Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nechval den před večerem

Děti už spořádaně ležely pod přikrývkami, zvědavé na další vyprávění, tatínek si v hlavě spřádal, čím začne, když tu... Přišla maminka. Mlčky usedla na opačnou stranu postele, než seděl tatínek, a s úsměvem čekala. Na co? Ani tatínek netušil. Tak se zeptal.

Od té doby, co se mě děti ptají, jestli bych je pustila na týden, nebo na měsíc do lesa, jsem taky zvědavá, co jim vyprávíš,“ mrkla na něj maminka.

Tatínek se podíval na děti, chlapec se otočil na sestru a ta se provinile zavrtěla.

Mě to jenom zajímalo,“ špitla.

A pustila tě maminka?“ zajímalo taťku.

Ne,“ zavrtěla hlavou.

Ale maminko,“ zatvářil se tatínek varovně. „Víš opravdu jistě, že chceš poslouchat příběhy o tom, jak by bylo krásné dělat věci, které se dělat nesmí, nebo to vůbec dělat nejde?“

Chtěla jsem radši dělat něco rozumnýho,“ odpověděla maminka. „Ale teď už vím opravdu jistě, že mě to zajímá,“ usadila se pohodlněji.

Pojď k nám!“dělala jí holčička místo. Maminka si lehla doprostřed, mezi děti, a na tatínka teď koukala ne čtveřice, ale hned šestero zvědavých očí. Ze kterých dvě, ty největší, jako by říkaly: Ale dej si záležet, aby to bylo hezký, a aby to bylo zajímavý, a aby to bylo výchovný, a aby to bylo poučný, a aby to nebylo strašidelný, a aby to nebylo hloupý, a aby to nebylo sprostý, a aby to nemělo moc divných významů, a aby to mělo vtip, a aby... Samozřejmě v nich tohle všechno nebylo, ale tatínek, když se do veselých maminčiných očí díval, to tam prostě viděl.

Tak já to zkusím,“ řekl. Trochu sklesle. Jako by nevěděl, jak má začít. A jak pokračovat. A čím skončit. Pak se ale zhluboka nadechl, a začal. Takhle:

÷

Rádina maminka se nakonec trpaslíkům začala omlouvat, že je předtím vymetla z bytu ven, a nabízela jim zákusky, čaj, sušenky, oříšky, kávu nebo chleba s máslem, prostě všechno, co měli doma, a nemohla uvěřit, že nic nechtějí. Nebojte se, klidně si nabídněte, pobízela je. Jenže oni se nebáli, oni jídlo prostě nejedli.

Já věděl, že jste hodná, radoval se Plačka.

A hezká, řekl Baba.

A taky s-s-s-smrdí, šeptal Mekta. Ale t-t-to je vůně, já vím, zavrtěl hned hlavou, že to nevadí. Mamince se to nelíbilo, ovšem když Ráďa vysvětlila, že jim voní třeba kůra stromů, nebo mokrá tráva, ale voňavky ne, tak se přestala zlobit a řekla, že jsou úžasní. A Ráďa hned na to mamince připomněla, že chce být s nimi. V lese. Těšila se, jak maminka, když se jí trpaslíci tak libí, přikývne, pomůže jí sbalit věci a vypraví ji, aby mohli jít.

Proč? Zarazila se maminka.

Ale jenom na měsíc, nebo na týden, vysvětlovala Ráďa.

Do lesa? Zopakovala si maminka. A už se neusmívala.

My se máme rádi, hlásil se Baba, aby Rádě pomohl. Jenže to nepomohlo. Maminka vstala, zvedla ze stolu jeden talířek, vrátila ho zpátky, otočila se k nim zády, pak se k nim obrátila znovu čelem, sáhla pro koště, ale nevymetla je ven, koště odložila ke zdi a posadila se na stejnou židli.

Co vám na to mám říct? Zamyslela se.

Že jo, snažila se malá Ráďa napovědět.

Ne! Řekla maminka prudce. A u toho zůstalo. Soused ještě špitnul, že by na chvíli možná mohla, jenže maminka odsekla, ať je zticha, že má u ní ještě vroubek, a on zůstal zticha a jen nenápadně pokrčil rameny, že se nedá nic dělat. Ovšem Ráďa se nemohla vzdát tak snadno. Ona se nechtěla vzdát vůbec! Zatím tedy utekla do pokojíku, ale hned se vrátila pro trpaslíky a vzala je s sebou.

Ale jenom na deset minut! Volala za ní maminka. Pak zase hezky půjdou.

Oni ale nemají kam jít, vyhlédla Ráďa ze dveří.

Ale mají, věděla maminka svoje. Tady pán si je sbalí a odvede, a je to, ukázala na souseda. A soused znovu jen pokrčil rameny, že se nedá nic dělat. A na maminku se při tom usmál. Zrádce!

÷

Ale tatínku,“ pronesla maminka vlídně z postele. „Uvědomuješ si, že tě poslouchají naše zlobidla a budou si myslet, že se mají s maminkama hádat, aby dosáhly svýho...“

A víš, maminko, že naše zlobidla mají rozum?“ zamrkal tatínek podobně mile.

No, někdy o tom pochybuju,“ usmála se maminka.

Já taky,“ přiznal tatínek. „Tak víš, co? Tak si uděláme průzkum. Kdo si myslí, že maminka měla Ráďu do lesa pustit?“ zeptal se dětí. A ony obě držely pusy nápadně zavřené, aby bylo znát, že mají rozum a že si to nemyslí.

A kdo si myslí, že by to bylo zajímavý, kdyby ji pustila?“ zeptala se maminka.

Já,“ řekly obě děti. A zasmály se. Protože by to bylo nejen zajímavé, ale jistě i legrační.

V pohádce,“ dodal tatínek, a děti přikývly. „Ale my nežijeme v pohádce a víme to, že?“ napověděl, a děti opět přikývly, že ano. „Takže se s maminkou nikdy nebudeme hádat, aby nás pustila na týden nebo na měsíc do lesa mezi trpaslíky, že ne,“ zahleděl se na děti, aby znovu přikývly, a pak se podíval na maminku: „Ale budeme se zlobit na maminku, když bude vyrušovat.“

Už mlčím,“ schoulila se maminka. „Už můžeš povídat.“

A tatínek poslechl a povídal.

÷

Ráďa zkoušela maminku přemluvit, ale maminka zůstala neoblomná, že ji do lesa nepustí. V žádném případě! Trpaslíci se zabydleli v kůlně a tam hloubali, jak to udělat, aby ji pustila. Měli hromadu nápadů, že budou její mamince zpívat a tancovat, že jí z lesa přinesou nějaký voňavý kořen, že je do lesa vezmou obě, Ráďu i s maminkou, že ji naučí stavět dům a mnoho jiných, ovšem Jorika i Alef jen kroutili hlavami, že to nepomůže. Uběhly tři dny a Jorika zrovna pospíchala do kůlny, vymýšlet něco nového. Bylo krátce po poledni, ulice prázdná, když tu náhle vidí proti sobě běžet .. Rachtu! Pelášil jako o život, nohy mu kmitaly a jakmile Joriku spatřil, vletěl jí do náruče.

Zachraň mě! Šeptal udýchaně.

Hnali se za ním totiž dva dospělí chlapi a jeden starší kluk. Chyť ho! Drž ho! Řvali na Joriku, zatímco se jí Rachta krčil v náručí a prosil, ať ho někam schová.

Co mám dělat?! Utéct před nimi? To nezvládnu. Poprat se s nimi? Hloupost! Přemítala spěšně. Uteč do kůlny, šeptla Rachtovi do ucha a hodila jej na poslední chvíli přes plot do zahrady. Neudržela jsem ho, vyskočil mi, vymlouvala se pak.

Seš pitomá, slyšela, když se přes plot i brankou hnali do zahrady. Rachta zmizel v domě a ona doufala, že ho nenajdou, protože mu neměla jak pomoct. Spěchala povědět to ostatním, ale po chvíli jako by ji někdo volal. Zastavila se – a za ní, dole ve výklenku u schodů se krčil Držka. Co tady děláš? Přiběhla k němu.

Plichtu chytili, zasípal Držka.

 

Ráďa zatím netušila, že jsou Držka, Rachta i Plichta v městečku, a že tam jsou proto, že se rozhodli pomoci s přesvědčováním maminky, aby svou dcerku Ráďu, která je má ráda, pustila za nimi do lesa. Aby se mohla dívat, jak krásný je les večer, jak půvabný je za noci, jak nádherná jsou v něm rána, jak vznešený je přes den, jak je prostě pořád kouzelný. A aby se oni mohli radovat s ní, z toho, že je má ráda.

Mami, půjčíš mi mobil? Já ti budu každej den volat, zkoušela Ráďa maminku přemluvit sama. Jako už tolikrát předtím.

Z lesa?! Pochopila maminka. Ne, řekla klidně, ale důrazně. Tak důrazně, aby Ráďa pochopila, že ne. A ne. Nikam do lesa. Ani náhodou, ani na chvíli.

A kdybych ti volala i ráno? Zkoušela to Ráďa dál.

Ani, kdybys mi volala každou hodinu!

A kdybych ti slíbila, že tam budu hodná? Zkoušela být milá.

Ne. Budeš hodná doma.

Ale doma možná nebudu hodná? Zkoušela vydírat.

Tak nebudeš, předvedla maminka, že o tom nehodlá diskutovat.

Čistila bych si tam zuby. Ani jednou bych nezapomněla. Slibuju, zkoušela Ráďa mamku zdolat jinak. A za chvíli ještě jinak, a potom znovu, pořád dokola. Maminka však byla pevná jako skála. Jako skála, kterou neobměkčí ani vítr slov, ani déšť slz, ani bouře křiku. Ne. Ne. Ne, celé Rádino úsilí ztroskotávalo na těchto stručných a jednoduchých slůvch. Ne, nikam, nic A už dej pokoj.

 

V kůlně nebylo k hnutí. Plačka, Baba a Mekta seděli každý na své bedýnce, kterou měli jako postel, jako sedačku i jako stolek. Proti nim byl soused, který je chodil navštěvovat a pomáhal jim s vymýšlením. Snažil se, ale nešlo to ani jemu. Jorika s Alefem stáli u dveří. Držka seděl na sousedově levé noze a právě dopověděl, proč se vydali do městečka a jak Plichta zakopl a tamti ho ukradli.

Co tady sedíte?! Vletěl Rachta dovnitř, propletl se mezi nohama Jorice s Alefem a udýchaně zašeptal: Musíme něco dělat!

Brečet? Zeptal se Plačka.

Já se bojím brečet, podíval se na něj Baba smutně.

Za-za-zachráníme ho, ne? Napadlo Mektu.

Jasně. Ale jak? Vyzvídal Baba.

Musíme něco vymyslet, řekl Plačka. A utřel si oči.

Ale kde je? Vzhlédl udýchaný Rachta.

Já to vyzkoumám, rozhodl se Alef, a zmizel venku.

 

Ten je boží! Smála se holka, která Plichtu měla pevně držet, zatímco ostatní honili Držku. Držka jim však utekl, radovali se tedy z jednoho úlovku.

Ale co to je? Divil se chlap v čepici.

Trpaslík, ty pako, šklebil se chlap bez čepice.

Trpaslíci přece nejsou, kroutil hlavou chlap v čepici.

A co je tohle? Vzal si chlap bez čepice Plichtu do rukou a zvedl ho.

To právě nevím, řekl chlap s čepicí.

A chceš to vědět? Zeptal se kluk. Trpaslík! Křikl vesele. A chlap s čepicí musel uznat, že trpaslíci nejspíš jsou. I když na ně nevěřil a podle všech sociologických studií být nemají, přesto teď měli jednoho chyceného. A ten byl, i když být neměl.

Co s ním uděláme? Zajímalo holku.

Prodáme ho do cirkusu! Napadlo chlapa v čepici.

Nebo do televize! Napadlo chlapa bez čepice.

Tak ho prodáme vědcům, napadlo holku. Ať ho naklonujou! Budou se prodávat jako hračky, v supermarketu.

To už by nebyl tak vzácnej, námítal kluk.

Uvidíme, smál se chlap v čepici.

Něco vymyslíme, smál se chlap bez čepice.

Vycvičíme ho na boj ve vysoké trávě, chechtal se kluk.

 

Kůlnu opanovala těžká nálada. Nedovedli vymyslet, co s Rádinou maminkou, a vůbec netušili, jak pomoci Plichtovi. Vždyť ani nevěděli, kde je. Čapky jim všem schlíple visely a soused se díval na hodinky.

Tak já zase půjdu za Ráďou, sunul se ven z kůlny. Mě stejně nic nenapadne.

Mekta se na něj podíval nerudně. Skoro jako by žárlivě.

To je Rá-ráda. A je to NAŠE ka-kamarádka!

On nejde za Rádou, uklidňovala ho Jorika. On jde za její maminkou, protože se mu líbí. Že mám pravdu? Posmívala se.

To bych si dal, odporoval soused. Ale usmál se při tom. Hezky. Skoro až mile.

Maminu si nech, ale Ráda je naše. Ona nás má ráda! Přidal se Baba.

Já ji mám taky rád, řekl Držka. Ale jen potichu, pro sebe.

Já jdu s tebou, vyběhla Jorika za sousedem. Já můžu, že jo? Zamávala trpaslíkům, a byla pryč.

A co my? Řekl Plačka smutně.

My půjdeme zachránit Plichtu, řekl Držka. A šel ke dveřím.

Ale kam? Vyskočil Rachta. I Plačka se postavil.

Nevím, vrátil se Držka zpět na svoje místo. Rachta krátce stál, než se posadil na holou zem.

Ne-nebuď smutnej, těšil Mekta stojícího.

Jo. Nebudu, přikývl Plačka. A sedl si vedle Rachty.

 

Odkud jsi? Z vesmíru? Vyptávali se ti čtyři v hospodě Plichty. Zavřeli ho do klece pro převoz králíků, aby jim neutekl, a mluvili na něj přes mříž.

Vy mě nemáte rádi? Divil se Plichta, proč ho chytili a proč ho takhle drží.

On mluví! Hlasitě se řehtali.

Tak to musíme zužitkovat!

To za něj dostaneme nejmíň milion!

Nebo sto tisíc milionů!

Ukaž zuby! Naklonila se k němu holka. Třeba je má zlatý! Vysvětlovala ostatním. Vytrháme, prodáme, bude roztomile šišlat a všichni ho budou milovat, strkala Plichtovi do pusy prst, aby si jeho zuby prohlédla. Nemá je zlatý, zamračila se pak. A to tě mám mít ráda, jo? Proč asi!? Rozchechtala se.

 

Alef zjistil od kamarádů, kdo má trpaslíka a že ho odnesli do hospody. Přišel tam, ale Plichtu neviděl. Toho už měli schovaného, strčeného do klece a klec ukrytou ve skříni v malé sklepní komůrce se zamřížovaným okénkem. Aby neutekl.

Kde ho máte? Přistoupil ke stolu těch čtyř, které poznal.

Chceš ho koupit? Na to nemáš, ušklíbl se chlap v čepici.

Patří do lesa, řekl Alef.

Už patří nám, smála se holka.

Nemáš zlatý zuby? Hodily by se nám, volal chlap bez čepice.

Nebuďte šmejdi, zkoušel je Alef přesvědčit. Dejte mu volnost. Nebo se vám pomstí!

Už se nám pomstil, chechtal se chlap bez čepice. Poslal nám sem tebe. Nejspíš chcípnem smíchy.

Dejte mi ho, prosil Alef.

Dej mu nějaký lízátko, zavolal kluk na číšníka, který okamžitě přispěchal a strčil Alefovi do kapsy dětské lízátko.

Tady máš. A běž si hrát s plyšákem, pohladil ho jako malé dítě. A všichni se opět hlasitě rozesmáli.

 

Soused s Rádinou maminkou zůstali v kuchyni a Jorika šla do pokojíku za Ráďou. Oznámit jí, že pořád nemají nic vymyšleno, že z lesa přišli ostatní trpaslíci a že Plichtu někdo chytil. A ďa hned běžela za maminkou, že musí ven.

Do lesa, viď? Nenene, vrtěla maminka hlavou.

Prosím! Smlouvala Ráďa úpěnlivě. Mami prosíííím!

Nejde to, řekla maminka. Promiň, ale fakt to nejde.

Maminka ví nejlíp, co je pro tebe dobrý, přidal soused. A Ráďa se na něj podívala jako na zrádce. Opravdu škaredě.

Ale chodit ven JE dobrý, hádala se.

To jo, přikývli oni.

Tak můžu? Smlouvala. Jenže na to už maminka nepřikývla, ale řekla rozhodné: Ne!

Však ne do lesa! Jenom ven, nevzdávala se Ráďa.

Ty utečeš!

Neuteču!

Ale jo, tak ji pust. Na chvíli... přimlouval se soused. A Ráďa se na něj podívala, jako na nejlepšího kamaráda. Opravdu krásně.

Ty mě chceš taky zlobit?! Zlobila se Rádina maminka. Neměl bys na mě bejt spíš hodnej? Na mě! Zdůraznila.

To není špatnej nápad, řekl soused. A Rádina maminka se dívala chvíli na jednoho a chvíli zase na druhého, než se usmála a řekla:

Tak běž. Ale nesmíš mě zklamat, jinak... ani nestačila dopovědět. Ráďa vykřikla: Nezklamu, neboj! A pelášila do pokoje, pro Joriku, a za okamžik bouchly dveře a ti dva zůstali doma sami.

 

Alef byl v kůlně, když tam přiběhly. A s ním pět skleslých, nešťastných trpaslíků, kteří přišli o starého kamaráda a s novou kamarádkou se nesměli vídat.

Co tady děláte?! Volala Ráda ve dveřích, když je tam našla tak smutně povalovat.

Nic, vzdychl Baba.

Sedíme, řekl Rachta.

Vzdycháme, řekl Držka.

Dumáme, řekl Plačka.

A ne-ne-nebaví nás to, řekl Mekta.

Zavřeli ho do sklepa, do skříně, rozložil Alef bezradně rukama. Řekl mi to číšník.

Tak neseďte a nevzdychejte! Musíme něco udělat! Zlobila se Jorika.

Ale co? Řekl Baba. A postavil se. Alef se zvedl také, a v jeho očích se cosi zablýsklo, možná nějaký nápad.

÷

Teda taťko,“ prohodila maminka obdivně. „To je fakt napínavý. Nechceš povídat ještě dál?“ přitáhla si děti blíž k sobě.

Jo!“ - „Povídej!“ souhlasily děti.

Ne ne,“ zavrtěl tatínek hlavou. „Pohádka pro děti skončila, teď už budu povídat jen mamince. Do ouška,“ mrkl na mamku.

Jo?“ smála se maminka. „A bude to taky napínavý?“

A co?“ vykulila holčička zvědavá očka.

Taky o trpaslíkách?“ ptal se kluk.

Ne ne,“ kroutil tatínek hlavou. „Mamince budu vyprávět pohádku o krásných slovech, co lezou pod po těle a šimrají a lechtají na rukách, ve vlasech, na zádech a na nohách a za ušima a na břiše a všude.

Proč?“ nechápal kluk.

Protože jsou lechtivý.“

Holčička se podívala zkoumavě na maminku: „A to tě baví?“

Uvidím,“ zvedla se maminka z postele. „Ale těším se.“

A co ještě dělaj?“ vyzvídal kluk.

Samý hezký věci,“ usmál se tatínek.

Jaký?“ divil se kluk

Hezký.“

Ale jaký?!“ nechápal.

Hezký,“ zopakoval tatínek znovu a podal mamince ruku, aby už šli.

To je teda pohádka,“ ušklíbl se chlapec posměšně.

Divná, viď,“ krčila holčička rameny.

Tak dobrou noc,“ loučil se tatínek

Ať se vám zdá něco mnohem krásnějšího,“ popřála jim maminka mezi dveřmi. A tatínek ji plácl a ona se zasmála.

Jste jako malí,“ volal za nimi kluk.

Spinkejte,“ přivřela maminka dveře.

Mě by to teda nebavilo,“ obrátila se malá sestřička na pravý bok, obličejem k bráškovi.

taky ne,“ obrátil se bráška na levý bok, obličejem k malé sestře. Oba zavřeli oči a za chvíli už spali. A pokud se jim něco zdálo, rozhodně to nebylo o lechtivých slovech. Možná, snad jedině o lechtivých trpaslících.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 3
Celkem: 47008
Měsíc: 797
Den: 37