Kdo se bojí, nesmí do lesa
„Nehádejte se,“ mračily se děti cestou do postele.
„My se nehádáme,“ uklidňoval je tatínek, že i když na sebe s maminkou mluví poněkud hlasitěji, není to tak hrozné. „My si vyměňujeme názory.“
„Tak si je nevyměňujte,“ mračily se děti dál. „Nechte si každej ty svoje,“ řekl chlapec. A maličko se přitom usmíval.
„Jakou chcete pohádku?“ převedl tatínek řeč jinam, neboť už stáli u postele. „O strašným strašidle s oslizlou oslí hlavou?“
„Jo!“ vykřikl chlapec.
„Ne,“ vrtěla hlavou holčička.
„Tak o mravenečkovi, jak zachránil vrabečka?“
„Né,“ zašklebil se kluk.
„Jo!“ rozzářila se malá holčička.
„Já nechci žádný mravenečky ani vrabečky,“ prohlásil kluk otráveně.
„Já nechci žádný strašidla!“ obrátila se na něj holčička bojovně.
„Strašidlo! Tati, prosím!“ snažil se chlapec.
„Strašidla jsou hnusný,“ odmítala holčička.
„Mravenci jsou hnusný,“ vzpíral se kluk.
„Ty seš hnusnej,“ nedala se holčička.
„A ty seš mimino,“ odvětil kluk zlostně. „Míí-míí-nóóó,“ zazpíval provokativně.
„Nehádejte se, prosím,“ ozval se taťka plačtivě. A v mžiku bylo ticho. Děti si ho zkoumavě prohlížely, jestli je z nich vážně tak nešťastný, nebo si dělá legraci.
„Tak kterou?“ zeptal se. A přitom na ně zamrkal, takže viděly, že to nemyslel doopravdy. Ale zůstaly potichu. Oba. Protože se před ním nechtěli začít hádat. A tatínek začal vyprávět tohle:
÷
Na podzim létá ze stromů listí a po obloze draci. A vítr. Ten poletuje krajem, kdeco ofukuje a na všechny se chechtá: Chachá, zkuste se mnou hrát na honěnou! Uteču vám, a ještě vám odnesu čepici, nafouknu kabáty, nadzvednu sukně a vysměju se vám. Chachá!
Slyšíte to taky? Ozval se ustrašený hlas.
To je jenom vítr, odpověděl jiný hlas, který zněl přísně.
No právě, přidal se další, plačtivý.
Tak ho nechte, ať si piští, a pojďte něco vymyslet, řekl takový zvučný a silný hlas.
Já se bojím, zašeptal slabý koktavý hlásek. Třeba to jsou vlci. Co když nás sežerou?!
Já už jsem to vymyslel, zaduněl rozhodný hlas. Utečeme odsud pryč!
Já se bojím vlků, přidal ustrašený hlásek. Pak byl slyšet jen smích a nějaké sténání. Který hlas se směje a který naříká, to ale nešlo poznat.
Odkud se hlasy ozývaly? Ze staré, polorozpadlé chalupy, vlastně spíš boudy, stojící na mýtince uprostřed hlubokého lesa. Tak hlubokého, že jdete spoustu hodin a pořád kolem sebe vidíte jen samé stromy; tak hluboký, že i kdybyste vylezli na nejvyšší strom, konec byste nedohlédli; tak hluboký, že bylo třeba velké odvahy se tam jen vydat.
Kolem zchátralé boudy rostly keře a roští, bouda hrozila co chvíli spadnout, v kamnech uvnitř se nedalo topit, protože kouřila, jak byla děravá a komín plný sazí, okenice se viklaly a skel bylo víc rozbitých než celých – a blížila se zima. Tuhá zima.
Musíme pryč, říkal jeden hlas.
Ale co když v tom lese zahyneme? Namítal jiný. A další hlasy se přidávaly. Jedny chtěly odejít a hledat cestu z lesa ven, jiné spíš zůstat. Ne proto, že se jim v chalupě líbilo, ale proto, že měly strach. Že se bály odejít do lesa.
A komu ty hlasy patřily? V chalupě byla tma, tam byste nic nepoznali. Vtom se ale dveře, visící na poledním pantu, rozletěly, poslední pant se vylomil, dveře bouchly na zem a stál tam .. trpaslík. Maličký skřítek s černými vousy a špičatou, fialovou čepičkou na hlavě.
Kdo jde se mnou, ať jde hned! Křikl rozhodně. Kdo tady chce v zimě zmrznout, klidně, ale já mizím, řekl. A šel.
Počkej ještě chviličku, ozval se plačtivý hlásek a z díry po dveřích vylezl druhý mužík. Tenhle měl krátké šedivé vousy a čepičku žlutou. Ovšem také parádně špičatou. Opřel se o rozpraskanou zeď a plačtivě zopakoval: Tak přece počkej.
Na to vyběhl další skřet, téměř bez vousů a s tmavě modrou čepičkou. Samozřejmě také špičatou. Na nikoho nečekáme, jdeme, volal zvučně a pospíchal za prvním.
Čtvrtý mužík, který z malé barabizny vylezl, měl vousy zrzavé a silné jako hřebíky, čapku narezle rudou – a špičatou, samozřejmě. Nemáme čas, pohlédl se přísně na Plačku.
Tak se totiž jmenoval mrňousek s plačtivým, naříkavým hláskem, stojící u dveří. Ten udělal dva kroky, ale znovu se zastavil.
Čtvrtý skřítek, jmenoval se Rachta, jen mávl rukou a šel za těmi dvěma vpředu.
Klucííí, naříkal Plačka. Neopouštějte nás!
Stál u domu a vedle něj, v díře po dveřích se krčili další dva trpaslíci, už poslední. Mekta, s vousy místy hustými, ale místy skoro bez nich, jen s olezlým strništěm. Čepici měl strakatou a také špičatou, jak jinak. Strakatou, protože špinavou, umolousanou tak, že nebylo poznat, jakou barvu měla. A poslední se ustrašeně rozhlížel Baba, s dlouhými řídkými vousy a zelenou čepicí. Ano, zelenou a špičatou.
Ti tři, co vyrazili do lesa, zůstali stát.
Co s nima uděláme? Zeptal se zvučným hlasem Držka. A špička na jeho tmavě modré čapce se vyostřila.
Buď půjdou, nebo je tady necháme, řekl přísný Rachta s narezlou čapkou. A špice jeho čepičky se vztyčila také, jako by měla cosi propíchnout.
Jdete s náma? Zavolal na ně rozhodně Plichta a smekl fialovou čepici, aby se podrbal na holé hlavě. Jeho čapka měla i takhle, v ruce, zmuchlaná v ruce, špici ostrou jako hřebík.
My se bo-bo-bojíme, zakoktal od barabizny Mekta. Špice zdobící jeho strakatou čapku se však skláněla dolů.
A kdo se bojí, nesmí do lesa, škytl plačtivě Plačka. A sáhl si na hlavu, na její žlutou pokrývku, aby si potvrdil zlé tušení, že i on má špici měkce zplihlou.
A kdo nepůjde do lesa, ten tady zmrzne, nasadil si Plichta čepici, takže mu na hlavě trčela jako fialová anténa, a založil ruce v bok. Tak co? Jdete?
No a co myslíte, šli? Ano, jistě že šli. Neradi, bojácně se ploužili za trojicí vpředu, ale zpátky do bortící se chalupy se jim nechtělo.
Vám se to šlape, když máte takový ostrý čepice, volal Plačka. Ale co my, chudáci?
To-to bych byl ta-ta-taky hrdina, připojil se Mekta.
Najdeme konec lesa a nastěhujeme se tam. Někam, volal zepředu Plichta.
Ale nejdřív musíme šlapat, hezky svižně, ať tam dojdeme co nejdřív, vykřikoval nadšeně Držka.
Jenom, abysme se neztratili. Možná spadneme do díry a už nikdy se nevyhrabeme ven, špital Baba.
Sežerou nás vlci, vzlykal Plačka. Nebo medvědi. Nebo lišky. Nebo mravenci, natahoval čím dál pisklavějším hláskem.
Za-zabloudíme, ozýval se škytavě i Mekta. Bu-bu-budeme chodit po-po-pořád do-dokola, až se nám za-za-zatočí hla-hlava. A spa-spadneme na zem. A u-u-umřeme. Jo. Protože já to cí-cí-cítím. Tady, v čepici, sáhl na svou strakatou čapku. A opravdu, její špice byla koktavě měkká, jako by vůbec nebyla špicí, ale jen umaštěným kusem hadru.
A tak šli společně tím hlubokým lesem. Tři odvážnější kráčeli vpředu a tři bojácní se potáceli za nimi, chvíli jen pár kroků, ale někdy je mezi stromy bylo sotva vidět.
Tak kde jste, necourejte se a hoďte sebou, hulákal na ně Držka. A oni pár kroků popoběhli a už znovu trčeli na místě a hledali, odkud něco spadne a poraní je to, odkud se něco přiřítí, odkud něco zaútočí a nebo kde na ně číhá neštěstí, aby je bez pozdravu popadlo a nepustilo. Jaké neštěstí? Kdo ví? Nějaké. Nějaké strašné. Tak strašné, že se ho báli, i když nebylo vidět ani slyšet. Tak strašně se ho báli, že se jim čepice krčily na hlavách a jejich špice byly jako zmuchlané kapesníky.
Ka-ka-kam nás ve-vedete? Volal Mekta. Bylo to ovšem spíš jen takové přidušené špitání, nezřetelné i kousek vedle něho. Jenže ti tři už zase byli daleko.
Asi někam do lesa, ozval se vystrašený Baba. Někam do bažin, abysme se tam utopili, hrozil se s očima strachem úplně vytřeštěnýma.
Já se nechci utopit, zarazil se Plačka.
Já vylezu na strom a podívám se, kde jsme, napadlo Babu. A hned tu udělal. Jenže si vybral ten nejmenší a nejslabší strom, který se s ním skácel k zemi, sotva se o něj opřel.
Viděli jste to? Naříkal. Mohl jsem se zabít! Já už dál nejdu, válel se po zemi. A Plačka hned seděl vedle něj, že také nikam nejde. Ani Mektu nemuseli přemlouvat, usedl k nim a zavolal: Ha-ha-haálóóó, m-my se ne-ne-nechceme u-utopit.
Pojďte si pro nás, dodal Plačka tichounce.
Ale ani Plačkovo tichounké, ani Mektovo tiché volání k mužíčkům vpředu nedolehlo.
Trvalo dosti dlouho, než si všimli, že ti tři strašpytlové nejdou. Rozhodli se počkat. Jenže pořád nešli. Tedy chtěli jít bez nich. Jenže nedokázali jen tak opustit svoje kamarády. Volali je, hulákali, co jim síly stačily. A měli silné hlasy. Obzvlášť Držkův hlasitý křik málem stromy ohýbal, takže dolehl až k těm třem. Oni vstali a rozběhli se, od strachu však pořád hlídali všechno kolem, ohlíželi se nalevo, dozadu, dopředu, doprava, jen pod nohy ne, takže zakopávali a padali na zem. Svedli uklouznout i tam, kde nebylo kluzko, zakopnout i tam, kde byla zem čistá, a zamotat se do roští tam, kde vedla krásná pěšina, takže dorazili celí odření, potlučení a poškrábaní.
Co se vám stalo? Polekal se Plichta, když je spatřil v roztrhaných šatech, s krvavými šrámy v obličeji i na rukách.
Nic, řekli oni. A všichni tři si sundali čapky, zmuchlali je v rukách a posadili se na zem.
Vstávat! Křikl Rachta a jeho narezlá čepice trčela vzhůru jako hromosvod. Musíme jít dál. Nemůžeme se zdržovat!
Oni však seděli, koukali na zem nic neříkali.
Půjdete s náma? Zeptal se Plichta. Ti tři neodpověděli ani jemu.
Půjdete s náma? Zařval Držka tak hlasitě, že sebou všichni trhli a čepice těch stojících ztvrdly jako kámen. Čepice těch sedících se ovšem bezmála rozplynuly jako hustá pára.
A oni se krčili a mlčky zírali do země.
Tak nás doběhněte, až budete chtít, řekl Plichta rozhodně. Necháme vám na zemi šipky, abyste nezabloudili, řekl. A vyrazili.
To se vám to vytahuje, když máte takový odvážný čepice, vzlykl Baba. A odhodil tu svoji zelenou před sebe, na pařez. Ležela tam jako mokrý hadr. Nato přiletěla další, žlutá, stejně zvadlá a rozplizlá, a do třetice k nim zmokle přistála i ta strakatá.
Jaký čepice? Zarazil se Plichta. Vrátil se k pařezu, sundal svoji fialovou a zvedl první čepici, která mu padla do ruky. A ona se mu na hlavě pevně rozprostřela a její špička se hned protáhla a zostřila. Chceš tu moji? Zeptal se.
Jenže ti tři viděli, co se s jejich čepicí stalo na jeho hlavě, a nechtěli.
Nechci, řekl Plačka, protože to jeho žlutá čepice trčela na Plichtově hlavě vzhůru. Nech si ji, já si nechám tu svoji nešťastnou. A klidně se nám můžeš smát, škytl plačtivě.
Kdo se vám směje?! Obořil se na něj Rachta.
Nehádejte se, prosím, řekl Baba.
A Plichta jen mávl rukou a šel. Bázlivá trojice se nato vrhla po svých čepicích.
Jak to je možný? zasténal Plačka, když si posadil svoji žlutou na hlavu a ona z ní opět zplihle visela.
Já už nechci nikam chodit, já se bojím, řekl Baba.
A-a-ale co bu-bu-budeme dělat? Ozval se Mekta.
Možná jsme se měli hádat, špitl Baba nesměle. Aby radši zůstali s náma.
Tohle špatně skončí, já to říkal, řekl Plačka místo odpovědi.
Já těm jejich čepicím nevěřím, přidal se Baba. Já se bojím, že bysme zabloudili.
Počkáme tady, až se vrátí, jo? A pak je zachráníme, navrhl Plačka. A pohodlněji se rozvalil a svoji měkkou čapku si smotal pod hlavu.
A hla-hla-hlavně mu-musíme dávat po-pozor, a-aby se nám něco ne-ne-nestalo, řekl Mekta a udělal to samé. A všichni tři se opatrně rozhlížel kolem, jestli se k nim odkudsi neřítí nějaké hrozné nebezpečí.
Jeden les, ale hodně stromů. Celé moře stromů, šumících korunami jako opravdové moře. Moře s malým ostrůvkem, mýtinou, kde stála rozpadající se chatrč, s rozbitými okny, ucpaným komínem, vyvrácenými dveřmi a spoustou dalších vad. Sprostá chatrná bouda, kterou jim kdysi dávno, před mnoha lety postavil dřevorubec, aby nemuseli spávat v jeskyních a plesnivých dírách. Bydlelo se jim tam dobře a měli za ten dřevorubcův dárek rádi všechny lidi. Jenže teď chatrč opustili. Nemohli tam zůstat, jelikož neměli proč tam být. Dřív chodili do lesa lidé a skřítkové, ti malí trpaslíčci jim pomáhali, škádlili je, hráli si s nimi a někdy jim dali i dárek, drahý kámen, úlomek zlatého kovu nebo jinou hezkou zbytečnost. A ze radosti a smíchu těch lidí brali sílu.
Jenže pak lidé přestali do lesa chodit.
Dlouhé dny se nikdo neobjevil. Pak nikdo nepřišel celé týdny, až ta, nakonec byli sami měsíce a roky. Proč? Divili se. Nemají nás rádi? A vůbec je nenapadlo, že lidem se už nechce chodit a že se jim už les nezdá být kouzelný a krásný, ale nebezpečný, studený a drsný. A těch kroků, co by museli udělat. A brouci že tam lezou. Ti krásní broučci, které znali trpaslíci, jim přišli jako otravné, štípavé a dotěrné potvory.
Jenže bez lidí neměli tihle mužíci žádnou sílu. Přišli si zbyteční. Les nás nepotřebuje, ten se o sebe postará sám, říkali si. To lidé nás potřebovali. A jak se uměli radovat z těch krásných zbytečností, vzpomínali. Jenže to už bylo pryč a lidé si pro krásné věci posílali do lesa auta, bagry a traktory. A trpaslíci neměli sílu domek opravovat, jen smutně koukali mezi stromy, jestli se tam někdo neobjeví. Chýše chátrala a oni si připadali k ničemu, úplně zbyteční. Všechno se jim zdálo marné a zbytečné, i opravovat chalupu. Proč, když nás nikdo nemá rád?
Nakonec tedy z mýtiny odešli hledat místo, kam lidé chodí. Ti odvážní se už pomalu blížili ke kraji lesa, zatímco ti bojácní seděli kdesi na zemi a dávali pozor, aby se jim nepřihodilo cosi zlého.
Podívejte, támhle, ukázal Rachta dopředu, kde mezi stromy cosi prosvítalo.
Zarazili se. Ovšem jen na okamžik, než vyrazili podívat se na to zblízka.
Byl to konec lesa, ze nímž se otevíral svět, jaký neznali. Svět, ve kterém dohlédli dál než k temné hradbě stromů. Náhle před sebou měli dálku, široký kraj prosvětlený modrou oblohou, ze které dřív vídali jen malý kousek mezi korunami stromů.
Co to je? Zašeptali všichni tři. Tady jejich odvaha a rozhodnost selhaly. Hleděli zaraženě do údolí, na vesnici a na vlak, který tudy zrovna projížděl, na třpytící se rybník a silnice, rozbíhající se k obzoru, na šedožlutý lán po sklizeném obilí a lán kukuřice před sklizní. Bylo tam tolik různých věcí, které nikdy předtím nespatřili, že z toho všichni tři s pusami překvapením dokořán otevřenými strnuli a nemohli se pohnout. Klobouky jim stále seděly pevně na hlavách, ale špice, špice už netrčely ostře do výšky. Ani jednomu.
Já to nechápu, zíral Držka zmateně. Ale hned se narovnal a oči se mu rozzářily: Já nechápu, proč jsme byli zalezlí v tom lese, když tady to vypadá tak .. jinak.
Tak zajímavě, přidal se Plichta.
Co? Zavrtěl hlavou Rachta.
No všechno, podívej se, ukazoval Držka do údolí. To je .. to není .. prostě neuvěřitelný, kroutil uchváceně hlavou.
Vy tam chcete jít? Mračil se Rachta.
Ty ne? Zeptal se Plichta.
Já nevím. Kde bysme bydleli? Krčil Rachta rameny a čepička mu schlíple sklouzávala ke straně.
Já budu támhle, natáhl Držka ruku směrem ke špičaté věži kostela, která měla na úplném vršku zlatě se lesknoucí kříž.
Ty ses zbláznil? Zahalekal Rachta překvapeně.
Já ne. Ty jo? Odsekl Držka.
Do toho já nevlezu, to vypadá strašidelně, mával Rachta rukama.
Tak si vlez, kam chceš. Mně se to líbí, nafoukl se Držka.
Budeš vypadat taky strašidelně, smál se mu Rachta.
Ty už strašně vypadáš, ušklíbl se Držka. Podívej se na sebe, ty rezavej kašpare.
Nehádejte se, uklidňoval je Plichta.
Já se nehádám. Já jdu, řekl Držka. A šel.
Kam půjdeme my? Zeptal se Plichta zaraženě.
Já jedině támhle do toho houkadla, rozjasnil se náhle Rachta.
Proč tam? Divil se Plichta skoro až polekaně. Vždyť to vypadá .. strašidelně, řekl potichu, opatrně, jako by se bál. Houkadla i toho, že mluví stejně jako předtím Rachta.
Slyšíš, jak je ho slyšet?! Až sem! To je nááádherááá, řval jako lev, jako by s houkadlem chtěl soupeřit, a přitom ukazoval na vlak, který se blížil k silnici a houkal, aby o něm řidiči věděli. A na nic už nečekal a rozběhl se k němu.
Plichta zůstal na kraji lesa a díval se za nimi. Bylo mu smutno, ale nevolal je zpátky. Nechtěl, aby se hádali. A tu najednou zahlédl na kopci vlevo dřevěnou stavbu. Byla to malá rozhledna, ale jemu se zalíbila. Vyrazil k ní a už se za svými kamarády neohlížel. Jeho čepička se plandavě komíhala nad trávou, jako se třepetaly čepičky jeho dvou trpasličích kamarádů, co se také vzdalovali od hlubokého lesa kamsi mezi lidi. Mezi lidi, kteří znají trpaslíky jen sádrové, na zahrádkách. Mezi lidi, kteří na ty skutečné, živé skřítky už dávno ani nevěří. A teď mezi ně tři takoví opravdoví, malí vousatí mužíčci s čapkami kráčeli. Každý sám, každý jen za svým dobrodružstvím.
÷
„Možná se měli hádat, viď,“ řekl chlapec, když tatínek skončil s vyprávěním.
„Ne,“ ozvala se holčička. „Já jsem ráda, že se nechtěli hádat.“
„A jak to teda dopadlo?“ zeptal se chlapec.
„No zřejmě pak chodili od domu k domu, všude se chvíli zdrželi a spěchali zase jinam. A vzpomínají na les,“řekl tatínek.
„Tak ať se tam vrátí,“ vyhrkla holčička.
„Oni se mockrát chtěli vrátit,“ pokrčil tatínek rameny. „Ale vždycky se jim cestou něco zalíbilo a hned to šli prozkoumat. Chvíli se tam zdrželi a zase šli jinam. A tak pořád dokola.“
„A ti tři, co zůstali v lese? Umřeli tam?“ zeptala se holčička opatrně.
„Ne,“ zasmál se tatínek. „Ti si tam vyhrabali díru a chodí spát tam. A sedávají kolem té díry a dávají pozor, aby se jim nestalo něco ošklivého. A čekají, jestli se tam neukáže nějaký člověk.“
„Aby mu něco dali, viď,“ usmála se holčička. Tatínek jen přikývl, ale bráška se mezitím na posteli posadil a nějak mu svítila očka.
„Můžu říct já svůj konec?“ vyhrkl. A protože tatínek i malá sestřička byli zvědaví, pověděl jim, jak by to podle něj mohlo skončit:
÷
Ti tři trpaslíci se v tom lidském světě zase jednou potkali. A vyprávěli si, jak se jim stýská po lese, a že to v lese bylo lepší. Všichni se chtěli vrátit, ale začali se hádat, protože jeden chtěl, aby šli hned, druhý až zítra a třetí chtěl jít až potom, co se vykoupe v rybníku. A každý chtěl jít jinou cestou, protože tu správnou už si nepamatovali. Tak se hádali a křičeli na sebe a nadávali si, ale pak se unavili a přestali na sebe křičet. A jak byli unavení, tak šli spolu. Hned, ale taky zítra a pak už pořád. Už zůstali spolu, jen někdy se pohádali, ale už se nerozdělili, ale šli spolu a hledali cestu do lesa společně.
÷
Chlapec se zatvářil spokojeně, jak to hezky vymyslel, a čekal, kdo ho pochválí. Jenže než stačil tatínek říct, že to vymyslel hezky, posadila se i holčička.
„Já taky řeknu konec,“ rozhodla. A hned spustila, takže si hoch trošku zklamaně vlezl pod peřinu a poslouchal tohle její vyprávění:
÷
Takže se ti tři malí trpaslíčci jednou do toho hlubokého lesa vrátili zpátky. A už se ani nehádali. A šli a šli a šli, až najednou koukají, našli díru, ve které byli ti tři jejich kamarádi, co se báli. Poznali je podle čepiček, co jim čouhaly z díry ven. A to bylo radosti. Domluvili se, že půjdou všichni spolu tam, kde žijí lidé. Ale oni nechtěli, protože měli pořád strach. Tak se nehádali, ale ukázali jim, že už mají čepičky taky změklé, jako oni, ti co se báli. Ale že se nemusejí bát. Že to je tam hezké, ale divné. Krásné, ale zvláštní. Ale jestli nechtějí, tak že klidně všichni můžou zůstat v té díře. Ale oni chtěli, tak se tam ještě šli podívat všichni společně. Aby to viděli.
÷
„A jak to teda dopadlo,“ ptal se větší bráška. „Zůstali tam?“
„Já nevím,“ pokrčila dívenka rameny a vlezla si pod peřinu.
„To se teprve uvidí, viď,“ usmál se na ni tatínek. „Teď už byl večer, tak si vlezli všichni do té malé díry, a byli tam namačkaní jako sardinky, ale vůbec se nehádali a vydrželi to a těšili se, co v tom světě lidí zajímavého uvidí. A popřáli si dobrou noc, a vám taky popřáli dobrou noc, protože věděli, že už jste ospinkaní, a zavřeli oči a spali a spali, úplně jako trpaslíčci. Tvrdě, ale sladce.“
„Já jim taky přeju dobrou noc,“ zašeptala holčička.
„Dobrou,“ obrátil se chlapec na bok, zády k sestře. Ale pak se otočil a přitiskl se k ní, že budou spát taky jako trpaslíčci. A spali jako oni v té jejich malé díře. Tvrdě a sladce.
