Petr Scheuer

Dnes šly děti do postele s pláčem. Obě. Holčička proto, že brečel kluk, a kluk brečel proto, že dostal přes zadek. A na zadek dostal proto, že odmítal poslouchat. A poslechnout nechtěl, protože se mu nelíbilo, že musí dělat přípravu do školy a ještě pomáhat s úklidem, místo, aby si hrál na počítači, jak měl v plánu.

„Nebudu uklízet,“ odmítal vzdorovitě.

„Budeš,“ opakovali rodiče dokola.

„Nebudu. Ona taky nemusí,“ poukázal na svou malou sestru.

„Dája se mnou loupala ořechy,“ vysvětlovala znovu maminka.

„Neloupala. Jenom vybírala,“ vrtěl hlavou.

„Pomáhala,“ trvala maminka na svém.

„Ale to je nespravedlivý,“ hádal se kluk. „Proč já nemůžu taky jenom vybírat ořechy?!“

„Protože už je to hotový. A ty máš jinou práci.“

„No a co? Nebudu to dělat!“ odmlouval. Takže to rodiče musei říct zadečku, když to nestačilo říct ouškům. A zadeček slyšel dobře, protože ho to bolelo.

„Nemáš mě rád,“ vzlykal chlapec, když lezl do postele.

„Já tě mám ráda,“ utěšovala ho malá sestra plačtivě.

„Kdybych tě neměl rád, tak bych se s tebou nezlobil a udělal to sám,“ řekl tatínek.

„Kdybys měl měl rád, udělal bys to sám,“ mračil se kluk.

„Chcete pohádku?“ zeptal se tatínek, protože měl chlapce rád a už se nechtěl hádat.

„Jo!“ zaradovala se holčička. Tatínek ale čekal, jak odpoví hoch. A když ten po chvíli váhání mlčky přikývl, že ano, mohl začít:

÷

Jako malý kluk se jmenoval Karel. Kdo? No ten Karel přece. A tenhle Karel měl ve škole jednoho výborného kamaráda, který se jmenovat – víte jak? Nevíte, jak byste to mohli vědět? Jmenoval se Karel. Kdo? No ten kamarád toho prvního Karla. Jmenoval se Karel druhý. Ne, doopravdy se jmenoval prostě Karel, my mu ovšem budeme říkat Karel druhý, aby se nám nepletli. Protože i když se jmenovali stejně, byli každý úplně jiný. A přesto byli ti dva nejlepšími kamarády.

Jednou, když byli dávno odrostlí školním lavicím, se potkali. Dávno odrostlí školním lavicím znamená, že byli tak velcí, že se do školních lavic nich už nevešli. Ano, byli úplně a neodvolatelně dospělí, když se takhle náhodou, nečekaně a k oboustrannému překvapení znovu setkali. Stáli vedle sebe v trafice, dva dospělí chlapi, co se mnoho let neviděli. Jeden si vybíral časopis a druhý si kupoval noviny. Na pohled byli jiní, než ti dva kluci, co spolu ve škole kamarádi. Zřejmě by se vůbec nepoznali, kdyby ten první nezačal mluvit: Noviny já nečtu, noviny lžou, znáte to, a já se nepotřebuju rozčilovat, já si radši přečtu něco o herečkách nebo o sportu. Žádný dlouhý přemejšlení, vykládal vesele prodavači. Druhý se zaposlouchal .. a vtom docela zapomněl na lhavé noviny.

Neznáme se? Oslovil prvního. Ten se na něj podíval a zavrtěl hlavou, že rozhodně ne. Ale vtom se mu v hlavě rozsvítilo a poznal, že tenhle cizí chlap býval malým školákem – a ten školák býval jeho nejlepším kamarádem.

Pamatuješ, jak jsme museli Kudláčkovou prosit, aby nám odpustila, a ona furt nechtěla a my jsme museli říkat: „Prosím tě, Haničko, odpust nám.“ To byla hrůza, vzpomínal první. Ale smál se, takže to asi tak strašné být nemohlo. Nebo jak jsme narafičili vzadu v chodbě tu šňůru, před šatnama? Jak se tam půlka školy natáhla na zem!? Chechtal se druhý cestou ven z trafiky. Jo, to nás ještě nehlídaly všude kamery, o mobilech se nám jenom zdálo, prostě zlatý časy, kde teď jsou, zasnívali se. A snad je oba přemohla chuť vzpomínat na staré časy, nerozloučili se a odešli spolu.

Já si teď vůbec nemůžu stěžovat, prohodil pyšně ten první Karel. Mám se skvěle.

To jsem rád, usmál se druhý Karel, tedy Karel druhý, jak jsme se rozhodli mu říkat, aby se nám nepletli.

÷

„A máš mě teda rád?“ ozval se z postele chlapec, jako by o tom celou dobu přemýšlel.

„Víc než sebe,“ přikývl tatínek.

„To těžko,“ zašklebil se kluk. Úšklebek to však byl jen málo šklebivý; o hodně víc zářil radostí z toho, co táta řekl.

„Těžko, ale jde to,“ usmál se tatínek. A mluvil dál:

÷

Schválně, jak velký máš dům? Vyzvídal první Karel.

Nemám dům, řekl Karel druhý.

Tak byt. Kolik metrům čtverečních? Ptal se dychtivě.

Nevím, asi osmdesát, přibližně, krčil rameny Karel druhý.

Já dvě stě padesát čtyři! Zastavěná plocha. A tři sta šedesát devět metrů obytné plochy. Bez příslušenství! Chápeš?!

Dobrej domek, přikývl uznale Karel druhý.

To není dům, to je hrad!

Skoro, opravil jej Karel druhý. A prvnímu Karlovi se zdálo, že se tváří nějak málo obdivně a málo závistivě.

A víš, proč se mám tak dobře? Zkoušel jej tedy ohromit jinak.

Dobře ses učil, ne, zasmál se Karel druhý, protože věděl, že to není pravda. Mohl mít dobré známky, kdyby chtěl, říkávali učitelé. Ale neměl je.

Houby! Mávl první Karel odmítavě rukou. To bys nevěřil. Ale tobě to řeknu, protože mě znáš: Těžký dětství! Měl jsem fakt zatraceně těžký dětství. A těžký dětství, to je ta nejlepší škola pro život! Chápeš? Vysvětloval. A tvářil se přitom víc než radostně. J

Blbost, zamračil se Karel druhý.

Žádná blbost, nedal se první Karel. Vzpomínáš si, jak mě jednou táta strašně seřval přímo před školou. Přede všema. Já jsem ho za to tenkrát strašně nenáviděl, ale dneska jsem rád. Dneska jsem mu vděčnej, že mě připravil pro život. Protože jinak bych neměl, co mám. To ani náhodou. A dneska jsem šťastnej, že na mě byl takovej. Chápeš?!

Nechápu. A nevěřím, vrtěl Karel druhý hlavou.

Co? Zarazil se první Karel. Ty mi nevěříš??? Zatvářil se překvapeně. Nevěříš mi, že jsem šťastnej? Že jsem šťastnej, že na mě byl táta hnusnej? Tak víš co? Tak já ti ukážu, proč jsem šťastnej, že mě táta dokopal tam, kde jsem.

Já ti věřím, bránil se Karel druhý.

Nevěříš. Dokud to neuvidíš, nemůžeš uvěřit, mával první Karel rukama a předváděl, jak velkou má doma televizi, kolik různě velkých televizí má dohromady, jak rychlé má počítače a jak dálkové má ovládání na vrata u garáže, jak obrovské má na stěnách obrazy a jak hebké a tlusté má koberce, jak skvělé má auto a jak kouzelný výhled z francouzského okna v hale... Sleduj, vyskočil a natáhl ruku do výšky. Vysoko, až kam nedosáhl, tam se zvedal na špičkách a šátral prsty do vzduchu, aby ukázal, že ukazuje ještě výš. Takhle vysokou palmu mám v hale, zasípal, uvnitř jakoby zmáčknutý tím zběsilým natahováním. Máš taky doma palmu? Ptal se chraplavě, napnutý jako struna. Karel druhý jen zavrtěl hlavou.

Já jo, chrčel přidušeně. Takhle vysokou, šponoval se málem na špičky palců a prsty na ruce mu od samého snažení div o kousek nepovyrostly, aby toho vytahování už nechal. Palmy jsou skvělý, konečně vydechl. Ale hned se znovu rozohnil. Jenom pojď, nemluv, neodmlouvej, jdeme, tahal starého kamaráda za ruku.

A Karel druhý tedy šel. Aby mu udělal radost.

Palma doma, vychloubal se první Karel cestou. To je jako mít doma kolotoč, div nadšením neposkakoval. Kolotoč doma, to je věc, opakoval si vesele. A mluvil celou cestu. Naši nechtěli cpát peníze do zábavy. Kolotoče, cirkus, nějaký představení a tak? Nikdy. Nikdy jsme tam nebyli. Protože táta říkal, že nás nebudou okrádat, že nebudeme vyhazovat peníze za blbosti. A měl pravdu! Přece nebudeme cpát peníze druhým, když je můžou cpát druzí nám! Prostě musíš mít svůj sen a musíš za ním jít a musíš na sobě makat. Tvrdě! A pořád. Aby z tebe něco bylo. Něco! To máš jedno, prostě abych měl nějakou cenu! Aby si mě lidi vážili. Abych se za sebe nemusel stydět, že jsem nula.

Tys byl vždycky skvělej kluk a ne žádná nula, namítl Karel druhý.

Jo? zarazil se první Karel.

Jasně. Já jsem tě měl vždycky rád, přikývl Karel druhý. A jeho upovídaný kamarád pojednou zmlkl a nevěděl, co na to říct.

A proč? Divil se překvapeně. Vždyť jsem tenkrát vůbec nic neměl.

÷

„Tati,“ ozvala se z postele pro změnu holčička. Tak nějak tiše, opatrně.

„Copak je?“ přerušil tatínek vyprávění.

„Já bych nechtěla mít těžký dětství,“ špitla.

„To je pohádka o cizím Karlovi, ne o naší malé princezně,“ řekl tatínek.

„Ale nebudeš na nás křičet, abysme měli velkej dům, že ne?“ ujišťovala se už klidněji.

„Neboj,“ pohladil ji tatínek.. „Já budu křičet na velkej dům, abyste měli hezký dětství, jo?“ zasmál se. A holčička se zasmála také a on pokračoval:

÷

Dům prvního Karla byl opravdu spíš malý hrad. Jen vodní příkop chyběl. A padací most. Vlastně ani cimbuří neměl, ani hladomornu, ani věž s točitým schodištěm. Ale zase měl bazén. A uvnitř ohromnou palmu – a to ani na hradech neměli. Podívali se všude, prošli celý dům, ne jen halu s palmou. A kromě spousty věcí potkali v jednom z pokojů kluka. Školáka, co už nebyl malý, ale velký také ještě ne.

Nazdar puberťáku, pozdravil ho první Karel.

Ahoj tati, odpověděl kluk. A koukal přitom na zem.

Flákáš se?

Ne.

Úkoly máš hotový?

Jo.

A myslíš, že to stačí?

Ne.

Takže co?

Takže to nestačí.

Nebuď drzej! Houkl první Karel na syna přísně. A chlapec raději neodpověděl.

Je drzej, fláká se, nic ho nezajímá, znáš to, stěžoval si první Karel, když vyšli z pokoje. Jsem na něj moc hodnej.

Já bych řekl, že nejseš, řekl Karel druhý.

Jsem!Takhle z něj nic nebude. Ale vždycky si to uvědomím a pořádně s ním zametu.

Co si uvědomíš?

Že potřebuje tvrdou školu! Opět se rozohnil. Aby mi pak mohl poděkovat, že jsem na něj byl hnusnej a on pak všem mohl ukázat, co je zač! Jako já! Položil si ruku pyšně na hruď.

Jeho maminka si to myslí taky? Zajímalo Karla druhého.

Jeho máma? Ušklíbl se. Ta si dělá, co chce. Na tu jsem taky měkkej. Ona ví, že nesmí moc zlobit, protože jinak si sbalí svých pár švestek a půjde. Tak se snaží. Ale moc jí to nejde, mávl rukou, jako by zaháněl zlou myšlenku.

÷

„Tati,“ ozval se z postele opět tichounký hlásek.

„Copak?“ ohlédl se tatínek.

„A nemohli by jít někam jinam?“ zašeptala holčička.

„Proč?“ divil se tatínek.

„Aby to nemusela poslouchat,“ vysvětlil za sestru větší bráška.

„Vám se to nelíbí?“ zeptal se tatínek.

„Ne,“ řekl hoch. I děvčátko zavrtělo hlavou, že ne.

„Ale povídej dál, mě to zajímá,“ dodal chlapec.

„Ne!“ protestovala holčička. „Je to ošklivý. A ten první Karel nejvíc. Ať jde pryč,“ prosila. A tatínek se zamyslel.

„Tak víš co? Tak já už budu mluvit hezky. Ale musím to dopovědět, víš, aby se ti nezdály škaredé sny.“

„Tak jo,“ přikývla holčička. „Ale budeš na něj dávat pozor, aby už nemluvil ošklivě, jo?“ ujišťovala se, a tatínek přikývl a když mluvil dál, hlídal prvního Karla, aby holčičku nestrašil:

÷

Pojď radši k palmě, tu mám rád, odváděl první Karel kamaráda do haly.

Palma byla obrovská a její květináč měl hrany jako čtyři malé lavičky. Posadili se z jedné strany vedle sebe a palma se nad nimi tyčila jako zelený deštník. Nebo jako slunečník. Před sluncem ani před deštěm ale nechránila. Tyčila se nad nimi jako zbytečné a bezvýznamné nic.

Mám to tady hezký, co? Zeptal se spokojeně.

Máš, přikývl Karel druhý.

Máš to doma taky hezký?

Palmu nemám, usmál se.

Ale chtěl bys, viď? Pohladil první Karel kmen stromu.

Ani ne, zavrtěl Karel druhý hlavou. A to Karlovi prvnímu vyrazilo dech.

Nelži?! Škytl s vykulenýma očima. Právě, když jeho syn, starší než malý a mladší, než velký, procházel z druhé strany kolem palmy a jako by na ni chtěl sáhnout.

Vůbec se k ní nepřibližuj! Vykřikl první Karel. Chtěl po ní lézt! Vysvětloval svému příteli. Jako opice, kroutil hlavou. Musím jji hlídat, chudinku malou, zasmál se a znovu ten strom pohladil po kůře. Nelži, vzpomněl si. Taky bys chtěl mít doma takovou krásnu, prohlížel se Karla druhého. Leda, přeměřil si ho podezíravě. Leda, že bys měl doma něco lepšího, přimhouřil oči. Ale víš, co? Najednou prudce vstal. Pojedeme k tobě, rozhodl.

A nebylo vyhnutí, jelo se.

Tady bydlíš? Divil se, když stáli u staré bytovky.

To je všechno? Divil se ještě víc, když prošli třemi pokoji jejich malého bytu.

To už ale Karel druhý seděl spokojeně v křesle a na klíně držel malé děvče ještě ze školky. První Karel si jí předtím nevšímal. Až teď, když lezla po tátovi a on ji neshodil ani nezahnal. Pozoroval, jak mu šplhá za krk a věší se mu na ruce a prolézá přes nohy a za hlavu, a jak jej Karel druhý opatrně přidržuje a trpělivě odpovídá na její všetečné otázky: Kdes byl? To je pán? Kam jde? Jsem těžká? Kolik vážím? Asi tunu? A kolik vážíš ty? Taky tolik, jako já? A proč víc? A pán taky váží? A kolik? A proč zvonek zvoní? A tak dál.

Když spolu vešli do bytu, smál se, že si jeho starý kamarád se svou ženou dali pusu. To se snad dělá jenom ve filmu, kroutil hlavou. Myslel, že před ním hrají divadlo, a přišlo mu to směšné. Pro něj byl totiž polibek jen studené mlasknutí, nic víc. Ani manželky si předtím nevšímal. Teď se však začal dívat pozorněji. Ne na byt, ale na ně.

Přišla se totiž zeptat, jestli si dají kávu, čaj, nebo něco lepšího. A tvářil se vesele. I Karel druhý se usmíval, a holčička, ta se přímo řehtala. A první Karel se cítil jaksi divně.

My jsme se přišli jen podívat, že nemáme doma žádnou palmu, žertoval Karel druhý. On má totiž doma vysokou, jako je třikrát náš strop, vysvětloval manželce.

Doma? A je živá? Divila se. Chudák strom, zavrtěla hlavou. Živý strom doma, to jí přišlo moc divné.

Proč chudák? Divil se i první Karel. Že by strom mohl být chudák, to zase neuměl pochopit on. Chtěla bys mít doma palmu? Obrátil se na holčičku.

Já bych chtěla koně, řekla dívenka.

A já slona! Přidal se táta, tedy Karel druhý.

Až nebudete zlobit! Ozvala se mamka.

Já nezlobím! Opáčil rozverný tatík.

Ty jenom někdy, řekla maminka. Ovšem tady zlobislava dneska shodila květináč!

Zlobislava zlobí? Obrátil se na dcerku.

Jmenuju se Anička, opravila tátu důležitě. A nezlobím. To udělal míč! Bránila se. A hned vysvětlovala, že míč letěl, kam nechtěla, narazil do květináče a on spadl na zem, ale nerozbil se, hlavně. A pomáhala jsem to uklízet, dodala významně. Že jo, mami?

Pomáhala, přikývla maminka.

Takže jsem byla hodná! Dodala ještě důležitěji.

Já vím, usmál se taťka. Já se taky snažím, řekl mamince. Viď, maminko.

První Karel na to zíral s pusou otevřenou a na rtech jeho otevřené pusy se zatřpytila jakási bublina; byla to slina-bublina, která se zvědavě nakláněla ven, podívat se, čemu se ten její chlap tak diví, a užuž se hrozila skulit přes ret dolů na jeho čistou bílou košili, když vtom první Karel pusu zavřel, až to cvaklo. Slina-bublina zmizela kdesi v puse a nesklouzla po bradě dolů, košile zůstala čistá a první Karel si protřel oči, které se mu leskly, jako by se slina-bublina chtěla podívat tudy. A nebo proč by se mu v očích leskla voda?

Palmu nemáte, já radši půjdu domů, řekl.

Vám se u náš nelíbí... Lekla se paní.

Ne ne ne, vrtěl hlavou. Líbí, ale .. nelíbí se mi, nebo vlastně líbí, ale nelíbí se mi, že se mi to líbí, vysvětlovat trošku zmateně. Já radši půjdu, hrnul se ke dveřím.

Palmu nemáme, ale kafe máme dobrý, šel Karel druhý za ním. Dcerka se držela jako klíště, tak šel i sní.

Ne, já radši půjdu. Já tam mám tu svoji palmu, my se máme rádi, pokusil se usmát. A díval se, jak ta malá holčička leze po svém tátovi a volá, že je jako pytel brambor.

Nechceš palmu? Zeptal se pojednou.

Tu tvoji krásnou? Zeptal se i Karel druhý, protože nemohl uvěřit.

Hm, pokrčil ten první Karel rameny. Třeba tady z ní bude něco lepšího, řekl. A oči se mu opět podivně leskly.

Co ze mě bude? Zajímala se holčička.

Co by z tebe bylo? Princezna přece, řekl táta. Nebo strašný strašidelný strašidlo, opravil se.

Tak já budu bílá paní, rozzářila se jeho dcerka šťastně.

Já... Chtěl první Karel něco dodat, ale neřekl nic. Natáhl ruku, jako by chtěl děvče pohladit, ale couvl a nedotkl se jí.

Ty se mě bojíš? Divila se. Já jsem hodná, viď, tati, řekla, aby se jí ten pán nebál.

Já ti závidím... řekl ten pán, kterému říkáme první Karel. A koukal při tom na zem. Já... Znovu jako by chtěl cosi povědět. I teď však zavrtěl hlavou a neřekl to.

Pověs na tu palmu klukovi houpačku, jo? Řekl Karel druhý.

Proč? Zarazil se první Karel. Ale pak ho napadlo, že kdyby nechal svého syna lézt na ten strom a houpat se na něm, tak... Myslíš? Zeptal se. A tak trochu jako by se usmál. A rychle odešel.

„A tati, co myslíš,“ skočila tatínkovi do řeči holčička. „Zlepší se?“

„Já myslím, že ne,“ odpověděl bráška.

„Já myslím, že jo,“ nesouhlasila malá sestra.

„Já myslím, že už se zlepšil,“ řekl tatínek.

„Nene,“ vrtěl hlavou kluk.

„Jo?!“ divila se holčička.

„Já myslím, že už se cestou domů stavil koupit houpačku,“ řekl tatínek.

„Jo?“ divil se hoch. Holčička už se jen spokojeně usmívala.

„Já myslím, že ho měl rád,“ dodal tatínek.

„A ty mě máš rád?“ zeptal se chlapec.

„To víš, že mám,“ pohladil ho tatínek.

„I když zlobím?“

„I když zlobíš,“ přikývl tatínek. „Ale to zlobení nemám rád.“

„Já vím,“ přivřel hoch oči. A malá sestřička si je prohlížela, spokojená, že už se na sebe nezlobí.

„Tak dobrou, vy dvě zvířátka,“ rozloučil se tatínek potichounku. A ještě tišeji odešel.