je kvůli dveřím, co jí rozbil, a kvůli tomu, že jí škaredě nadával.

Vy jste jí fakt jako rozbil dveře, jo?! Nemohl Alef uvěřit, že takový chlap dělá podobné rošťárny, jako on.

Proč? Divila se Jorika.

Protože mě nechtěla, pokrčil soused rameny.

A vy jste ji chtěl? Divila se Jorika ještě víc.

Já jsem ji měl rád, přikývl soused. Ale naštvala mě! A já jsem ji pak taky naštval, s těma dveřma a tak, a od té doby spolu nemluvíme. Takže vám asi nepomůžu, znovu pokrčil rameny.

Ale domluvili se, že to zkusí. Jorika mu poradila, ať se umyje, oholí, navoní, koupí květiny a nejdřív ať se omluví. A ať přinese nějaký dárek, třeba žehličku, nebo krabici zákusků, a s tím dárkem ať vezme i trpaslíky. Aby je Ráda viděla. Protože když je uvidí, určitě mu pomůže, aby na něj byla její maminka hodná. A potom zase on pomůže Rádě, aby byla hodná na trpaslíky, aby se jich nebála a aby s nimi pustila Rádu do lesa. Aspoň na týden, nebo na měsíc.

Do lesa, mezi trpaslíky? poslouchal je s udiveně zdviženým obočím. Zajímavej nápad. No nevím. Ale zkusíme to a uvidíme, co nám řekne.

 

Tebe jsem nechtěla vidět, řekla Rádina maminka, když přišel. S růží v ruce. Koukala na překvapeně, ale protože květina potěší každou slečnu i každou paní, nebyla tak protivná, jak by chtěla a jak by soused zasloužil, ale jen trochu, jen maličko.

Něco jsem ti přinesl, ukázal velkou tašku. A myslel, že to jako omluva stačí. A protože byl voňavý a upravený, a protože měl květinu – a dokonce nesl i dárek! – pozvala ho Rádina maminka dovnitř.

Ráďa, sice nešťastná a rozzlobená, pořád zůstávala zvědavou holkou. Jakmile zaslechla na chodbě hlasy, vystrčila z pokojíku hlavu, kdo to přišel.

Pozdravuje tě Plačka, mrkl na ni soused.

Vy ho znáte? Vytřeštila oči. A šla za nimi do kuchyně.

Koho? Zajímalo maminku.

Nejdřív překvapení! Zvedl soused důležitě ruku a vytáhl z té velké tašky menší krabici. Tu položil na stůl a začal ji pomalounku rozbalovat. Maminka ho sledovala, ale Ráďa se nenápadně přitočila k tašce, ve které spatřila barevné trpasličí čepičky. Chtěla je hned vyndat, jenže se bála, co na to řekne maminka. Aby s nimi zase nemluvila koštětem.

V krabici byly zákusky. Spousta. To máš, aby ses na mě už nezlobila. A abys byla sladká, řekl soused mamince.

Já už se na tebe dávno nezlobím, řekla maminka smutně. Ale seš hroznej! Dodala veseleji.

 

Ráďa si sedla ke stolu s nimi. A pořád sledovala tašku s trpaslíky.

Ty už se mnou mluvíš? Vyrušila ji maminka.

Ne. Vlastně jo. Nevím, trošku, odpověděla Ráďa. A snažila se tvářit, jako že ji taška vůbec nezajímá.

Ona mluví se mnou, viď, zastal se jí soused.

Ona je uražená, vysvětlovala maminka. Si domů přinesla takový malý potvory a nemá mě ráda, že jsem je vyhodila.

To je škoda, řekl soused. Možná byli hodní, znovu na Ráďu mrkl.

A tím měl pro sebe vyhráno. Brzy už s ním jedla Ráďa zákusek z jednoho talířku, samozřejmě každý svou lžičkou, a když pak hráli pexeso, dokonce si vlezla k němu na klín. Maminka byla překvapená, jak si rozumějí, i soused kroutil hlavou, jaká je Ráďa milá a šikovná holčička, jen Ráďa se občas netrpělivě ohlížela k tašce, ve které potichu bručeli trpaslíci, že to trvá nějak moc dlouho.

Tak jsme vyhráli, zasloužíme si odměnu, zvolal soused, když spočítali kartičky. Maminka se zeptala, co by si přáli, a soused spustil, že by si přál, aby si Ráďa mohla domů vodit kamarády, a také aby s nimi mohla chodit ven. Viď, cvrnkl ji prstem do nosu.

Já taky bych si to přála, vykřikla ona.

Jaký kamarády? Zbystřila maminka.

Malý. Ale hodný, řekl soused. Ukážeme je mamince? Mrkl na Ráďu ten den už asi po šesté nebo po osmé. A oba se zadívali na maminku.

Tak ukažte, přikývla maminka, napjatá, jestli uvidí, co nechce vidět.

A nevyhodíš je? Ujišťovala se ještě Ráďa. A maminka hned věděla, co uvidí. Jelikož však měla právě moc dobrou náladu, rozhodla se vydržet a nevyhodit je. Vzápětí tedy stáli trpaslíci na stole a maminka se otřásla, že šlapou špinavýma bosýma nohama mezi zákusky. Ale vydržela to.

Ahoj, já jsem Plačka, představil se první, se žlutou čepičkou. Ale nebrečím, koukej, usmál se vesele.

A já jsem Baba, ale teď se nebojím, protože vím, že jsi hodná, řekl druhý, se zelenou čapkou.

Mně říkají Me-me-mekta, protože ko-ko-koktám, pronesl zajíkavě ten třetí, se strakatou pokrývkou hlavy. No a co, že-že-že jo! Mávl hned rukou, aby ukázal, že ani on nefňuká.

A já bych měla být vaše kamarádka? Koukala Rádina maminka na jejich špinavé nohy. Jo, jo, napovídala Ráďa v duchu, co má maminka říct, a tak byla soustředěná a napjatá, že při tom úplně zmačkala jednu kartičku z pexesa.

Tak to zkusíme, přikývla konečně maminka, a všem trpaslíkům podala ruku na uvítanou. No, vlastně spíš jen prst. A Ráďa kartičku radostí roztrhla.

÷

Tati a myslíš, že ji tam pustí, do lesa?ozvala se zadumaná holčička, když tatínek skončil.

Na tejden těžko,“ zavrtěl kluk hlavou.

Možná jo. Možná ji ten soused přemluví,“ domnívala se. „Jenom, jestli to není úchyl!“

Myslíš?“ polekal se tatínek, co to říká.

Nevím. Co když...“ krčila rameny docela nejistě.

Tak já ti něco prozradím,“ naklonil se tatínek až těsně k ní a cosi jí pošeptal do ouška „Ale nikomu to neříkej!“ dal si prst ke rtům, aby mlčela, a ona přikývla, že ano. „A ty seš spokojenej?“ podíval se na chlapce. „Bylo to živější?“

Docela jo,“ pokrčil hoch rameny. Ale netvářil se spokojeně, spíš zvědavě. „Co ti taťka říkal?“ obrátil se na malou sestru. A ona se k němu naklonila a něco mu zašeptala do ucha.

Copak ti řekla?“ zeptal se tatínek chlapce. A on se k němu natáhl a také mu něco potichu řekl do ucha.

Ty taky neudržíš žádný tajemství,“ usmál se tatínek na holčičku.

Aby se nebál, že to je úchyl,“ vysvětlila holčička, proč to bráškovi musela říct. A tatínek přikývl, že to udělala dobře, protože chtěl, aby spali klidně a spokojeně, beze strachu. A už si jen popřáli dobrou noc a děti spaly. Klidně a spokojeně, beze strachu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47708
Měsíc: 876
Den: 20