Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konec dobrý, všechno dobré

Kdo bude první v posteli, tomu řeknu tajemství,“ volal tatínek ze schodů nahoru, kde už byly děti umyté, ale v posteli ještě neležely, jak bylo zřejmé z dupání a výkřiků nesoucích odtud. Dolů šla proti němu maminka, která děti umývala a připravovala do postele.

Prosím tě, dneska si pospěš, budu tě dole potřebovat,“ řekla. On však zakroutil hlavou, že to půjde těžko, protože dneska je velký den. „Proč?“ zastavila se maminka.

To je právě to tajemství.“

Ani mně ho neprozradíš?“ zahleděla se na něj rozverně.

Pošeptám ti ho,“ naklonil se k ní a pošeptal.

Fakt?!“ podivila se nato maminka. „To je škoda, ne?“

Proč?“ vrtěl hlavou. „Všechno musí jednou skončit, ne?“

Ale bude jim to líto,“ odhadovala maminka.

Mně víc,“ zatvářil se tatínek smutně. „Už jsem si na ně zvyknul, na trpaslíky jedny. Ale oni už toho mají dost, oni potřebují mít zase trošku klid,“ vysvětloval s vážnou tváří, oči se mu však smály.

Tak mi pak musíš taky říct, jak to dopadlo,“ sbíhala maminka dolů. A tatínek pokračoval nahoru, k dětem.

Slyšíte? Kdo bude první v posteli, tomu řeknu tajemství,“ volal znovu.

Jaký tajemství?“ zajímal se kluk, jestli to stojí za spěch.

Že mě nenajdeš...“ volala odkudsi holčička.

A kdo bude u postele až po mně, ten se to dozví až na konci pohádky,“ kráčel tatínek rozhodně dál, do pokojíku.

Jaký tajemství?“ šel kluk za ním.

To je tajemství,“ usmál se tatínek. „Pozdě, nic vám neřeknu,“ dodal s pokrčením ramen, neboť už si seděl na posteli. Jako první.

Jaký tajemství?“ přiběhla holčička.

To je tajemství,“ řekl tatínek i jí.

To se dozvíme až na konci,“ objasnil jí hoch.

Tak rychle, já jsem zvědavá,“ spěchala pod jeho peřinu. A tatínek, aby nezdržoval, rychle začal s vyprávěním:

÷

Když se v noci Rádina maminka vzbudila u kuchyňského stolu, byla nejdřív zmatená,. Ale když uviděla naproti Darka, jak leží hlavou na stole a zhluboka oddechuje, uklidnila se. A vzbudila ho, takže se teď polekal on, kde to je a co se děje, ale také se hned uklidnil. Ustlala mu v pokoji na sedačce, jenže pak pak si tam vlezla sama, aby si mohli povídat. On seděl na zemi vedle pohovky a vyprávěl, jak mu bývalo smutno a jak býval protivný, ale teď že je mu hezky a chce být hodný, a se usmívala a pak mu řekla, že také bývala protivná, ale už taková být nechce, protože ji to už nebaví, a on souhlasil, že být protivný je otrava, a vyprávěli jeden druhému, jak to bylo hloupé, když bývali protivní, a smáli se tomu, co dělávali, i když to bylo hloupé a smutné, protože už jim bylo hezky, a ona spokojeně zavřela oči a za chvíli opět spala, on si vzal z křesla deku a lehl si na zem a díval se na její nohu, vyčnívající zpod peřiny, a přemýšlel, jestli ji má strčit do tepla pod peřinou, ale nechal ji koukat a díval se na ni, a zanedlouho se také propadl do snů, do kterých se možná ta noha propadla spolu s ním...

 

Tak vstáváme! Vtrhla Rádina maminka ráno do pokojíku, aby trpaslíky rychle vyprovodila, zavřela za nimi dveře a mohla Rádin pokojík pečlivě vydrhnout, vyprat a vyčistit, a .. ale sotvapohled padl na Ráďu, ležící na zemi, s trpaslíky rozprostřenými kolem hlavy jako lístky, tak, aby si byli všichni nablízku, zjihla a ztichla. A když se Ráďa ospale pohnula a trpaslíci, kteří už byli vzhůru, se v leže rozkoukávali, Rádina maminka jen sama sobě položila prst na rty, že jako mají být tiše, a vycouvala ven. To je kouzelný, jak tam leží, šla za Darkem, který už vylézal zpod deky. Jak se ti spalo? Zeptala se. Mohlo to být lepší, usmál se on, a ona přikývla, že si to myslí také. Nechtěla si to ale moc představovat a raději šla připravit něco ke snídani.

 

Cestou se stavili pro Joriku a pro Alefa. Darek si pak Rádinu maminku odvedl k sobě domů, aby jí ukázal sbírku motýlů, takže tam před kůlnou stáli, jako když se poprvé chystali jít do lesa, opravit skřítkům jejich boudu.

Jak to dopadlo? Zajímal se Alef.

Můžeš? Ptala se Jorika.

Bylo to skvělý, zářila Ráda. Nechtělo se jí mluvit o tom, že skvělé končí a do lesa nepůjde. Plná dojmů vyprávěla, co všechno dělali, a všechno se jim snažila předvést a ukázat, i zpívání, i to, jak trpaslíci závodili, kdo jí dřív vyšplhá na rameno, jak se zavřenýma očima poznávala, který z nich mluví, a jak při tom pitvořili svoje hlasy, aby je nepoznala, jak spolu všichni tancovali, jak hráli tichou poštu a Baba to pořád kazil, jak jim kreslila portréty a jak oni pak malovali její obrázek, který ale vypadal jako drak s mnoha hlavami a mnoha rukami a mnoha nohami, protože každý kreslil podle svého, a Jorika s Alefem se smáli a bylo jim líto, že tam nemohli být s také.

 

Trvalo dlouho, než se Rádina maminka se sousedem vrátili. I kdyby to ale trvalo mnohem déle, nikdo by se nezlobil.

Končíme, jdeme domů, volala maminka.

A co motýli? Hezký, líbilo? Ptal se Alef, a tvářil se přitom trošku jakoby drze.

Nebuď drzej! Napomenul ho Darek, ale Rádina maminka řekla, že není drzej, a odpověděla mu, že motýli byli krásní a klidně by se na ně šla podívat ještě jednou.

Tak běž, mami! Prosím, ještě na chvíli, vyhrkla Ráďa. A ostatní se přidali, že se ještě musí rozloučit, že to nestihli. Maminka vrtěla hlavou, že už to nepůjde, že by měli spíš jít domů, ovšem soused řekl: Proč ne? A ona se na něj překvapeně podívala, ale pak řekla: Tak jo. Ale jen chvíli. A jak se vrátím, hned půjdeme. Ano? A Ráda přikývla, že souhlasí.

 

Tak, dívala se Ráda na malé skřítky, připravující se k návratu do lesa. Tak se mějte krásně, a já se na vás určitě někdy přijdu podívat.

Tak ahoj, řekl Držka, a po něm i všichni ostatní.

Tak ahoj, zašeptala Ráda.

Ahoj, řekl Plichta ještě jednou. Ostatní jen lehce mávali svýma malýma ručkama.

Tak .. ahoj, vzdychla Ráda, nebo spíš vzlykla, protože se jí očka začala lesknout. Koukala bezradně na svoje malé kamarády a strašně ráda by udělala první krok cesty do lesa, pak další a další, jenže nemohla, protože by se jí stýskalo. Mlčela a tekly jí slzy, protože chtěla obojí, chtěla být s maminkou doma, protože ona je její, jediná a nejlepší maminka, ale moc si přála také odejít s trpaslíky do lesa a být jako oni, protože jsou to její kamarádi a nejlepší človíčkové, i když nejsou lidé. Jenže obojí nejde, věděla jasně. Nemohla to nevědět, stejně jako nemohla neplakat.

Trpaslíci neslyšeli, co si myslí. Jim ovšem stačilo se dívat, protože oni nepíšou, nečtou a nepočítají, ale dívají se – a vidí i to, co lidské oči už nedovedou poznat.

Neplač, přistoupil k ní Rachta a pohladil jí ruku. Výš nedosáhl.

Nebuď smutná, já taky nebudu, přišel i Plačka, otřel si slzu, aby nebyla vidět, a také ji pohladil. I Držka na ni položil dlaň.

Já tě mám rád, řekl.

To bude dobrý, natáhl se Baba, aby jí otřel slzy. Jenže tak vysoko nemohl dosáhnout, položil tedy dlaň na její bundu. A tak to udělali všichni. Rozestavili se kolem a dotýkali se jí...

...když vtom se Ráda jakoby zamžila, jako by se na ní utvořila mlha, která se začala vlnit a houstnout, aby se vzápětí opět edila a ustálila – a pojednou tam stály dvě holčičky. Nebo ne dvě holčičky, ale dvě postavičky. Jedna malá, ale větší, a to byla stejná malá Ráda, co tam stála předtím, navíc tam ovšem přibyla jedna menší, malinká, trpasličí Ráda s růžovou čepičkou, s rozčepýřenými vlásky a stejným pláštíkem, jako měli ostatní trpaslíci.

 

Větší malá Ráda koukala na tu menší, maličkou Rádu – a pojednou se začala smát. Menší, maličká Ráda hleděla na tu větší, zasmála se také, zamávala jí a poodstoupila do hloučku, mezi ostatní trpaslíky.

Co to má jako bejt? Kulil oči Alef.

To je konec, šklebila se Jorika. To mi nikdo neuvěří.

Jak jste to udělali?! Mě to zajímá! Rozčilovalo Alefa, že tomu nerozumí.

To my ne, smál se Plichta.

To Ráda, vzal Baba maličkou Rádu kolem ramen.

My jsme jí jenom trošku pomohli, mrkl Rachta na velkou malou Rádu.

Když to-to-tolik chtěla, rozložil Mekta rukama.

Ale to já bych taky ch... Jorika se zarazila. Nechtěla. Já nechci bejt trpaslík, dopověděla pak.

÷

Tati!zvolala holčička tak hlasitě, že tatínek okamžitě přestal mluvit a překvapeně se na ni podíval. „To ale nejde, aby z ní byl trpaslík!“ zlobila se ona.

Vždyť si to přála,“ nechápal tatínek, proč se zlobí.

Ale je to holka!“

Aha,“ usmál se tatínek. „Jenže trpaslíci nejsou holky ani kluci. Trpaslíci jsou trpaslíci.“

Takže ona je .. trpaslička?“ zkoušela to holčička vyslovit. „To je blbý,“ zavrtěla odmítavě hlavou.

Ona je taky trpaslík,“ řekl tatínek. Ale i on musel uznat, že to opravdu nezní dobře.

Ty seš taky člověk,“ připomněl holčičce její starší bráška. „A vadí ti to?“

Holčička neřekla nic, jen se zasunula pod peřinu a tvářila se mrzutě.

Je to nespravedlivý, viď,“ pohladil ji tatínek.

Jo,“ přikývla. „A je to blbý.“

Aha,“ řekl tatínek. „Tak já to zkusím trošku vylepšit, jo?“

To těžko, vrtěl kluk hlavou. „To nepůjde.“

Když bude moc chtít, tak to půjde!“ řekla mu holčička. „Viď?“zahleděla se důvěřivě na tatínka, přisunula se k němu blíž a položila na něj ruku. A tatínek to tedy zkusil trošku vylepšit:

÷

Alefovi pořád vrtalo hlavou, jak trpaslíci dokázali udělat z jedné malé holky dvě. Chtěl to vědět, chtěl to poznat, chtěl to pochopit a chtěl tomu rozumět.

Měl ses dívat, napověděl mu Držka.

Jsem se díval! Ale přece to nestačí, jenom na ni dát ruce. To je blbost, mračil se Alef.

Stačí, smál se Rachta. Když to uděláš správně, tak to stačí.

Ale JAK správně!?

No jednoduše. Tak, aby se to splnilo, vyložil Rachta, jako by to byla úplná samozřejmost.

Nechápu, proč nás tohle neučej ve škole? Zlobil se Alef.

Protože se to někdy podaří a někdy se to nepodaří. To nejde naučit, pokrčil Plichta rameny.

Ale teď se to podařilo. Teď je to Ráda, náš kamarád, zasvítily Držkovi oči. Nebo kamarádka? Zarazil se a obrátil na maličkou Rádu, co ona tomu řekne.

Já? Já jsem přece víla, zatočila se nová, maličká Ráda tanečním krokem dokola. Váš kamarád, trpaslík, uklonila se. Vlastně se uklonil, když to byl trpaslík, ale byl i víla, takže se uklonila... Bylo to zmatené.

A já jsem ta-ta-taky víla, zatočil se Mekta jako ona, jako baletka, na špičkách. Víla Me-me-mekta, uklonil se, jako předtím maličká Ráda.

A já jsem víla Držka a chtěla bych se taky naučit tancovat, začal se Držka také otáčet, ovšem ne tak hezky a málem skončil na zemi.

A já jsem víla Plichta a těším se do lesa, ozval se Plichta.

A já jsem víla Rachta a souhlasím, co říkala tady Plichta, musíme jít, obrátil, nebo obrátila se Rachta směrem k lesu. A ostatní s ním. Nebo s ní? No, bylo to teď ještě zmatenější.

Mějte se tam krásně, mávala jim větší malá Ráda a s úsměvem sledovala, jak odcházejí, jak se při chůzi pokoušejí tancovat a jak přitom výskají a smějí se.

Ty už nechceš jít s nima? Zeptala se Jorika.

Vždyť jsem šla, ukázala velká malá Ráda na maličkou Rádu, co s trpaslíky právě mizela za plotem vedlejšího domu.

 

Já mám hlad, vzpomněla si náhle Ráda a začala se rozhlížet po mamince. A Jorika s Alefem ji vzali do domu, k sousedovi Darkovi, aby se také podívala na motýly.

Museli zvonit několikrát, než jim přišel otevřít. Ráďa všude hledala motýly, Darek s maminkou byli rozpačití a Alef s Jorikou se smáli. Kde jsou, mami? Volala, protože nebyli ani na stole, ani na zemi, ani na stěnách, nikde.

My ti nějaký namalujeme, řekl Darek. A přinesl čisté papíry.

Ale kde je teda máte? Nechápala Ráďa, na co se tam maminka byla dívat.

To se jen tak říká, odpověděla maminka a pustila se do malování.

Tys mi lhala, mami? Zeptala se Ráďa po chvíli.

Možná tady jsou, ale my je nevidíme, řekla Jorika.

To je pravda, usmála se na ni Rádina maminka.

A mami, ty je teda vidíš nebo ne? Vyzvídala Ráďa, která tomu pořád nerozuměla.

Teď už ne, odpověděla maminka, a Ráďu zajímalo, jestli je viděla předtím, a kde.

Tady všude, rozložila maminka rukama.

A kde jsou teď? Zajímalo Ráďu. Uletěli? Ale proč?

Protože tihle motýlci se před dětma schovávají, víš, řekla maminka. Protože děti mají na hraní trpaslíky a dospělí se chodí dívat na tyhle motýly. Aby to bylo spravedlivý.

Já bych je ale taky chtěla vidět, zkoušela to Ráďa. A maminka zvedla papír a ukázal jí toho, co právě namalovala.

 

Maloval i Darek. Jediný, koho motýli nezajímali, byl Alef.

Já na to přijdu, vložil opět dlaně na Joriku a začal se hluboce soustředit. Jorika se tomu však smála a zeptala se ho, jestli ji nechce raději pozvat na sbírku motýlů.

Ty seš prdlá, zašklebil se a pustil ji. Vždyť víš, že žádný nemám.

Vím, přikývla Jorika. Ale možná bych se šla podívat.

Jo? zadíval se na ni zkoumavě. Budu o tom přemýšlet, řekl pak. Opravdu přesně takhle, spisovně. A usmál se. Hezky. Mile.

Ale ne, že mi namaluješ místo motýla noční můru! Vyprskla Jorika.

Nejdřív musíme vykoumat, jak to dokázali, řekl Alef a znovu k ní natáhl ruce.

Nemusíme, rozběhla se ke dveřím a během chviličky byla oblečená. Na shledanou, ozvala se, a bouchly za ní dveře.

Kam šla? Koukal Alef vyjeveně. No počkej, to teda musíme! Rozběhl se za ní. Ani rozloučit se nestačil.

 

Oni už můžou ty motýly vidět? Zajímalo Ráďu, když odešli.

No, podívala se maminka na Darka, co on myslí.

Když budou opatrní, aby je nevyplašili, zamyslel se on. Tak by se už asi mohli podívat. Ne? Podíval se zase on na maminku, co ona tomu říká.

A maminka pokrčila rameny, ale neřekla nic a malovala. Malovali všichni tři, měli plno motýlů a Darek je začal lepit na ledničku, aby se měla i Ráďa na co dívat, když přijde na návštěvu. Ráďa se ptala, jestli ti jejich motýli jsou hezčí, a maminka znovu pokrčila rameny a pak řekla, že určitě nejsou hezčí, že to jsou spíš takové noční můry, ale mají krásně hebká křídla a...

Mně se noční můra nelíbí, skočila jí Ráďa do řeči, překvapená, jak se mohou líbit její mamince. A maminka na to řekla, že jí se zase nelíbili ti její trpaslíci.

Aha, zamyslela se Ráďa. A vzpomněla si na ně a spokojeně se usmála, neboť věděla, že jsou v pořádku a jsou spokojení, protože to cítila. A řekla mamince, že by chtěla jít domů.

Proč? Divila se maminka.

Protože už se tam strašně těším, řekla Ráďa. Maminka tedy vstala, Ráďa se běžela do chodby obléknout a popoháněla maminku, spěšně se rozloučily a za chvíli byly venku ze dveří.

Darek za nimi zavřel a začal sbírat namalované obrázky. Potom ale přešel k oknu a díval se ven, dolů na ulici, před dům, kde se objevila Rádina maminka a zamávala mu. On jí také zamával a čekal, kdy vyjde Ráďa, aby mohl zamávat i jí. Jenže nešla. A pořád nešla, když tu se ozvalo dunivé bouchání na dveře.

Byla to Ráďa.

Nechceš jít s náma? Zeptala se.

÷

Dobrý,přikývla holčička. „To se mi líbí,usmála se.

To jsem rád,“ řekl tatínek.

A já už vím to překvapení!“ hlásil se kluk. „Chtěls nám říct, že trpaslíků bude sedum a né jenom šest.“

Oni jsou teď víly,“ opravila jej holčička.

Fakt?“ zahleděl se kluk na tatínka.

Říkali to, tak asi jo,“ pokrčil tatínek rameny. „Ale to překvapení bylo jiný.“

Říkali taky, že jsou trpaslíci,“ připomněl starší bráška.

A skřítkové,“ dodala malá sestřička.

A není to jedno?“ řekl tatínek. „Možná jsou to trpasličí víly. Nebo vílí trpaslíci.“

Nebo to ani pořádně nevědí,“ napadlo holčičku.

A jaký teda bylo to překvapení?“ vzpomněl si kluk.

No že tohle byl o nich poslední příběh,“ řekl tatínek. „Teď se vrátili do lesa a budou tam zase spokojeně žít a těšit se, až se za nimi někdo přijde podívat.“

A Ráďa za nima nebude chodit?“ vylekala se holčička.

Bude,“ odpověděl tatínek.

Ale vždyť tam už je!“ uvědomil si brácha. „To bude chodit na návštěvu sama za sebou?“

No a co?“ odvětila holčička samozřejmě. „Proč by nemohla?“

Proč by nemohla?“ zopakoval tatínek.

Protože...“ chtěl to kluk vysvětlit, ale mlčel, nic ho nenapadalo. „Může. Proč by nemohla,“ přikývl nakonec. „Ale jak to dopadlo s tím Darkem? Už zůstal hodnej??“

Soused...“ zamyslel se tatínek. „To vám teda ještě dopovím,“ řekl, a vyprávěl ještě kousek:

÷

Tak s váma můžu kamarádit? Zeptal se Darek, když ho Ráďa přivedla za maminkou. Ptal se obou. Víc ale možná Rádi. Nebo maminky?

Můžeš, řekla Ráďa.

Když nás nebudeš zlobit, dodala maminka.

Trošku zlobit může, zastávala se ho Ráďa, která dobře věděla, že nezlobit vůbec, to nejde.

Tak ale jenom trošku, souhlasila maminka.

A vždycky se musíš polepšit, kladla mu Ráďa na srdce. A my ti potom odpustíme, mrkla na něj.

Tak dobře, tak slibuju, že budu hodnej, pronesl Darek se zdviženou rukou, jako by přísahal. A kdybych někdy náhodou zlobil, ale jenom trošku, tak se vždycky polepším, abyste se na mě už nezlobily.

Tak to už se těšíme, viď, smála se maminka.

A ukážeme ti sbírku berušek, napadlo Ráďu. Maminka se ale zatvářila překvapeně, o čem to mluví.

Vy nějaký máte? Divil se i Darek.

Nemáme, zavrtěla hlavou. Ale to přece nevadí, vyskočila a rozběhla se napřed. Kdo mě dohoní?! Volala. A ti dva se rozběhli za ní a utíkali skoro celou cestu, až domů, kam se Ráďa tolik těšila. Kam se těšili všichni tři.

÷

To je škoda, že už nebudou,“ posmutněla holčička.

Tak rychle zavři očka a třeba se ti o nich ještě bude zdát,zvedl se tatínek. „Jak tancují jako víly lesem, a jak při tom zpívají jako trpaslíci, skřehotavě a skřípavě,“ smál se.

Tak já to zkusím, dobrou,“ obrátila se holčička na bok.

Dobrou,“ položil se i chlapec. „A ráno mi řekneš, co zpívali, jo?“

Dobře,“ zašeptala holčička. A tatínek jim už jen tiše popřál dobrou noc a krásné sny, a pospíchal dolů, za maminkou.

Tak jak to dopadlo?“ ptala se ona.

Ráďa, co měla ráda trpaslíky, se proměnila v trpaslíka, co byl ale víla, a ostatním trpaslíkům se to líbilo, tak se stali vílama taky a odtancovali zpátky do lesa,“ vyložil tatínek stručně celý příběh.

Hezký,“ řekla maminka. „To by mě nenapadlo.“

A soused s Rádinou maminkou se hodně skamarádili, Jorika s Alefem taky, a Ráďa byla strašně ráda, že je doma...“ doplnil tatínek, povzbuzený tou pochvalou.

No samý štěstí, kam ty na to chodíš?“ smála se maminka.

Samý ne,“ přiznal tatínek. „Jedna smutná věc se tam stala. Ale tu jsem jim neřekl.“

Jaká?!“ vykulila maminka oči.

Já to radši neřeknu ani tobě.“

Řekni,“ nedala se zvědavá maminka.

Nebudeš tomu věřit!“

Budu.“

Smutný bylo, že se trpaslíkům vůbec nestýskalo, když odcházeli. Protože oni se taky těšili domů, do lesa, do té jejich zchátralé chaloupky,“ prozradil tatínek.

To je dobře, ne?“ divila se maminka.

A nebylo jim smutno, že odcházejí,“ dodal smutně.

Takže to nebylo smutný, když nikomu nebylo smutno, ne?“ řekla maminka.

Nojo,“ rozjasnil se tatínek. „To je pravda,“ řekl. A byl rád, že to vymyslel tak dobře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< prosinec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47710
Měsíc: 876
Den: 20