Jdi na obsah Jdi na menu
 


To je tak nespravedlivý

 

Dnes večer byly děti v posteli samy. Tatínek slíbil přijít, ale zatím jen čekaly.

Tak něco říkej ty,“ vyzvala holčička většího brášku.

To neumím,“ odbyl ji.

Umíš,“ věřila bráškovým schopnostem. „Ty už umíš skoro všechno. Psát už taky dovedeš...“

Pohádky jsou těžký,“ vrtěl hlavou. „To se musí vymyslet.“

Nějaký už jsou vymyšlený,“ nevzdávala se. „Tak řekni takovou už vymyšlenou.“

To by mě nebavilo,“ vrtěl bráška hlavou. Pravdivější by ovšem bylo říct, že si žádnou nepamatuje celou.

Tak spolu,“ vyhrkla malá sestřička. A hned začala: „To byli jednou někde daleko, za devatero horami a devatero řekami, a taky ještě daleko za hlubokým černým lesem takoví dva bratři,“ odříkala kvapně. „Nebo tři?“ odmlčela se. „Co?“ obrátila se na brášku, který ale jen pokrčil rameny, že neví. „Tak teď ty,“ pobízela ho, neboť jí bylo jasné, že vyprávět pohádku opravdu není jednoduché. To se však ve dveřích objevil pospíchající tatínek a ona ho radostně vítala:

Tati, já jsem začala pohádku o dvou bratrech, ale nemůžu si dál vzpomenout, jestli nebyli tři, náhodou, třeba, takže to zkusíš dovyprávět sám, jo? Prosím.“

O dvou bratrech?“ usedl tatínek na postel a zatvářil se, jako by takovou pohádku hledal v paměti. „Jmenovali se Michal a Martin?“ zeptal se, jako by si opravdu vzpomněl.

Asi jo. Možná,“ zalezla holčička pod peřinu, spokojená, že tuhle její pohádku bude vyprávět taťka. Nezapomněla si však ještě postěžovat na brášku. „A on mi to kazil a nechtěl mi pomoct,“ mračila se na něj. „Ani mi neporadil, i když to věděl, schválně.“

Bráška kroutil hlavou, že to není pravda, ale taťka to přešel mlčky a vymýšlel:

÷

Takže jednou byli dva bratři a jmenovali se Michal a Martin. Takže byli dva a nemohli být tři, když měli jen dvě jména.

÷

Mohli by mít ségru. Za trest,“ ozval se starší bráška škodolibě. Tatínek ale jeho nápad použil jinak:

÷

A tihle dva bratři měli sestru. Krásnou, chytrou a šikovnou, jen o hodně starší než byli sami. O tolik starší, že už bydlela jinde a tihle dva raubíři jí nemohli pořád něco brát a ničit, nemohli ji ani zlobit a otravovat a rozčilovat a měla od nich svatý pokoj. Jenže si našla jiného, většího a staršího raubíře, a zlobil ji ten. Občas, trošku. Většinou na ni však byl moc hodný, protože ji měl rád.

Tihle dva kluci, Michal s Martinem, byli sice bratři, ale každý byl naprosto jiný. Jakoby z jednoho těsta, ale úplně jinak upečení. Michalovi stačilo něco říct – a už věděl, co a jak. Byl šikovný, všemu hned rozuměl a sám vymýšlel, jak to ještě vylepšit.

÷

Jako já,“ zvolal rozverně chlapec. Tatínek se jen usmál a mluvil dál:

÷

Zato Martin, ten jako by poslouchal zacpanýma ušima a díval se zavřenýma očima. Tomu se nic nedařilo, nic neuměl, na všechno zapomněl a co nezapomněl, to pokazil. A co nezničil, to udělal jinak, než to udělat měl. Jejich otec dobře věděl, že ho může hlídat sebevíc, Martinova práce stejně neskončí dobře. Pokud mu tedy na něčem záleželo, žádal raději Michala, aby to udělal nebo zařídil on. A Martin byl zprvu rád, že se mu práce vyhýbá. Jenže když později začal šikovnější Michal dostávat i nějaké odměny, přestalo se mu to líbit.

Vždyť jsem váš syn stejně jako on, zlobil se. Proč věříte jenom jemu a mně ne? Michal má pořád nějaký zajímavý úkoly a já nic. To je tak strašně nespravedlivý!

÷

Jo, to má pravdu,“ dodala holčička zpod peřiny. I teď však tatínek jen usmál a pokračoval ve vyprávění:

÷

Co je nespravedlivé? Vrtěl jejich otec hlavou. Že se na Michala můžu spolehnout, ale ty to vždycky zmatláš?

Ale já se snažím, řekl Martin.

Je nespravedlivé, že se na Michala můžu spolehnout, ale na tebe ne? Zopakoval otec svou otázku.

Já za to nemůžu, že mi to nejde, hájil se Martin. Otec však jako by neslyšel, po třetí se zeptal na to samé:

Je nespravedlivé, že se na tebe nemůžu spolehnout?

Jo! Vyhrkl Martin konečně odpověď. Je to nespravedlivý!

Já si to myslím taky, přikývl otec. Ale nevím, co s tím uděláme. Ty to víš?

Nevím, mračil se Martin. Ale je to strašně nespravedlivý.

Já ale nemůžu dělat, jako bys byl šikula, když to není pravda, rozkládal otec rukama, aby ukázal, že nemůže jinak. Nebo chceš, abych lhal?

Jo, přikývl trvale zamračený Martin.

Ale co ti vadí, když dostáváte oba úplně stejný úkoly a máte vždycky stejnou odměnu? Co se ti na tom nelíbí? Řekl otec hned.

To není pravda! Rozčílil se Martin.

Chtěls přece, abych lhal, odpověděl mu otec.

Ale ne takhle, zamračil se nespokojený Martin ještě mnohem víc.

Mně nevadí, že jsi nešika, zadíval se na něj otec významně. Ale jestli se ti podaří ze sebe udělat šikulu, budu jenom rád, poplácal syna povzbudivě po zádech. A když se ti to nepovede, tak nevadí. Já tě mám rád i nešikovného, pohladil ho. A Martin se mrzutě mračil, ale mlčel, protože nevěděl, co na to má říct.

Až když otec odešel, zašeptal potichu, že ani sám sebe nemohl dobře slyšet: Ale to je tak strašně nespravedlivý.

 

Nebylo mu to však nic platné. Michalovi dál nejen, že svěřovali všechny důležité úkoly, ale jak otci stářím docházely síly, dostával postupně na starost celou jeho živnost. A protože byl šikovný, živnost vzkvétala a on bohatl a byl stále váženější. A Martin? Martin nebohatl. Ani váženým se nestal. Pomáhal, to ano, ale nešlo mu to. A navíc měl vztek, že smí jen pomáhat. A ještě víc ho rozčilovalo, že ani tu výpomoc nezvládá. To je tak nespravedlivý, šklebil se plačtivě.

 

Copak se stalo, Martínku, všimla si toho maminka. Říkala mu Martínku, i když už byl velký a dospělý. Maminky často nepoznají, že jejich děti už nejsou děti. Obzvlášť tehdy, pokud jejich dospělé dítě fňuká jako malý chlapeček.

Michal dostal všechno – a já nic, stěžoval si.

A copak bys chtěl?

Taky něco. To je jedno, řekl mrzutě.

Tak pojď, já ti upeču tu tvoji buchtu, pokoušela se jej matka uchlácholit.

Nechci žádnou buchtu! Vyhrkl Martin prudce. Buchtu dej Michalovi. Já chci něco pořádnýho. Dům. Pole. Dílnu, nebo stroje.

A copak bys s tím dělal? Vrtěla maminka hlavou.

Co by?! Čertil se Martin. V domě bych bydlel, na pole bych chodil sklízet a stroje bych nechal pracovat v dílně. Jako Michal. Copak jsem horší než on?!

Ale Martínku, tišila jej, že rozhodně není horší. Já tě mám ráda stejně jako Michálka.

Nojo, ale já jsem nedostal nic, nedal se Martin uklidnit. A mamince ho přišlo líto, nemohla se dívat na jeho neštěstí a rozhodla se mu nějak pomoci.

 

Rozhodla se, že přemluví otce, aby přemluvil Michala, aby s Martinem promluvil a nějak se dohodli. Aby se nějak rozdělili. Aspoň o něco.

Ale co s tím bude Martin dělat? nechápal otec.

On se bude snažit, zastávala se ho maminka.

Ale vždyť to vůbec neumí, divil se Michal, k čemu to bude.

On se bude snažit, opakovala maminka pořád dokola. Takže Martinovi nakonec připadl kus pole a dva stroje. Jeden na setí a druhý na sklízení brambor.

No konečně je to spravedlivý! Zářil spokojeně. A hned se dal do práce.

Brambory k sázení dostal od Michala. Dovezl mu je až na pole, kde se on při čekání zatím rozhlížel, jak to udělá. A dostal nápad. Budu chytřejší než Michal! Rozhodl se. Budu ze všech nejlepší, protože udělám řádky hustě na sobě; udělám jich dvakrát tolik a budu mít na menším poli větší úrodu. Na to ještě nikdo nepřišel, až já! Tetelil se radostí. A se sázecím strojem pojedu rychleji, bude to dřív a mně zbude víc času, abych přišel na další vynález.

 

Jenže nedojel ani na konec prvního řádku a stroj mu začal po poli skákat jako zdivočelý kozel. Co mi to dali za hajtru?! Zlobil se. A hned si běžel postěžovat bratrovi, jaký dostal špatný sázecí stroj. Jenže stroj špatný nebyl. Nesmíš do něj dávat ani moc velké ani moc malé kusy, jen tak akorát, vysvětloval Michal klidně, když stroj opravoval. A nesmíš taky jet moc rychle, spíš pomalu. A do zatáček musíš úplně pomaličku. A na kameny musíš dávat taky pozor, radil a upozorňoval. A Martin mu naslouchal bezmála s otevřenou pusou.

Ty všemu tak rozumíš, chválil bratra, když si stroj přebíral.

Hlavně nezapomeň ten stroj mazat, čistit, kontrolovat a udržovat, smál se Michal.

Neboj, smál se i Martin. Jenže netrvalo dlouho a spěchal opět za Michalem, že je stroj asi rozbitý. A byl.

Michal se netvářil nadšeně. Mračil se a říkal, že má hromadu práce. Jenže věděl, že kdyby stroj opravoval Martin, musel by to po něm předělávat. A kdo ví, jestli by Martin svým opravováním stroj nezničil úplně. Tak raději přikývl, že to udělá.

Ty jsi jednička! Zaradoval se Martin. Fakt jo. Ty zvládneš všechno, kam já se na tebe hrabu, poplácával bratra po rameni.

A nebo víš, co? Začal opatrně, když byl stroj opravený. Nemohl bys ty brambory zasadit sám? Mně by se to zase rozbilo, znáš mě, zamrkal na Michala.

Já vím, pokrčil Michal rameny. A to malé pole osázel sám.

A Michal byl šťastný, jak to krásně to vymyslel a že má tak šikovného bratra. A radoval se málem až do večera.

Než mu to došlo.

To je přece ale tak strašně nespravedlivý, kroutil hlavou, že jeho bratr udělá v pohodě práci za ně oba, kdežto on nezvládne ani tu svou.

÷

Chudák,“ špitla tiše holčička.

Proč chudák?“ nesouhlasil starší bráška. „Lempl je to.“

Není,“ hájila nešikovného Martina. „On se snažil, že tati. Ale je trošku nešikula.“

Má se snažit víc,“ vrtěl bráška hlavou. A tatínek se znovu jen usmál a mluvil dál:

÷

Martin se chvíli radoval, že nemá pořád spoustu práce a nemusí se honit, a za chvíli měl strašný vztek, že nemá pořád spoustu práce jako Michal.

To je tak nespravedlivý, ale tak strašně nespravedlivý, že já jsem lempl a brácha je tak šikovnej, chodil sem a tam, zamračený a rozzlobený bral nešťastně hlavu do dlaní: Panebože, proč? Proč já? Co jsem komu udělal?

Nerouhej se, napomenula jej maminka, která to zaslechla.

Já se modlím, řekl. Ptám se pána Boha, proč je to tak nespravedlivý. Smí se člověk pána Boha na něco ptát?

Jistě, přikývla matka.

Nebo já nesmím, když jsem lempl?

Určitě můžeš, chlácholila jej maminka.

Tak já se ptám: Pane Bože,proč? Řekl, a zvedl oči k obloze a čekal. Slyšelas něco? Zeptal se po chvíli maminky.

Ne. Ale já jsem se na nic neptala.

Ale já jsem se ptal! A stejně taky nic neslyším. To je tak nespravedlivý, zachmuřil se ještě víc.

Třeba se ptáš špatně, pokoušela se matka synovi pomoci.

Myslíš? Ztuhl Martin. To je možná pravda, rozjasnil se. Možná se mnou nemluví, protože česky nerozumí! Tak to zkusím německy. Německo je velký, německy bude umět, viď. Jak se řekne německy ´nespravedlivý´?

Ale ne, vrtěla maminka hlavou. On rozumí všemu, i česky. Ale ty se nemusíš ptát Boha. Ptej se sám sebe, co s tím máš udělat, jak se zlepšit.

Ale mami, díval se na matku jako na malé, nerozumné dítě. Kdybych to věděl, nemusel bych se přece ptát. Ale jestli ví to samý, co já, tak se Ho ptát nebudu, opět zkroušeně sklesnul.

Nerouhej se, znovu jej matka napomenula.

Když se ptám, rouhám se, a když se neptám, rouhám se taky, zlobil se Martin. Uznej, že to je strašně nespravedlivý! Já nic neumím a neumím se ani zeptat. Tak co mám dělat?

 

Zkus něco dělat, zahleděla se na něj matka důrazně.

Když já nic neumím, svěsil ruce i hlavu. Vždyť to víš moc dobře.

Umíš zpívat, připomněla mu. A krásně!

Děkuju, usmál se Martin. Ale já bych chtěl dělat něco pořádnýho. Jako Michal. Abyste si mě taky vážili. Abyste mě chválili a abyste mě měli rádi.

Ale Martínku, zhrozila se matka. Máme vás přece rádi oba stejně.

Nemáte, vzpíral se Martin. Michala máte radši. Protože je šikovnější a všechno mu jde. A já? Já jsem lempl. Já jsem k ničemu a vy to víte a žádnou práci už po mně radši ani nechcete. A nevěříte mi, že bych to zvládnul.

A zvládnul bys to? Zeptala se matka opět vážně. A Martin místo odpovědi sklopil hlavu. Podívej, Martínku, řekla. Když tobě dám pytel zrní a za rok přijdu, nebudeš mít ani ten pytel, kdežto Michal bude mít za rok těch pytlů pět. Plných. Ty bys neměl ani ten jeden prázdnej. Já nevím, proč to tak je, a nezlobím se na tebe, ale je to tak. Dostáváte každý tolik úkolů, kolik unesete. Není to tak spravedlivé?

Je, přikývl Martin. Ale není spravedlivé, že to tak je.

Tak už se tím netrap, pohladila jej maminka. Nemrač se a zpívej. Uvidíš, se na tebe všichni budou smát. Najíst dostaneš, slamník, abys měl kde spát, taky vždycky doma najdeš. Zpívej, a buď rád, že jsi.

Já bych byl radši šikovnej, usmál se na maminku.

A buď rád, že se umíš smát, přidala ona. Někdo neumí ani to.

To jsem rád, zasmál se Martin už docela vesele.

Já taky, řekla jeho maminka. A dívala se, jak se mu tvář úsměvem rozjasňuje čím dál víc, a čím dál méně jí záleželo na tom, že je takový lempl.

÷

Tatínek se odmlčel, vyprávění skončilo. Děti se ale jaksi nespokojeně ošívaly. A první to vyslovil chlapec.

Ale když je někdo línej a jen se fláká, tak by neměl nic dostat, ne?“

A od koho?“ zeptal se tatínek.

No od nikoho!“ rozhodl chlapec rozhodně.

Proč ne?“

Protože si to nezasloužil,“ věděl hned.

A ty sis zasloužil všechno, co dostáváš?“ zajímal se tatínek. A to chlapce zarazilo.

Asi ne,“ zatvářil se rozpačitě.

A kdybych od tebe chtěl něco já, musel bych si to nejdřív zasloužit?“ ptal se taťka dál. A hoch jen zavrtěl hlavou a zasmál se takovému nápadu.

Kdyby ses vztekal a chtěl nás mlátit nebo to ukrást a křičel bys: Já to chci a chci a chci!, tak nedostaneš nic. Leda na zadek. A dospělí, co takhle křičí a kradou, by taky měli dostat. Bičem.“

Ale to se nesmí,“ zastalo se jich děvče.

Nesmí. Ale z dětí, který nedostanou na zadek, když zlobí, vyrostou zločinci. A zločinci, kteří nedostanou trest, když dělají zločiny, strašně zesílí a budou vládnout zle. Jako zločinci. A když vládnou zločinci, může nakonec přijít válka.“

A může být někdo velitel zločinců?“ zajímal se kluk.

Může,“ řekl tatínek. „Ale musí mít chlupy v nose, velkej špičatej nos a na jazyku musí mít aspoň tři bradavice.“

Nene,“ smál se chlapec.

Fůůůj,“ zašklebilo se děvčátko odporem. „A nám vládnou zločinci?“ zeptalo se.

Zatím ne,“ usmál se na ni tatínek. „Ale chtěli by a zkoušejí to. Takže je musíme hlídat.“

Ale jak?“ zbystřil hoch.

No oni lžou. A když vám někdo bude lhát, musíte se bránit. Vždycky a hned mu musíte říct, že lže.“

To stačí?“ podivila se holčička.

To je náhodou někdy strašně těžký,“ zatvářil se tatínek vážně. „Třeba když učitel říká něco, co není pravda. Nebo když lže soudce, nebo ministr, nebo prezident. Každej radši mlčí, ale to je špatně. Musíme hned říct, že to není pravda. A on se bude vykrucovat, nebo se bude tvářit, že nic neslyší. Ale nesmíme se vzdát a musíme to opakovat pořád dokola. I když nás za to budou chtít zavřít.“

Do vězení?“ lekla se holčička.

A to pomůže?“ pochyboval kluk.

To nevím,“ pokrčil tatínek rameny. „Ale kdo myslíte, že by se hádal a pořád by tu pravdu opakoval? Michal, nebo Martin?“

Asi Martin,“ řeklo děvče.

Michal,“ kroutil přesvědčeně hlavou chlapec.

Já myslím, že Michal by chtěl klid na práci a nechtěl by se hádat, ale Martin by se nejspíš hádal.“

Myslíš..?“ divil se chlapec.

Myslím, že už je nejvyšší čas přestat povídat a nechat malou holčičku spinkat a velkýho kluka přemýšlet. Ne?“ řekl tatínek a vstal z postele. A když obě děti přikývly, že ano, už jim jen popřál dobrou noc a nechal malou holčičku spinkat a velkého chlapce ještě chvíli přemýšlet..

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 37