Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jednou jsi dole, jednou nahoře

Mami,“ obrátil se chlapec na maminku. Obvykle dětem dala pusu na dobrou noc dole a spát, nahoru do pokojíku, je odváděl tatínek. Aby si jich trochu užil. Ovšem dnes šla s nimi ona. „Mami, ale řekni taťkovi, ať přijde hned,“ kladl jí hoch na srdce.

Neboj,“ uklidňovala ho. „Za chvíli se vrátí a hned ho pošlu,“ přikryla jej peřinou až ke krku, a stejně se šla postarat i o pohodlí malé sestřičky, která přitom vysvětlovala, že jim tatínek musí říct, jak to bylo s Rachtou a s Držkou. S kým že, podivila se maminka.

No s těma trpaslíkama, co spali u Joriky pod postelí a nechtěly jim stát čepičky,“ vykládala holčička. A mamince se údivem ještě víc rozšířily oči.

Oni byli v kostele, ale tam se jim nelíbilo, ani na hřbitově, a honili je kluci se síťkou a s lopatou, a možná je chtěli sežrat, víš, tak jim čepičky splaskly a Jorika je schovala u sebe pod postel, chápeš?“ odvyprávěl hoch spěšně, co si zapamatoval.

A ještě jedna malá holčička je měla ráda, ale Jorika zavřela dveře.“

A taťka nám musí říct, jak to dopadlo.“

A jak se ta malá holčička jmenovala,“ mluvili jeden přes druhého.

Aha,“ pokrčila maminka rameny. „Tak já půjdu pro tatínka a vy zatím zkuste usnout. Ať se vám zdá něco krásnějšího,“ rozloučila se.

Děti se ale nepokoušely usnout. O čemsi přemýšlely. A když se tatínek ukázal ve dveřích, kluk se jej hned zeptal, jak trpaslíci čurají.

Když nejsou holky ani kluci, víš,“ dodala holčička.

Hmmm,“ zatvářil se tatínek vážně. „Dobrá otázka. To by mě také zajímalo.“

Já myslím, že mají někde hadičku,“ řekl chlapec.

Nebo dírku,“ prozradila holčička, o čem se dohadovali.

Jako lidé?“ smál se tatínek.

Ne! Právě asi nějak jinak. Nebo jinde,“ kroutily děti hlavami.

Že by za uchem?“

To ne!“ vyprskla holčička.

A vy jste se na tohle ptali maminky?“ zadíval se na ně tatínek podezíravě. A kroutili hlavami, že ne, pověděl jim, že maminka chce, aby dal trpaslíkům jiná jména.

A dáš?“ zeptal se chlapec.

A proč?“ divila se holčička.

Uvidím,“ řekl tatínek. A začal vyprávět, jak to vidí:

÷

Modrásku! Fialko! Rezáčku! Volala ráno Jorika pod postel, kde spali její noví mrňaví kamarádi, kteří měli v té tmě ještě hlubokou noc.

Někdo přišel? Vystrčil Rachta hlavu a díval se, koho to volala, kdo nosí taková směšná jména.

Domluvila jsem vám tu chaloupku, švitořila Jorika.

Co se děje? Soukal se rozespalý Plichta ven.

Honem, vylezte, za hodinu nás čeká, volala Jorika na ostatní.

Kdo? Zajímalo Plichtu.

Volala nějaký motýlky nebo koho. Ale nikdo tady není, škaredil se Rachta. A jako poslední, ovšem nejdivočeji vstával Držka.

Kdo zdržuje? Já jsem první! Na koho se čeká?! Vyletěl zpod postele a spěchal ke dveřím.

Počkej, nebudete snídat? Brzdila ho Jorika. Držka ale jen mávl rukou a vysvětlil, že oni nesnídají, ani neobědvají, ani nevečeří, prostě vůbec nejedí, jen občas, jen tak pro radost si pustí do úst kapku křišťálově čisté rosy, co se třpytí na lístcích, nebo si labužnicky přivoní k lesním jahodám, k malinám, k borůvkám, k ostružinám .. a nebo ke kapradí. Jako Rachta, ten kapradí miluje, ohlédl se po Rachtovi, který stále hledal, koho to Jorika volala.

Tak můžeme jít, zvala je ona do otevřené tašky, aby mohli vyrazit.

 

V tašce se Plichta naklonil k Rachtovi a tiše mu pošeptal do ucha, že Jorika volala na ně, a že jemu říkala Fialko už dřív.

Fialko?! Zahleděl se Rachta na svého kamaráda znechuceně. Vždyť jsi Rachta! Proč ti říká takhle divně?

Já myslím, že se jí to asi líbí, špital Plichta. Vypadal ovšem, že také nechápe, co se jí na tom může líbit.

Fialka! Chechtal se Držka. Ona z tebe udělala kytku!

Tobě říká Modrásku, připomněl mu Plichta. A Rachta je podle ní Rezáček.

Nojo, zmlkl Držka. Rachta si sundal čepici a díval se na její špici, bortící se jako hromádka pudingu. Možná vypadám jako Rezáček, prohlížel si ji smutně. Ale jsem pořád Rachta! Narazil si ji rozhodně zpátky na hlavu.

 

Stáli před domem. Vlastně za ním, vzadu, kam nechodili lidé a kde mohla Jorika pustit trpaslíky ven z tašky. Dům měl vzadu vchod s dřevěnou verandou, podobně zanedbanou, jako jejich lesní chaloupka. Jako by ani tudy nikdo nechodil. Jorika se ale postavila, jako by odtud měl někdo přijít. Trpaslíci stáli na travnatých schůdcích vedoucích ke kůlně. Také schátralé, avšak o něco pevnější než veranda u domu.

To je von! Zahřměl náhle Držkův hlas.

Z verandy vyšel cizí kluk a Držka ho poznal. A hned lezl do křoví.

Tys ho čapla? Smál se ten cizí kluk a sledoval Držku, ukrývajícího se v keřích. A ty jich máš víc! Kdes je splašila? Zíral na další dva trpaslíky, také už vystrašeně spěchajících do roští.

To je ten darebák, co mě chtěl ulovit do síťky! Žaloval Držka.

On se tě bojí, vyčetla Jorika tomu cizímu klukovi. Nebojte, on je hodnej, on vám postaví tu chaloupku, obrátila se na schované človíčky, a pak zpátky na toho svého kamaráda: Viď, že nám neublížíš.

To ještě nevím, ušklíbl se on.

Já nemám strach, povylezla Držkova čepička z úkrytu.

Já taky ne! Spěchali i druzí dva ukázat odvahu a strkali oči nad keř.

Ale já se vás bojím. Pomoc! Rozesmál se cizí kluk.

Proč? Divil se Plichta. My jsme hodní.

Ale já jsem zlej, vysmíval se. Dej mi jednoho, mrkl na Joriku a šel za nimi, jako by si vážně chtěl jednoho vzít.

Stůj! Vykřikli človíčkové najednou. Nebo ti ublížíme! Volali varovně, jako by se báli to udělat. On se však nezastavil.

 

Trpaslíci se na sebe podívali a všichni tři současně zvedli levou ruku – a v tu chvíli se z keříku pod schůdky natáhly šlahouny větviček a bleskurychle ovinuly nohy Joričina kamaráda. Ten strnul s pusou dokořán otevřenou, jako by chtěl vyvést zuby na procházku. Jenže se nechtěl pochlubit svým chrupem, pouze mu úlekem změkly svaly ve tvářích a brada visela jako mrtvá. I Jorika zírala jako otevřené okno. Otevřené obdivem. Obdivem k těm malým človíčkům, k tomu, co dovedou. A údivem, že se krývají pod mostem, když dokážou takové věci.

Borci, pokynul uznale hlavou Joričin kamarád, když mu brada obživla. Fakt borci!

A ještě kdosi měl očka vykulená překvapením. Očka, jimiž předtím trpaslíky pozorovala z okna svého pokojíku. Ze téhož okna ráno spatřila Joriku kamsi odcházet s velkou taškou a stejnými očky ji pak celou cestu sledovala, až sem, kde je pozorovala ukrytá za rohem. A nyní vystoupila z úkrytu, neboť si přála jen přistoupit ke skřítkům a .. a říct jim, že je má ráda.

 

Skřítkové byli podobně překvapení. Překvapení a nadšení. Sami sebou. Všichni tři mávali široce rukama, nohy vykopávali do výšky a nakonec vykroužili oslavnou taneční piruetu. Každý jinak, každý sám a každý po svém, neboť trpaslíci jsou každý jiný a každý svůj. Ale radují se společně a radost projevují tancem. Tancem a zpěvem, jako děvčátka. I když jsou dědkovsky vousatí.

Když se dááří, tááák se dařííí, jó, když nám štěstí přeje, tak, tak, tak se zééémě chvějééé, halekal Rachta, a Plichta přidal svoji sloku, kterou také nejspíš sám právě složil: Nejsme-li néééjlepšííí, kdo by to býýýl, nejsme-li néééjlepšííí, nejsme-li neéééjlepšííí, budeme včíííl. A Držka výskal jednoduché, o to však rozjařenější: Jupi jupííí, júúuúch juch, jupííí jupi, juch juch juch, pořád dokola, až mu došel dech a sípavě dozpíval: Nejlepší je vzduch. A my. Juch.

Zpívat teda moc neumíte, ale dobrý, beru a smekám, smál se ten cizí kluk. A trpaslíci se uklonili, jako po divadelním představení.

Zpíváte moc krásně, ozval se vysoký hlásek. To se malá holčička konečně osmělila i promluvit.

Copak tady děláš? Vykulil na ni oči Držka, který ji hned poznal.

Nech nás, zamračila se Jorika. Dívenka ale přistoupila až ke skřítkům, klekla si před nimi na kolena, aby byla menší, a řekla jen: Vy jste krásní.

Líbím se ti? Otázal se Rachta Držky.

Já mám radši pařezy, řekl Držka po pravdě.

Ty jsi taky holka? Dotkl se Rachta opatrně mašle v jejích vlasech. To není náušnice. Co to je?

Ona mašli hned rozvázala a podala Rachtovi. Chceš ji?

Já si ji vezmu, chňapl po ní Držka a uvázal si ji jako šálu.

Hele, vy cukrouši, nezapomněli jste na mě náhodou? Hlásil se kluk, co měl nohy stále omotané šlahouny keře.

Musíme ho pustit, uvědomil si Plichta. Aby nám postavil dům.

 

Jenže to byl problém. Předtím se všichni tři hluboce soustředili, kdežto nyní byli rozdovádění. Což nestačí. Dovedli si ale poradit. Jednoduše. Rukama všechny šlahouny rozpletli a vytrhali. Cizí kluk jim přitom prozradil, že umí sekat sekerou i řezat pilou, zatloukat hřebíky že také svede, ale zatím nepostavil ani psí boudu. Kvůli nim to však zkusí, protože prý jsou gutý a on má gutý borce rád.

Tady Fialka umí legračně koulet očima, ukázala Jorika na Plichtu. Držka se začal smát, ale Rachta prstem naznačil, ať se k němu cizí kluk skloní, a důrazně řekl, že on se jmenuje Rachta. Rachta! Zopakoval raději ještě jednou. A tohle je Plichta, žádná Fialka, a tenhle se jmenuje Držka, ukázal na své kamarády. A jak se jmenuješ ty? Zeptal se. A kluk řekl, že se jmenuje Alef, ale že mu klidně mohou říkat Aleši.

A nejseš taky holka? Prohlížel si ho Rachta, jako by hledal náušnice, mašli nebo cosi takového.

Ani náhodou, ušklíbl se kluk Alef.

To je škoda, řekl Držka. Já mám holky rád, ohlédl se k děvčátku, klečícímu stále stranou, teď už bez mašle. A jak se jmenuješ ty? Zeptal se.

Já vás mám ráda, řekla ona znovu.

Ráda. To je hezký jméno, ozval se Plichta. Jorice se to ovšem nelíbilo a chtěla jim prozradit, jak se holčička jmenuje doopravdy. Jenže do toho zařval Alef, že už se nakecali dost a měli by začít něco dělat. Takže ji nikdo neslyšel.

Co tady chceš? Obrátila se na děvčátko, které však místo odpovědi jen přikývlo a zopakovalo: Ráda. A bylo rozhodnuto, jmenuje se takhle a ne jinak.

Já vás mám taky ráda, Rezáčku, řekla Jorika Rachtovi. A žádný z trpaslíků nesmál ani nezlobil, jen se usmívali a Rachta mírně přikývl, že mu tedy může říkat takhle, když se jí to líbí. A potom se Jorika na malou slečnu, co si vyopakovala jméno Ráda, konečně usmála.

 

Alef je vzal do kůlny, kde bylo nářadí i prkna. A začali plánovat, jaký ten domek bude. Kolik chcete mít oken, kolik pokojů, jakou střechu? Vyptávala se Jorika. A jak velké postele? Jaký stůl? Kolik židlí? Dveře posunovací? Skříňky na zeď, nebo na podlahu? Poličky i v chodbě? Světla nebo lampičky? Kamna kachlová..? Vypočítávala.

Alef chtěl hned začít. Ovšem jak poslouchal, sekera mu z ruky vypadla. To teda fakt nezvládnu, řekl.

Skřítkové ztuhli. Jak to? Ptali se němě, očima, upřenýma na Joriku, která je sem přece kvůli domu přivedla. Jorika bezradně pokrčila rameny.

Já bych ti pomohl, začal Držka skládat stříšku z prkýnek.

Ty jeden Modrásku, zasmál se Alef. To jméno je podle té modré hučky, co?

Jaká hučka? Zarazil se Držka.

Ta, co ji máš na hlavě.

Tak pozor! Ohradil se Držka a vzal svou čapku do dlaní. To je moje duše! Zvedl prstem sklopenou špici, která sklouzla zpátky dolů, sotva ji pustil. Akorát mi nějak změkla, vzdychl.

Neudou tě doma shánět? Připomněla Jorika malé Rádě, že je malá. Ona zavrtěla hlavou, že to nevadí, že chce být tady. A Jorika, předtím trošku zamračená, se na ni opět usmála.

Možná jsme měli zůstat v lese, povzdechl si Rachta.

Možná jsme neměli z té naší chaloupky vůbec odejít, řekl Plichta.

Všichni tři skřítkové se už zkroušeně chystali vrátit zpátky do tašky, zpátky k Jorice pod postel a .. a .. a nejspíš zpátky do lesa, do rozpadlé chaloupky, kde žili tak opuštění a nepotřební.

Proč se vám se v lese nelíbilo? Zeptala se Ráda.

Nám se tam líbilo, řekl Plichta.

Ale bylo nám tam smutno, povzdechl si Rachta.

Nikdo nás neměl rád, víš, hleděl na ni Držka nešťastně. Když vtom se ale najednou začal usmívat! Chcete vědět, kde bydlíme? Zeptal se. Jorika, Alef i Ráda přikývli. A trošku něco opravit, to bys uměl? Pohlédl na Alefa. Určitě, přikývl ten, a mrňouskům se v očích radostně zablýsklo, jak byli natěšení, že jejich starý dům znovu někdo navštíví. A opraví!

 

Šlo to rychle jako v létě svlékání na koupališti, když se těšíte do vody. Sesbírali prkna, která by se mohla hodit, přidali nějaké nářadí, kleště, pilku, sekerku, dláto, hřebíky a tak dál, všechno nacpali do starého batohu, který v kůlně ležel, Alef si ho dal na záda a mohli vyrazit. A vyrazili z kůlny ven, k lesu.

Hej! Ozvalo se, sotva Alef udělal pár kroků. Kam to táhneš?! Hned to dej zpátky! Ale šupem!

To je ale naše dřevo, pokusil se Alef vzepřít.

Tvůj je akorát ten usmrkanej nos, co máš mezi vočima, pokřikoval soused a tahal batoh vztekle Alefovi z ramene.

Vůbec nemá usmrkanej nos, zastala se ho Jorika.

Ale, odsekl ten soused. Princezna je nějak chytrá. A co úkoly, máš hotový? Nemáš! Tak mazej domů!

Mám je hotový, řekla Jorika tišeji. Poznala, že je to zbytečné. Chlap je donutil batoh vrátit do kůlny a kůlnu zamkl těžkým visacím zámkem. A klíček si strčil do kapsy.

Ale já to potřebuju, bránil se Alef.

Zapomeň! Ty potřebuješ leda pár výchovných pohlavků. Ráno preventivně a večer, pro jistotu! Zašklebil se ten chlap, ještě do Alefa strčil a se smíchem odešel.

 

Proč je tak zlej? Divila se Jorika.

Nesnáší mě, ušklíbl se Alef.

Ale proč? Nechápala Jorika. Vždyť nemá žádnej důvod!

No, přikrčil se Alef. Trošku, maličko možná má důvod, řekl. A když si ho Jorika prohlížela pořád stejně nechápavě, dodal: Rozbil jsem mu okno, lhal jsem mu asi stokrát, odřel jsem mu auto, ušpinil dveře blátem. Stačí?

Stačilo. Jorika zírala na Alefa, mlčela a přemýšlela, co odpoví. Až ji zachránila Ráda, která věděla, co je třeba říct.

Kde jsou mrňouskové?! Vykřikla. Všichni se rozhlédli.

V kůlně! Špitl Alef. Soused je tak zaskočil, že na ně docela zapomněli. Vždyť oni nestačili vyjít z kůlny ven! Schovali se tam, aby je chlap neviděl. A teď jsou zamčení a jejich lidští kamarádi stojí venku.

÷

Konec?“ zeptal se kluk, když se mu ticho zdálo být už zase příliš dlouhé.

Přestávka,“ řekl tatínek. „Pokračování zítra.“

Ty končíš schválně takhle blbě, viď, abysme byli zvědaví,“ zadíval se na taťku.

Ty taky na všechno přijdeš,“ přikývl on.

A dostali se ven?“ vyzvídala holčička.

To asi jo,“ přemýšlel hoch sám. „Třeba oknem, nebo nějakou dírou, mezi prknama třeba, že jo,“ obracel se na tatínka. „Ale jestli přišli do toho lesa? Jestli to našli, to by mě zajímalo,“ doplnil i svou otázku.

A jestli našli ty tři, co se báli!?“ připomněla malá sestřička.

To by mě taky zajímalo,“ usmál se tatínek.

Ty to nevíš?“ zarazil se kluk.

Nemůže vědět všechno,“ řekla holčička, spokojená s takovou odpovědí. A vklouzla pod peřinu, přemýšlet, jaké asi bude pokračování. A spát, až ji přemýšlení řádně unaví.

Chlapci se taková odpověď nelíbila, přikryl se však také a dumal, co bude dál. A snažil se vymyslet to nejlepší pokračování, a přemýšlel, jestli by si tatínek dal napovědět, kdyby se mu podařilo vymyslet něco opravdu perfektního.

Já vím, že je čas zavřít očka hezky na zámek, nechat trpaslíčky odpočívat a jít na procházku do hajan,“ řekl tatínek tiše.

Kde to je?“ zbystřila holčička.

Tady v posteli. Spaní,“ poučil ji starší bráška, aniž by vykoukl.

Tak dobrou,“ postavil se tatínek k odchodu.

 

Dobrou,“ zašeptal hoch, aniž by se pohnul. A holčička už poslušně kráčela do hajan, tak nezvládla ani to jedno slovo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47009
Měsíc: 796
Den: 36