Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe

To je škoda, že nejde s náma,“ lezla holčička smutně do postele.

Však jí to můžete zítra vyprávět sami,“ utěšoval ji tatínek.

Ale kdyby poslouchala s náma, měla by to lepší,“ poznamenal chlapec.

Já bych se před maminkou styděl,“ řekl tatínek.

Včera ses nestyděl,“ vrtěla holčička hlavou.

Styděl. Ale dával jsem pozor, aby to nebylo poznat.“

Já jsem to poznal!“ hlásil kluk.

Já ne,“ divila se holčička.

Jo?“ divil se i tatínek. „A podle čeho?“

No,“ zamyslel se hoch. „Podle toho, že .. že ses styděl. To je vidět.“

Aha,“ řekl tatínek. „A víš, že je taky vidět, když si někdo strašně vymýšlí?“ zahleděl se na chlapce vyčítavě.

Není,“ nevěřil kluk.

Je,“ přidala se holčička. „Já to taky vidím,“ koukala upřeně na brášku.

Tak jo, tak jsem to nepoznal,“ ošíval se kluk mrzutě. „Ale myslel jsem si to. Že se budeš bát, aby se to mamce líbilo.“

To máš pravdu,“ přikývl tatínek.

Takže jsem nelhal,“ podíval se kluk významně na malou sestru.

Ale nepoznals to,“ připomněla mu ona.

Ale nelhal jsem,“ trval hoch na svém.

Ale nepoznals to. Nelži!“ odmítala sestra.

Tak dobře,“ přerušil je tatínek. „Tak já si teď budu taky vymýšlet, ale nebudu lhát, jo?“ řekl důležitě. A čekal, co na to řekne holčička.

Tak ale už začni,“ ozvala se, když se jí čekání zdálo moc dlouhé. A tatínek se jen usmál a řekl, že se mu z toho přemýšlení o tom, co je a co není poznat, nějak popletly myšlenky. „Ale už je to dobrý, nasedat, teda ulehnout, začínáme,“ urovnal dětem peřiny a spustil:

÷

Takoví hosté nechodí do hospody často. Dvě holky, jedna větší a druhá docela malá, za nimi kluk se dvěma velkými taškami. Prošli chodbou, rozhlédli se, je-li tam prázdno, tašky nenápadně odložili na zem a zašeptali do nich: Můžete. Opatrně! A pokračovali ke dveřím do hospodského sálu.

Ale! Náš plyšáček si přivedl kamarádky! Rozesmála se ta holka, když je uviděla.

Kdepak máš panenky? - A kočárek? - A nádobíčko? Obrátili se i ostatní od toho stolu.

A co ty tady děláš?! Máma to ví? Zaměřil se chlap s čepicí na malou Rádu, protože její maminku znal. Alef se tvářil, že to neslyší, a Jorika dělala, že je ani nevidí.

My máme žízeň, my se jdeme jenom napít, špitla Ráda.

Tak to máš štěstí, uklidnil se chlap s čepicí. A usmál se. Dáš si s náma pivo? Nabízel rozšafně. Ráda pivo samozřejmě nechtěla, tak zavolal číšníka, ať jim dá limonádu, že to zaplatí. Hezký holky si člověk musí předcházet, mrkal na ni. A na Joriku také. Jako starý lišák. Ale ty si kup něco sám, zašklebil se na Alefa. Jako starý, plesnivý lišák.

Přišel sis pro trpajzlíka? Volala na Alefa holka.

Co vy s ním jako máte v úmyslu? Přisedl si.

Co asi? Prodáme ho, rozzářila se ta holka. Za těžký prachy! A pak ti koupím... Zaváhala, ale hned tu myšlenku odehnala pryč. Houby, nic ti nekoupím. Sama si koupím. Krásný hadry, auto, barák, kabelku, nějaký pekelně drahý boty... Vypočítávala zasněně.

Já si koupím hodnou manželku, řekl chlap bez čepice.

Tebe by žádná nechtěla, šklebil se kluk.

No právě. Tak právě proto si ji koupím...

 

Jorika s Rádou zatím u výčepního pultu dostaly limonádu. Každá jednu. Dvě?! Divily se.

On to zatáhne, frajer namachrovanej, mávl číšník rukou. Jorika si vzala skleničku ke stolu, za Alefem. Ráda zůstala u pultu.

Kam jste ho schovali? Vyzvídala opatrně. Trpaslíka, musela dodat, když číšník předstíral, že neví, na koho se ptá.

Já nic nevím, řekl číšník. Na to se ptej támhle, ukázal k jejich stolu.

A ukážete mi ho aspoň? Nevzdávala se Ráda. Číšník zavrtěl hlavou, že ne. A ohlédl se za sebe, kde na hřebíčku visel klíč. Dotkl se ho rukou, pro jistotu, pak se na Rádu usmál a ještě jednou zavrtěl hlavou, že jí rozhodně nebude nic ukazovat.

 

A proč vás zajímá náš trpaslík? Prohlížel si chlap s čepicí Joriku přimhouřenýma očima.

Oni jsou ekologové! Vysmíval se chlap bez čepice. Holka si však myslela něco jiného. A sledovala je s podezřením.

Ty ji chceš sbalit a trpajzlíka? Zeptala se Alefa, a hodila přitom očima na Joriku. I Alef se na ni podíval. S výrazem, který jasně, i když beze slov, říkal, že ani náhodou. Jorika si jeho pohledu všimla a vůbec se jí ten výraz nelíbil.

Ani náhodou! Vyprskla sama.

Tak nám ho chcete ukrást! Udeřila holka. Oni oba kroutili hlavami a jako nejlepší kamarádi se doplňovali, že trpaslíka nechtějí, co by s ním dělali, kam by ho dali, na co by jim byl, ale že jim ho je líto, že nechtějí, aby se trápil.

Museli pak dlouho poslouchat řeči o tom, jak ti čtyři to s trpaslíkem vlastně myslí dobře, že by jim měl spíš poděkovat za to, že je v teple a jídla taky dostane, co bude chtít. On nic nejí, namítala Jorika, tihle se však smáli, že to je blbost, aby někdo nejedl, že každej musí jíst. On by chtěl ven, snažila se Jorika, ale slyšela od nich, že se bude mít dobře a jakmile ho prodají, bude se mít ještě mnohem líp, nejspíš dostane svoji vlastní krásnou klec, určitě i nové šaty, perfektní jídlo, možná i mobil a třeba mu taky zřídí fejsbůkovej profil, aby o něm každej věděl, takže z něj bude hvězda a vůbec nic mu nebude chybět. Ale já myslím, že by byl radši v lese, kroutil Alef hlavou. A oni se smáli ještě víc, že to je nesmysl, úplná pitomost, aby někdo byl radši v lese, protože tohle by bral každej, aby z něj byla slavná hvězda, a on je sice jenom trpaslík, ale snad není blázen, aby si nechal ujít takovou příležitost.

 

Řeči se v hospodském sále převalovaly sem a tam, každý mluvil o svém a nikdo nechtěl slyšet toho druhého. Jen mluvili a mluvili. Tašky na chodbě byly dávno prázdné a trpaslíky nebylo vidět kolem, jelikož měli zatím proslíděný celý dům. A také věděli, za kterými dveřmi najdou Plichtu. Jak na to přišli? Kdo ví. Jim samotným to nebylo jasné, ale oni nad tím vůbec nepřemýšleli. Jednoduše si byli jistí, že našli ty pravé dveře, za kterými je zavřený jejich kamarád a pod čepičkami jim dozrával plán, co předtím všichni společně vymysleli na jeho osvobození.

 

Jak by se tobě líbilo, kdyby tě někdo zavřel do klece? Zlobila se Jorika.

Kdybych dostal dobře nažrat, tak klidně, smál se chlap bez čepice.

Ani bys nepotřeboval hodnou manželku, rozjařeně praštil do stolu druhý chlap. Ten s čepicí, co ji vůbec nesundával, možná ani ve sprše ne.

Já už se těším, až ho prodáme a budem ho vidět v televizi a budem se všude vytahovat, jak jsme ho chytali, usmíval kluk zasněně .. když vtom se mu náhle úsměv z tváře vytratil a on zíral vytřeštěnýma očima do okna, dech měl zatajený a ruce se mu třásly rozčilením. Von nám zdrhnul, vydechl nakonec.

Za oknem se totiž objevil trpaslík. Jorika s Alefem poznali Držku. Ti čtyři ho však neznali, oni znali jediného trpaslíka a uniklo jim, že tenhle má čapku modrou a ne fialovou, jako měl ten, co ho drželi zavřeného. Za špinavým oknem a ve stínu poznali jen, že to je trpaslík. A to jim stačilo.

V mžiku vyletěli ze židlí. ichni. Nejen ti čtyři, ale i další hosté, co seděli jinde. Všichni toužili nahánět trpaslíka, nebo se aspoň dívat, jak se chytá. Všem to přišlo jako skvělá zábava. I Jorika s Alefem vyběhli ven. Uvnitř zůstal jen číšník – a Ráda. Číšník přešel k oknu a vyhlížel, co se venku děje, zatímco Ráda pohotově sáhla po klíči. Jenže odejít měla strach, aby to číšník nepoznal a nezačal ji honit. Pomalounku se sunula ke dveřím, které se náhle otevřely a v nich se objevila Rachtova rezavá hlava. Přiskočila k němu, strčila mu klíč do ruky a dveře zavřela, aby si číšník myslel, že je také sama otevřela, a pospíchala k oknu, za ním, aby ho tam zdržela.

 

Ná, puťapuťa, ! Pobíhal kluk venku ve snaze lapit toho trpaslíka. Jejich trpaslíka. Jejich kořist! Která se někam ztratila.

Tak se volá na slepice, šklebil se chlap v čepici.

No a co? A jak na něj mám asi volat? Mračil se kluk. A běhal stále pomaleji a bezradněji, protože trpaslíka nebylo nikde vidět.

Hejbejte se, musíme ho dostat! Křičela holka, která byla možná ze všech nejvzteklejší. Jestli zdrhne, tak to nepřežiju! Lítala neúnavně podél stěny domu. Bez úspěchu. Trpaslík zmizel. Vlastně zmizeli čtyři – o tom však tihle zatím neměli tušení. Nemohli vědět, že mají nablízku ne jednoho, ale celou partu skřítků. Potom ale chlapa s čepicí napadlo, že by se měli podívat do sklepa. A sotva to dořekl, vynořila se za rohem domu trpaslík. Bez čapky. Támhle je! Rozběhli se za ním, a na sklep zapomněli. A vzápětí se řítili k nedalekému křoví, rostoucímu kolem přístřešku na kola a na popelnice. A než se tam stačili pořádně rozhlédnout, uháněli zase jinam, kde spatřili trpaslíka. Vždy se na okamžik zastavili, udýchaní, s rukama prázdnýma, protože trpaslík se jim pokaždé ztratil – a objevil se jinde. Jiný. Oni však netušili, že nehoní jednoho, ale čtyři trpaslíky, kteří si takhle nahrávají, aby mohl vždy ten jeden zmizet do bezpečí a lovci uháněli za dalším. A protože byli malincí, mrštní a bez čapek sobě dosti podobní, šlo jim to skvěle.

 

Ráda koukala s číšníkem z okna a vykládala mu hlouposti. Třeba, že někteří trpaslíci možná dovedou plivat oheň, nebo vrhat blesky, nebo házet lidi do vzduchu, jako vlaštovky, nebo že jim umí svázat ruce a nohy do uzle... Číšník sice kroutil nedůvěřivě hlavou, ale ven nešel a zůstával uvnitř, u okna, protože co kdyby přece jen...

Jorika byla venku také, jen Alef chyběl.

Dveře do hospodského sálu se náhle pootevřely. Byl to on, Alef, který zatím s Rachtou ve sklepě osvobozoval Plichtu. Přišel vrátil klíč. Opatrně ho navlékal na hřebík a bylo by se mu to podařilo, kdyby Rádě, která si ho všimla, neuletělo radostné vzdechnutí.

Co tam děláš?! Rozběhl se k němu číšník.

Nic, řekl Alef. Ani neutíkal. Jsem si jenom chtěl půjčit klíč od záchodu, lhal, aby zachránil sebe, ale hlavně trpaslíky.

Nelži! Popadl jej číšník za ruku, sebral klíč a táhl Alefa na chodbu.

 

Héj, mám ho! Hulákal na chodbě. Kde jste kdo, pojďte si pro něj! Držel Alefa za ruku.

Ukaž, kde je?! Vletěl do dveří jako první chlap s čepicí. Hned za ním holka, potom kluk a nakonec chlap bez čepice. Mysleli, že chytil trpaslíka. Když ale viděli, že to je Alef, zklamaně se zastavili. Toho nikdo nekoupí, mávla holka rukou.

Sebral mi ten klíč! Žaloval číšník. A možná vám toho trpaslíka pustil on!

Vždyť byl s náma, podíval se kluk na číšníka, jako na blázna. A číšník se obrátil zlostně na Alefa:

Tak co mě blbneš! Odstrčil ho.

Oni ale, protože trpaslíka nechytili a protože už stáli uvnitř,se šli podívat do sklepa, jak se ten jejich trpaslík mohl dostat ven.

Zavřem ho tam místo trpaslíka, napadlo chlapa s čepicí, když procházeli kolem Alefa.

Jo, přikývla holka. Třeba ho přijde zachránit a čapnem ho znovu a už nezdrhne, ani náhodou.

My ho pohlídáme, běžte se tam podívat sami, postavili se oba chlapi kolem Alefa, aby neutekl. A kluk s holkou šli po schodech dolů, co sklepa.

 

Ráda vyšla na chodbu. Oba chlapi se na ni podívali, jako by ji chtěli také chytit. Ale nechali ji. Zdola, ze sklepa se ozýval hluk, spíš křik a nadávání. Ráda chtěla Alefovi pomoci, ale nevěděla, jak. Běž ven, řekl jí on klidně. Chtěla počkat, ale on zavrtěl hlavou a usmál se na ni. Tak šla.

Háló, zaslechla ve dveřích tichý hlásek. Nikoho neviděla. Tádý, neslo se od černého stojanu, na který se křídou píše nabídka. Byl v něm zalezlý Baba a šklebil se na Rádu, jako by tohle všechno byla jen ohromná legrace.

Chytili Alefa, řekla mu nenápadně.

Vím. Všechno vím, mám to pod kontrolou, neboj se, špital on ledabyle – a také s úsměvem.

Co mám dělat? Ptala se Ráda. A Baba jí ukázal, ať jde za Jorikou, která už stála a čekala nedaleko, u autobusové zastávky.

 

Není tam! Vyběhli holka s klukem ze sklepa rozhořčeně. Seženeš nám novýho! spílali Alefovi, že za to může on, že se jim trpaslík ztratil. Naservíruješ nám ho hezky zavřenýho v kleci, nebo s tebou uděláme krátkej proces! Hrozil chlap v čepici. Budeš litovat, že nejseš trpaslík, mračil se kluk. Ale držte ho, ať neuteče! Strachoval se chlap bez čepice, když se ozvalo tenkým hláskem:

Háálóóóóó...

Otočili se.

Vzadu, ve dveřích na zadní dvorek, stál Plačka – a mával jim. Než stačili udělat krok, stál vedle něj Rachta. A pak se objevil Baba. Po něm vylezl Držka. Za ním se ukázal Plichta. A nakonec přibyl Mekta.

Ha-ha-háló, zakoktal.

Ti čtyři lovci trpaslíků překvapeně zírali jeden na druhého, druhý na třetího, třetí na druhého a čtvrtý na prvního. A pak všichni na Alefa, jako by jim on měl vysvětlit, kde se tam vzalo tolik skřítků, proč na ně mávají a volají – a co to všechno znamená?!

Oni se nám rozmnožili, zašeptal chlap s čepicí, kterou měl pořád na hlavě. A teď si ji samým překvapením sundal. Asi, aby nevypadal jako velký trpaslík.

Kterej je ten náš? Postoupil kluk maličko dopředu a zastavil se. Jen o krůček. Trpaslíci totiž vypadali odvážně, až hrozivě.

Ty se bojíš!? Zachechtal se chlap bez čepice, ale i on zůstal na místě.

Já trošku jo, špitla holka. A couvla za chlapa bez čepice, který byl z nich všech největší a nejsilnější.

Chyťte ho! Vykřikl chlap s čepicí. Ani on se však nepohnul dopředu.

Ale kterýho? Obrátil se na něj kluk.

Pochytejte je všechny! Volala zpoza chlapových zad holka.

Dejte si na ně bacha, ozval se ze dveří číšník. Plivou oheň!

Lovci trpaslíků koukali nevěřícně. A trpaslíci stejně nechápavě kroutili hlavami, co to říká za nesmysl.

Nebo vám můžou zlámat ruce. Maj strašnou sílu, vykládal číšník, jemuž koukala jen část hlavy. Zbytek těla ukrýval v bezpečí, za dveřmi.

To není pravda! Bránil se Plichta.

A lžou! Nevěřte jim, hekl ještě číšník. A zmizel za zavřenými dveřmi.

 

Kdybych to uměl, tak bych vás dávno tím ohněm poplival, ne? Ozval se Plichta.

To je von! Vykřikla holka, neboť konečně poznala, že to je ten, který byl jejich. Nebo o kterém si mysleli, že jim patří.

Pojď sem! Zařval chlap bez čepice a ukázal před sebe.

Já bych radši zůstal tady, pronesl Plichta.

Pójď sém! Zahučel chlap bez čepice důrazněji.

Nejdu, vrtěl Plichta hlavou. Museli bysme vám ublížit, řekl varovně. Ale ti čtyři lovci se k nim pomalu, krok za krokem sunuli.

Mně to ne-ne-nevadí, krčil Mekta rameny, že on by jim klidně ublížil.

Tak ty nepůjdeš?! Prskal chlap s čepicí.

Oni za to nemůžou, oni jsou jenom hloupí, vysvětloval Plichta, proč jim nechce ubližovat.

Kdo je u tebe hloupej?! Utrhl se na něj chlap s čepicí vztekle. To už byli jen kousek od nich, jeden prudký skok – a měli by je.

Já myslím, že jsou zlí, řekl Plačka.

Já myslím, že nejsou, řekl Baba.

Ale koukaj škaredě, hleděl na ně Držka.

Ale hloupí jsou, to teda určitě jo! Pronesl Rachta svým zvučným hlasem.

Tak na co čekáte, chyťte je! Zaječela holka, která už to nemohla poslouchat a sama vyběhla a vrhla se na trpaslíky jako první.

 

Jenže se přepočítala. Přecenila sebe a podcenila trpaslíky, kteří po ní sice neplivli oheň, ani jí nepropletli ruce s nohama, pouze jí zvedli vlasy. Její dlouhé kaštanové vlasy rázem vyletěly nahoru a táhly ji ke stropu. Takovou silou, že v mžiku stála na špičkách, oči vykulené, rukama se držela za hlavu a křičela: Co to je?! Nech toho! Nechte mě! Jáááúúúúú! Jako o život, neboť se jí vlasy natahovaly stále víc a ona musela napínat špičky, ale stejně to bolelo. Klopýtala a točila se dokola a vypadala trošku, jako že tancuje, ovšem jakýsi praštěný, zašmodrchaný tanec.

Co to je?! Utíkejte! Křičeli ostatní, a holka ječela, ať neutíkají, ať ji zachrání a ať počkají. Jenže oni nečekali a nezachraňovali, oni vyletěli z hospody ven, jako když do nich střelí, vyděšení tím, co viděli, a ještě víc tím, co neviděli, ale co by se mohlo stát, kdyby snad trpaslíci uměli plivat oheň, nebo uzlovat nohy, jako umí tahat za vlasy.

A máme po divadle, zasmál se Plačka.

Holka už byla volná, vlasy jí spadly a mohla jít, protože už ji trpaslíci nemuseli držet. A ona se popadla za vlasy, držela si je a pelášila ven, pryč, daleko od hospody.

Takovou legraci v lese nezažijeme, přikývl Baba.

A rozesmáli se. Všichni, všech šest – a všichni, všech šest mělo v tu chvíli čepičky s krásně ostrými špičkami.

÷

A tati, na co maj ty špičky?zeptala se holčička.

Na co?“ zamyslel se tatínek. „Na co máme úsměv?“ pokrčil rameny. „Na co máme radost? Nebo smutek. Nebo lítost. Nebo nadšení.“

Nevím,“ řekla holčička.

Oni taky nevědí, na co, ale mají je,“ vysvětloval tatínek. „A když se cítí být silní a spokojení, tak mají na čepičkách perfektní špičku. A když se bojí, nebo jsou smutní, tak jim špičky splasknou.“

Já jsem to pochopil,“ ozval se kluk pyšně.

Já taky,“ bránila se holčička.

Ale já dřív.“

No a co!“ zlobila se holčička.

My to ale nevíme jistě,“ přerušil hádku tatínek.

Jak to???“ vytřeštil kluk oči.

Proč ne?“ divila se holčička.

Víte, co ale vím úplně jistě?“ podíval se tatínek na děti. „Že už je čas jít spát.“

To jsem si myslel,“ ušklíbl se chlapec.

Já taky,“ řekla holčička.

Já to vím až teď,“ usmál se tatínek.

Já taky,“ zasmála se holčička.

Tak dobrou noc, ať se vám zdá něco krásnýho,“ vstával tatínek k odchodu.

Tobě taky,“ řekla holčička.

A ať vás žádní trpaslíci netahají za vlasy...“

Mě můžou,“ vyprskla holčička.

Já taky?“ hlásil se kluk, a hned jí sahal po vlasech.

Ty ne!“ obrátila se k němu holčička zády. „Dobrou, tati,“ řekla, a chlapec se obrátil zády k ní a také popřál tatínkovi dobrou noc, a dívali se každý na zeď u své strany postele, ale viděli tam za chvíli každý něco úplně jiného. Ale to jen proto, že už měli oči zavřené a spali.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 37