Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak si kdo ustele, tak si i lehne

No tak, nehádejte se,“ napomínal děti tatínek cestou do postele. Jenže děti se musely hádat. Každý měl svoji představu, jak to bude s trpaslíky dál, a žádný nechtěl, aby to bylo jinak.

Hoch myslel, že se ti tři mezi lidmi nakonec nějak sešli a rozhodli se, že si postaví dům. Nebo tři domy, každý jiný, aby byli všichni spokojení. Děvčátko ale chtělo, aby se vrátili do lesa, aby šli a šli a šli, aby se při tom vůbec nehádali a najednou aby našli díru, ve které jsou schovaní jejich kamarádi, co se báli. A aby měli všichni radost, že jsou zase spolu.

Proč by se hned vraceli do lesa, když tam je nuda?“ vrtěl chlapec hlavou.

Protože tam přece mají kamarády, ne?!“ zlobila se holčička.

Mohli jít taky,“ namítal hoch. „Když nechtěli, tak ať jsou tam.“

S tím však holčička rozhodně nesouhlasila, a říkala, že nemohli, protože měli strach. „Mohli!“ odporoval kluk. „Nemohli! Kdyby mohli, tak by šli. Jenže se báli,“ vysvětlovala holčička. „Mohli, ale nechtělo se jim,“ namítal hoch. „Nemohli!“ – „Ale jo.“ – „A ne a ne a ne!“ dohadovali se, až je tatínek musel napomenout. Dokonce třikrát, než přestali a každý na své půlce postele čekal, co vymyslí tatínek. A tatínek vymyslel tohle:

÷

Vesnicí foukal vítr. Tak silný, že to hvízdalo, jako když kluci pískají na prsty. Hvííííízd! Fičelo to dlouze a pronikavě, až z toho šel po zádech mráz. A znovu. A ještě jednou. Hvííííízd! Tak hlasitě, že to snad ani vítr nemohl být. A opravdu. Nebyl to vítr, byli to kluci. Pískali na prsty, protože se svolávali.

Musíme ho čapnout. Makejte! Pokřikovali na sebe, když se jim ztratil. Támhle je! Honem! Běž tam, já makám tudy, domlouvali se, když ho zahlédli mezi keři. Jenže on se i teď hbitě ztratil, takže znovu bezradně pátrali, kde se objeví. Marně. Už se neukázal.

Měli jsme ho sejmout, vztekali se.

A co to bylo? Zajímali se ti, kteří přišli později.

Asi nějakej pes, mysleli ti, co ho spatřili jen mihnout.

Pes v hadrech, jo? Ušklíbl se jeden, co ho viděl dřív.

Moje teta taky dává svýmu čoklovi svetr, ozval se jiný.

Tenhle měl modrou čepici! Zvedl ten jeden důležitě obočí. Protože pes v modré čepici, to je přece naprostý nesmysl.

No a?! Smál se ten jiný. Moje teta by mu klidně dala kulicha, kdyby ji to napadlo.

Kluk, co pískal nejvíc, protože ho viděl první, měl ale jasno: To byl trpaslík! Vykládal rozčileně. Já ho načapal u nás za barákem. Jako normální člověk, akorát byl strašně mrňavej.

Kecáš, bylo slyšet odpověď. A víc už nic, jak se vzdalovali.

 

Tedy víc už neslyšel ten, koho chytali. Krčil se pod mostem a v rukách ždímal svoji modrou čepici, které visela zplihle k zemi, úplně bez síly. Jako já, povzdechl si. Ani ji nechtěl vrátit na hlavu. Styděl se, že je smutný, a byl smutný, že se stydí. Dřepěl sklesle na bobku, když vtom – jako by mu cosi padlo na záda. Ohlédl se – a spatřil stín! Kdosi za ním stál. Nebo cosi? Cosi nebezpečného!? Vymrštil se na nohy, připraven k útěku. Ale nebylo třeba utíkat.

Co tady děláš? Vykulil oči na stín, neboť v něm už rozeznával podobu. Podobu kamaráda Rachty.

Co ty tady děláš? Vyzvídal Rachta, překvapený, že Držku nachází tady, pod mostem.

Co asi? Zamračil se uklidněný Držka. Vypadám snad, že jdu na borůvky?

Tady borůvky nerostou, odvětil Rachta se smutným úsměvem. Kdyby tady byly, dávno bych je všechny vysbíral. Já jsem tady už tři dny!

 

Sedli si pod tím dlouhým mostem, nebo spíš tunelem, kudy tekl potůček pod celým náměstím, a vyprávěli, co je potkalo v lidském světě. Držka prý vyšplhal až na vrcholek věže, až na tu lesklou překříženou věc na špici, hověl si na ní a pozoroval svět .. než se ozvala rána. Pak další a ještě jedna, po které cosi strašidelně cinklo a zatřáslo tou lesklou překříženou věcí, na které seděl. Jako blesk sletěl dolů a vůbec nebyl zvědavý, co to bylo.

Mě to houkadlo málem rozmáčklo na kaši, začal mluvit Rachta. Pořád se hnalo dál a vůbec na mě nepočkalo, a jak jsem šel po té divné cestě za ním, najednou hučelo vzadu, kousek za mnou! Vykládal, jak ho na kolejích málem přejel další vlak, a ještě teď se při tom oklepal strachy. Hrozně jsem se polekal. A už nikdy to houkadlo nechci vidět. Ať si tam jezdí samo, když je takový, škaredil se.

Já tam chtěl zůstat na pořád, pokračoval Držka tiše, jako snad nikdy předtím. Našel jsem si tam takovou dřevěnou truhlu, nanosil jsem si do ní větve a listí a trávu, aby se mi v ní dobře bydlelo, jenže oni mi to všechno vysypali a truhlu odnesli.

Kdo? Divil se Rachta.

Člověci, mávl Držka rukou. A ještě, tomu bys nevěřil, udělal významnou přestávku. Nastražili na mě past! Abych se chytil.

Fakt?! Rachta skutečně nemohl uvěřit.

Jo! Plácl se Držka zlostí do dlaně. Dali tam kus masa. Ale já maso nejím, tak jsem se nechytil. Už se opět smál. Kdyby to byly borůvky, možná bych se chytil. Ale měli smůlu!

To je strašně strašný, řekl Rachta. A vyprávěl, jak utekl houkadlu a v našel u jednoho domu cizího trpaslíka. Jenže von asi nějak usnul, nebo zkameněl, nebo jsem se mu nelíbil, prostě s ním nebyla žádná řeč, vykládal zklamaně, že se tedy ubytoval do díry ve stromě a chodil za ním, jestli se nerozpovídá. Nerozpovídal se, kroutil zklamaně hlavou. Ale přišel tam jeden pan člověk a já se ho zeptal, jestli neví, proč se mnou ten trpaslík nechce mluvit. On zařval, utekl – a vrátil se s lopatou a chtěl mě praštit. Tak jsem schoval sem. Protože tady mám klid.

Proč tě chtěl praštit? Divil se Držka.

To nevím, rozložil Rachta ruce. Křičel na mě: Jedeš! Ale já jezdit neumím. Já umím jenom chodit. Tak mě asi proto chtěl praštit lopatou, že neumím jezdit, krčil rameny.

Mě honili taky, pokračoval Držka. Chtěli mě chytit do síťky a kdybych nebyl tak mrštnej a šikovnej, možná by mě dostali. Ale zdrhnul jsem jim! Nadmul se pyšně.

÷

Tati,“ přerušila holčička vyprávění. „A měli radost, že se našli?“

Samozřejmě, že měli,“ přikývl tatínek.

Ale tys to zapomněl říct! Takhle to je smutný, víš.“

No jo,“ uvědomil si tatínek. A hned to napravil:

÷

Zdrhnul jsem jim a našel tebe, zamrkal Držka na Rachtu. A vykoukl zpod mostu a volal ven, nahoru na ulici: Díky, že jste mě sem zahnali. Našel jsem tady kamaráda. A zapomněl jsem mu říct, jak rád ho vidím. Promiň, obrátil se na něj.

Já se nezlobím, mávl Rachta rukou.

Tak mi taky řekni, že se ti po mně stýskalo, nebo se budu zlobit já, prosil Držka žertem. A Rachta mu vážně řekl, že se mu stýskalo, a Držka hlasitě vykřikl: To je skvělýýýý, že jsme spolu! A pak se oba tiše ohlédli dozadu, do černé tmy tunelu, kterým tekl potůček, neboť se odtud cosi ozývalo. Jako by slabé hrčení a chrastění; jako by tam někdo byl.

Přitiskli se ke stěně. Rachta dokonce v dlani sevřel kámen, ale odhodil ho na zem, jelikož by stejně nedokázal nikoho praštit. A máme po klidu, špitl. To už zřetelně slyšeli čvachtání vody a drhnutí kamínků. Vzápětí se objevil černý obrys nějaké postavy, nebo spíš postavičky. Překvapeně se na sebe podívali, protože to bylo k neuvěření. Ale bylo to tak a ze tmy se ozvalo radostné: Já věděl, že vás tady najdu!

Ano, byl to Plichta. Zaslechl, jak si kluci povídají o trpajzlíkovi, co ho chtěli čapnout, ale on jim někam zdrhl. Říkali, že musí bejt někde tady. Ale pod most se neodvážili, to napadlo jenom mě, smál se Plichta. A vy jste tady oba. No to mám radost, dodal, šťastný, že jsou opět pohromadě.

Čekalo je však ještě jedno velké překvapení. Plichta totiž našel kamaráda!

÷

Tati nezlob!“ ozvala se holčička, když tatínek dlouho mlčel. „To ještě není konec!“

Není?“ usmál se tatínek. „Nepočkáme do zítra, jak to dopadne?“

Ne!“ vykřikl chlapec rozčileně. „Jestli skončíš takhle, tak mě to nezajímá. Nebudu poslouchat ani zítra.“

Já taky ne,“ ukryla se malá sestra pod polštář.

Tak dobrou noc,“ řekl tatínek. Ale zůstal sedět a čekal. Zanedlouho se ukázala holčička.

Řekni aspoň o tom kamarádovi,“ prosila.

Takhle je to blbej konec,“ přidal se bráška.

Já vím,“ přikývl tatínek. „Já jsem se jenom zamyslel, jestli to bude kluk, nebo holka.“

Holka!“ odstrčilo děvče polštář.

Kluk je lepší,“ nesouhlasil bráška.

Tatí, prosíím, holkáááá,“ přemlouvala holčička. A tatínek zvedl ruku, aby byli zticha, a dopověděl tohle, co mezitím sám vymyslel:

÷

Znovu si, teď už všichni, vyprávěli svoje zážitky. Ale ten ten největší jim Plichta nechtěl vyprávět. Někoho vám ukážu, řekl později, po setmění, když se už mohli odvážit ven, na ulici. A tvářil se při tom důležitě, skoro až tajemně.

Koho? Vykulil Držka oči. Člověka? Polekal se Rachta. A nemá lopatu? - Nebo síťku? - Co když nás bude chtít sežrat? Strachovali se. Rachta ale jen mávl rukou, že nemusí mít strach. A protože byli zvědaví, tak šli.

 

Na domě se spoustou oken ukázal Plichta jedno, za kterým prý ten kdosi bydlí. Házeli do výšky čepice, ale tak vysoko nedohodili. Držka chtěl vyšplhat, ale po zdi to klouzalo a okap se s ním utrhl. Zkusili házet kamínky. Svýma krátkýma ručkama však nedokázali ani tak dohodit do toho správného okna.

Co teď? Ptal se Držka. Dveřmi to nešlo. Na kliku nedosáhli a z lidí měli strach. Všichni, i Plichta. Vzhlíželi tedy společně k tomu jedinému oknu, takže si vůbec nevšimli dole, v druhé řadě oken tvářičky, vlastně jen očí sotva vyčnívajících přes okenní rám, čílko přitisknuté na sklo pozorovala maličké človíčky poskakující dole. Mami! Volala. Pojď se podívat!

Copak? Odbyla ji maminka, a děvčátko se odlepilo od skla a běželo jí vypovědět, že tam dole pod oknem jsou jakési postavičky, úplně pohádkové, ale skáčou a mávají rukama, jako by byli živí a opravdoví. Nepovídej, ty šmudlo, smála se maminka, ale holčička ji tahala za ruku, ať se jde podívat. No dobře, tak za chvíli, počkej, pohladila ji maminka a dodělávala svou práci. A holčička čekala.

 

Mezitím se venku otevřelo jiné okno. Skřítkové to vůbec nepostřehli, ale jedním kamínkem trefili nesprávné okno – za kterým se vynořil rozzlobený mužský obličej. A to okno se teď otevřelo. Já tam na vás myslím vlítnu a utrhnu vám všechny uši, halekal z něj. Byl výš a viděl hůř než holčička, takže myslel, že to jsou nějací darební kluci. Koukejte zmizet, nebo si tam pro vás dojdu! A zmaluju vás, že vás doma nepoznaj! Škaredil se dolů.

A malí človíčkové dole hned věděli, co teď. Zmizet! Pořád byli šikovní, i když se jim čapky krabatily a netrčely pyšně vzhůru, takže udělali to nejlepší, co mohli udělat. A když se konečně za spodním oknem, kde měla svůj pokojíček, ukázala holčička i s maminkou, byli pryč.

Tak kdepak je máš? Ptala se maminka. Nahoře bouchlo okno, zavírané protivným pánem, a holčička smutně vzdychla, že už jsou asi pryč. Možná uletěli. Neměli křídla? Smála se maminka, protože nevěřila, že tam trpaslíci mohli být. Vidí pohádky i tam, kde nejsou, myslela si o dcerce, pohladila ji a šla dělat svou důležitou práci. Holčička se znovu čelem opřela o sklo a koukala ven. Dlouho, dlouho se dívala, ale už je neviděla, protože byli schovaní. Kde? V malém odpadkovém koši, do kterého naštěstí skoro nikdo nic neházel. Jen na dně byly papírky a staré noviny, které si rozprostřeli pod sebe a čekali na ráno. Ráno přijde, uvidíte, sliboval Plichta. Vždycky sem ráno chodí. Za mnou! Dodal hrdě.

 

A ráno, když v posteli za oknem holčička ještě hluboce spala, konečně se objevil ten kamarád. Plichta už čekal a když šel kolem, zavolal na něj: Haló, tady jsme!

÷

Tatí,“ ozvala se z postele nešťastně malá sestra. „Proč né holka?“

Neruš,“ napomenul ji tatínek. „Kdo si počká, ten se dočká. A kdo ruší, má psí uši,“ zasmál se a hned mluvil dál:

÷

Kamarád se ohlédl – a vidí, z odpadkového koše trčí střapatá hlavička s fialovou čapkou. Skřítek, se kterým se už znali.

Ahoj, přikrčil se. Co tam děláš?

Plichta zatím vyskočil z koše ven – a kamarád kulí oči, z koše leze další hlava, tentokrát Rachtova.

Konečně tě vidím, mrkl na něj Rachta.

Líbím se ti? Culil se jejich nový kamarád přívětivě, skloněný před odpadkovým košem.

Mně ne! Ucedil Držka, který se ukázal jako poslední. Co to máš na uchu? Sledoval dlouhé třpytivé ozdoby, visící novému kamarádovi pod uchem.

Náušnice, pohladil si je ten. A když se Držka ptal, na co je má, řekl, že chce být hezká a že to je normální, že skoro všechny holky nosí náušnice.

Holky?! Polekal se Rachta. Co to je? Ty nejsi člověk?

A kamarád, co byl vlastně kamarádka, se tomu dlouho smál, tedy smála.

Trpaslíci zprvu nevěděli, čemu se směje, ale když se smála tak dlouho, tak radostně a tak hlasitě, smáli se s ní. Protože smát se je příjemné. A jako večer, ani teď si při tom nevšimli tváře malého děvčátka, které sotva se probudilo, hned mělo tvář přitisknutou ke sklu a čekalo, kdy se trpaslíci znovu objeví. Holčička už nevolala maminku a tiše pozorovala, jak si povídají se starší holkou shora, a sledovala je, když ta holka odběhla pryč, i když se pak vrátila a skládala je do velké tašky, kterou si přinesla. Už se mi neschováte, špitalo děvčátko tichounce, až se na skle srážela pára. Přijdu si pro vás a budu vás mít ráda.

 

Nová kamarádka vzala trpaslíky do svého pokoje. Položila je na stůl, sedla si a dívala se na ně. A oni si prohlíželi ji, svou novou kamarádku, co je holka.

Vy jste krásní, rozplývala se.

Ty taky nevypadáš úplně strašně ošklivě, opáčil Držka.

Takže se ti líbím? Zeptala se znovu, protože chtěla slyšet, že je hezká. Ale Držka zakroutil hlavou, že spíš ne, že se mu líbí víc, když třeba venku prší a přitom svítí slunce. To je neskutečně nádherný, rozložil rukama, aby jej pochopila.

To mně se líbí taky, přikývla ona. Když je duha, viď.

Fakt? Zarazil se Držka. A nebudeš nás chtít sežrat?

Nebo praštit lopatou? Doplnil opatrně Rachta. A když kamarádka se smíchem zavrtěla hlavou, že to určitě ne, začal se Držka tvářit vlídněji.

Tak se mi líbíš, řekl nové kamarádce. Docela. Trošku, usmíval se.

 

Povídali jí o lese, o stromech, o broučcích a šumění větru ve větvích, a ona jim zase vyprávěla o domech, o autech – a hlavně o lidech. O tom, že lidé jsou kluci a holky, a že kluci i holky jsou skoro stejní, ale jsou úplně jiní, a že na tom nezáleží, kdo je kluk a kdo je holka, ale v něčem že si kluk a holka nikdy nerozumí, a v něčem že jsou lepší holky a v něčem zase kluci, ale správně že se říká, že ty rozdíly nejsou důležité. Ale jsou důležitý, a moc! Vykládala jim nadšeně svoje tajné poznání.

Nerozuměli tomu. Bylo to na ně příliš zamotané. A také proto, že trpaslíci nejsou ani holky, ani kluci; trpaslíci jsou jen trpaslíci. Sice vousatí, ale hodní, a mnohem lépe si rozumí s holkou, než s kluky, co je chtějí praštit lopatou nebo ulovit do síťky.

Holko!? Zavolal Držka. A pak řekl, že jen zkoušel, jestli to funguje, jestli na to jméno slyší.

Holka není jméno, opravila ho. Jmenuju se Jorika. Ale můžete mi říkat Jarko.

Já ti budu říkat holko, řekl Držka. Mně se to líbí. Holko, holko, holko, opakoval jen pro sebe, okouzlený zvukem toho slova.

A jak se jmenuješ ty? Zeptala se Jorika.

Držka, řekl. A ona se málem začala smát. Tak já ti budu říkat Modrásku, jo?

Na to se rozesmáli Rachta s Plichtou. Ani se nesnažili přestat, jako se ovládla Jorika. Smáli se tak hlasitě, že přehlušili zvonek. Až po chvíli pronikl mezi jejich řehtavé hýkání táhlý zvuk zvonku. Crrrrrrr!

Co to je?! Polekal se Rachta. Plichta se tomu zvuku divil a Držka se podezíravě rozhlížel.

Někdo zvoní, vstala Jorika.

Kdo? - A proč? - Člověk? - Nebo holka? Vyzvídali. Na chodbu se za ní však neodvážili, takže nemohli slyšet, jak holčička, co viděla oknem, Joriku přemlouvá, aby jí trpaslíky ukázala, že by si je chtěla aspoň pohladit.

Nejde to, běž domů, zavírala Jorika dveře.

Já si na ně stejně počkám, bylo holčičku slyšet ještě za dveřmi.

 

Jorika se vrátila. Držka jí koukal naproti a hned, že se mu ta holka líbila. Že to byla holka? Já už to poznám, chlubil se.

Je ještě malá, odvětila Jorika stručně.

Já jsem taky malej, nafoukl se Plichta. A druzí dva se na ni podívali stejně dotčeně.

Prozradila by nás. A šli byste do cirkusu, pronesla Jorika důležitě a posadila se.

Do cirkusu? - Co to je? Lezli človíčkové na stůl, blíž k ní. A tu si všimla, že jí mezitím vytahali rtěnky, voňavky a stíny a řasenky a ostatní krášlicí potřeby, co už se jí podařilo nashromáždit.

Co to je!? Utrhla se zlostně.

Co je to? Opáčil Plichta zvědavě. Divně to páchne, připojil Rachta.

To je vůně, poučila je.

Tohle? A jak se říká, když něco voní doopravdy? Třeba jako mokrá tráva. Nebo jako smrková šiška. Nebo jako les po bouřce, ptali se nechápavě.

Nebo jako já, dodal Rachta. A myslel to vážně, ne jako legraci.

Ty voníš? Smála se Jorika. A jak?

No přece jako pravej Rachta, vysvětlil on.

Držka si zatím prohlížel, co objevili, když on koukal na chodbu, a řekl, že to opravdu divně smrdí. Štiplavě. A jedovatě.

Vy tomu nerozumíte, shrnula si Jorika věci zpět do taštičky.

A pak jim vyložila, co je cirkus a že by je tam zavřeli do klece a museli by běhat po manéži pořád dokola a skákat skrz zapálené obruče. A oni se ptali, co to je klec, co to je manéž, co to je obruč, a ona jim to všechno vysvětlila a znovu jim pak vyprávěla o lidech, o holkách, o malých holkách, o cizích holkách a o všem možném, čemu ti malí človíčkové opět nerozuměli. Ale vůbec jim nevadilo, že tomu nerozumí, a klidně poslouchali, jako v lese naslouchají šumění větru, a přestože slovům nerozuměli, cosi důležitého se přece jen dozvídali.

÷

A tati,“ zašeptala malá sestra opatrně.

Nerušit,“ zadíval se na ni tatínek přísně. Ale byla tak tichá a nenápadná, že ji nechal promluvit.

A tati, jak se jmenovala ta druhá holčička? Co byla za dveřma.“

Nevím,“ zamyslel se tatínek. „To ví možná Jorika. Třeba nám to někdy řekne.“

A ty bys jí nemohl napovědět?“ ozval se chlapec.

Mohl,“ usmál se tatínek. „Ale zapomněl bych, jak to bylo dál.“

Tak ne!“ brzdila jej holčička. „My radši počkáme. Rychle povídej,“ ztišila se. A tatínek rychle povídal, aby nic nezapomněl:

÷

Večer uložila Jorika trpaslíky pod svoji postel. Barevné čepičky si srovnali vedle postele na zem, jak byli zvyklí. Netrčely ovšem pyšně vzhůru, ale válely se splasklé dole, jak to dřív neznali.

Holko? Volal Držka zpod postele. Uměla bys postavit dřevěnou chaloupku?

My jsme jednu měli, v lese, vysvětloval Plichta. Postavil nám ji taky člověk, ale asi nebyl holka, protože neměl žádný věšátka na uších.

Nebyl holka, byl dřevorubec, opravil ho Rachta.

Zvládla bys to? Ptal se Držka. Kamarádka však jen smutně špitla, že asi ne.

To je škoda, řekl Rachta.

Proč? Divil se Plichta. Mně se tady líbí!

Mně ne! Zahartusil Držka. Protože se moc roztahuješ!

Ty se nejvíc roztahuješ! Okřikl ho Rachta. Podívej, strkáš mi nohu na břicho!

Tak si ten pupek někam schovej! Opáčil Držka bojovně.

Nehádejte se! Naklonila se Jorika dolů.

Já se nehádám! – Hádáš! – Ty se hádáš! – Ale ty víc! – A ty nejvíc! – A ty nejvíc kopeš! Pokřikovali na sebe trpaslíci.

A když vám chaloupku postavím, budete hodní?

Ty to neumíš, připomněl jí Držka.

Já ne. Ale když budete tiše, zítra vám ukážu člověka, který to možná umí, řekla.

Já ale chci chaloupku z mechu a kapradí! – Ze dřeva je lepší. – Nejlepší by byla v pařezu. – V pařezu je vlhko! – V mechu je vlhko ještě víc, ty trumpeto. – Ale v mechu je to mnohem lepší! – Ty tomu nerozumíš! – Ty tomu nerozumíš víc! Halekali skřítkové čím dál hlasitěji.

Ale když nebudete zticha, přijde sem táta a odnese vás do zoologické zahrady, dodala Jorika. A nikdo se už nezeptal, co to je zoologická zahrada. Rázem bylo ticho. Úplné, až do rána.

÷

To bylo hezky dlouhý,“ pochválil taťku chlapec.

A zítra nám teda Jorika řekne, jak se jmenovala?“ ptala se malá sestřička.

Když dneska už budete hezky tiše,“ kývl tatínek hlavou.

A spalo se jim tam dobře?“ zajímalo se ještě děvčátko.

No, byli tam namačkaní jako sardinky, ale vůbec se už nehádali a vydrželi to a těšili se, koho jim zítra jejich nová kamarádka ukáže. Jen si popřáli dobrou noc, ale opravdu tiše, že to skoro nebylo slyšet, a vám taky popřáli dobrou noc, protože věděli, že už jste ospinkaní, a zavřeli oči a spali a spali, úplně jako trpaslíčci. Tvrdě, ale sladce.“

Já jim taky přeju dobrou noc,“ zašeptala holčička.

Dobrou,“ obrátil se chlapec na bok, zády k sestře. Ale pak se otočil a přitiskl se k ní, že budou spát taky jako trpaslíčci. A spali jako oni. Tvrdě a sladce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 35