Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osmá čtveřice kapitol

29 První bišonek

Utekl. Utíkal za trpaslíkem, aby mu všechno řekl, aby nemohl poslouchat, co nemá poslouchat, a aby udělal přesně to, co má dělat, co je jeho práce. Převyprávěl trpaslíkovi všechno, co košile řekla; že by raději byla někde daleko, že se jí nápis zdá blbej, jak hned poznala, že ji chce zpovídat, a že se jí zdá v domě všechno na nic, ale že neřekla, proč, a trpaslík poslouchal a spokojeně kýval hlavou, jako by měl radost, že to slyší, a potom něco vyndal z kapsy a dal to Hubertovi. Něco, s čím se Hubert nikdy nesetkal. Ani to neviděl, ani o tom nikdy neslyšel.

„Co to je?“ převracel tu měkkou a barevnou věc v ruce.

„Bišonek,“ zašklebil se trpaslík důležitě.

„A na co to je?“ nechápal Hubert. Dalo se to ohnout, dalo se to přeložit, nevonělo to ani nesmrdělo, lehké to bylo jako papír, jestli to dokonce papír nebyl.

„Dopřej si čas, samo se ti to představí. Je to zasloužené, běž a dobře si to užij,“ poslal ho trpaslík ven. A pořád se tvářil skoro až slavnostně, jako by Hubertovi dal nějakou vzácnost.

Jenže Hubert na tom nic vzácného nenacházel. Dokonce se mu to nezdálo ani hezké, spíš obyčejné – a hlavně k ničemu. Už by to byl strčil do kapsy, kdyby se k němu nenaklonil smeták, čekající v koutě nad schodištěm, aby vždy chodbu proběhl a pečlivě vyčistil, jakmile se vyprázdní.

„Ty máš bišonek?“ hekl závistivě.

„Jo,“ usmál se na něj Hubert.

„Dej mi ho,“ zaškemral smeták. „Já jsem nikdy žádnej nedostal. A ty ho máš hned,“ mračil se téměř plačtivě.

„A na co to je?“

„Ty nevíš?“ vytřeštil na Huberta oči. „To je přece bišonek!“

„Jo,“ přikývl Hubert. „Ale na co to je?“

„To je to nejlepší a nejcennější, co můžeš mít,“ vyhrkl smeták zasněně. „Když máš bišonek, tak si tě všichni budou vážit, všichni tě budou mít rádi a budou ti pomáhat, a budeš nejlepší a všichni ti budou závidět a bude ti krásně a všichni tě budou milovat a...“

„Ty taky?“ podíval se Hubert na smeták podezíravě.

„Dej mi ho,“ řekl smeták místo odpovědi. „Prosím,“ blížil se až těsně k Hubertovi.

„A co s ním budeš dělat?“ zajímalo Huberta.

„Budu ho mít,“ zatvářil se smeták šťastně, jako by ho už měl, jen po něm ještě sáhnout.

„Nebudeš,“ zavrtěl Hubert hlavou, strčil to cosi, co mělo být tak cenné, do kapsy, a raději utekl pryč, aby se s ním náhodou o tu věc nezačal smeták přetahovat.


 

Znovu bišonek vytáhl až ve svém pokoji. A znovu si tu věc, která nebyla ničím zajímavá, a přesto měla být tak vzácná, prohlížel.

„Co to máš?“ ozvalo se vedle něj. Klaun, samozřejmě, znovu ten malý klaun, seskládaný z dřevěných kostiček. „To je nějaká vzácnost, viď. Asi poklad. Nebo vstupenka do štěstí,“ smál se.

„Nedělej si z toho legraci,“ ozval se ten druhý, syčivý hlas, patřící stínu.

„Neposlouchej ho, on se neumí smát,“ zamrkal klaun na Huberta rozverně.

„Umím. Ale nesměju se, protože není čemu,“ zavrzal stín svým studeným hlasem.

„Ty máš mlčet, když tu nejsi,“ zaklapal klaun kostičkami.

„Jsem tady,“ ohradil se stín. „Je tu mříž a já jsem tady s ní. Akorát mě není vidět, protože jsem tady všude rozptýlenej. No a co? Závidíš, viď.“

„Závidím, ale Hubertovi bišonek,“ smál se klaun.

„A co je na tom k smíchu?“ pronesl stín udiveně.

„Nic,“ zvážněl klaun. „Akorát ten bišonek je legrační!“ znovu se rozjasnil.

„Legrační?“ divil se Hubert. „Vždyť to je přece velká vzácnost.“

„A to je právě ta sranda,“ smál se klaun.

„A víš, za co ho dostal?“

„Vím. Že podrazil košili, žaloval na ni, ublížil jí,“ vyjmenoval klaun. Už beze smíchu.

„To není pravda!“ volal Hubert.

„Je. Měl by ses stydět,“ odpověděl mu stín vážně.

„To je pravda,“ připojil se klaun.

„Cože?“ vyhrkl stín. „Ty se mnou souhlasíš? To je divný. Počkej, Huberte,“ oslovil Huberta. „Zřejmě jsem se spletl.“

„Nespletl,“ opáčil klaun opět vesele. „Já jsem se spletl. Neměl by ses stydět, ale měl bys ten bišonek jít vrátit,“ obrátil se na Huberta.

Hubert si bišonek prohlížel. Mám ho vrátit? Ale proč? Co když se mi bude hodit? Dělal jsem přece jen svoji práci, nic špatnýho, to nebyl žádnej podraz.

„Proč vrátit?“ vrčel stín. „To přece nikomu nepomůže.“

„Nepomůže, ale měl by.“

„To teda ne,“ rozohnil se stín. „Měl by se stydět, to jo, ale bišonek ať si nechá, protože takovej bišonek mu může hodně pomoct, aby potom udělal něco dobrýho.“

„Nevěř mu,“ obrátil se klaun na Huberta.

„Já vám vůbec nerozumím,“ řekl Hubert.

„To nevadí,“ zasmál se klaun.

„To mě vůbec nepřekvapuje, že ti to nevadí,“ ucedil stín ironicky.

„Tak co mám podle vás dělat?“ ptal se Hubert.

„Máš bišonek, tak se styď, to jo, ale nech si ho a buď rád, že ho máš,“ poradil stín.

„Měl bys ho vrátit,“ zaklepal klaun kostičkami. „A stydět se můžeš taky.“

„To bys byl blbej,“ opáčil stín.

„Tak co mám dělat?“ zeptal se Hubert znovu.

„Sbírat bišonky,“ poradil mu stín.

„Zapomenout na bišonky,“ poradil mu klaun.

„Bišonky ti pomůžou. Se vším, co budeš chtít udělat dobrýho,“ dodal stín lákavě.

„Pomůžou, jasně, ale udělat z tebe potvoru,“ namítl klaun.

„Proč potvoru, to mi teda řekni,“ prskal stín.

„Protože bere bišonky za špatný věci.“

„Stejně to už udělal, tak co?“ hádal se stín. „Když ho vrátí, bude akorát o bišonek chudší, ale tu špatnou věc už zpátky nevezme, to prostě nejde, ty chytrej,“ syčel stín.

„Možná že jó, možná že né,“ zazpíval klaun a protočil kostičky tak, že vypadal, jako by se měl rozsypat.

„Možná, možná,“ prskal stín. „To je tak pitomý slovo, to mi ani neříkej, to úplně nesnáším, takový možná,“ zopakoval sám ještě jednou, hlasem, ze kterého odpor přímo odkapával.

A Hubert?

Ten už byl zase pryč.

30 Kde je panenka?

Když Hubert ještě poslouchal ty dva, váhal. Já jsem vlastně košili ani neublížil, jen jsem zopakoval, co sama říkala, omlouval sám sebe před sebou samotným. Jenže to říkala mně, ne trpaslíkovi, musel uznat, a váhal a váhal, až se nakonec rozhodl. Sám. A jinak, než radili ti dva. Rozhodl se bišonek nevrátit, ani si jej nenechat. Rozhodl se dát ho tomu, komu patří – košili.

„To jsi ráda, že mě vidíš, co?“ vběhl rozevlátě na střechu. „Já jsem se ti přišel omluvit a něco jsem ti přinesl,“ podíval jí bišonek.

„Omluvit za co?“ nechápala košile. „A proč mi to dáváš?“ ukázala na bišonek. „Já to nechci.“

„Nechceš?“ zarazil se Hubert. „To je bišonek,“ zvedl papírek výš, aby ho lépe viděla, aby poznala, že to je ta skvělá a cenná věc, kterou chce každý.

„Já vidím,“ řekla košile.

„A .. ty ho nechceš?“ divil se Hubert. „Proč ne? Vždyť to je skvělá věc, budeš nejlepší, všichni tě budou mít rádi a dostaneš, co budeš chtít, s bišonkem budeš šťastná a úplně...“ snažil se zopakovat, co slyšel od koštěte.

„Proč mi to dáváš?“ skočila mu košile do řeči.

„Proč to nechceš?“ nedokázal se Hubert zbavit překvapení.

„Za cos to dostal?“ pohlédla na něj košile zkoumavě, a zavlnila se při tom a podezíravě zkrabatila a pomačkala.

„Ty taky hned na všechno přijdeš,“ vykulil Hubert obdivně oči. „Jak to děláš? Nauč mě to. Já bych to chtěl taky umět.“

„Za cos to dostal?“ zopakovala košile otázku.

„No,“ ošíval se Hubert; moc se mu nechtělo přiznat, ale přece jen ze sebe postupně, zajíkavě a neochotně dostal, že bišonek ne odměna od trpaslíka za to, co mu o košili pověděl. „Ale možná, nevím, ale říkal jsem si, že ti to možná nějak třeba uškodí, tak jsem se přišel omluvit.“

Košile se chvíli dívala stranou.

„Dej to sem!“ vytrhla mu bišonek z ruky.

„Zlobíš se na mě?“ zajímalo Huberta.

Košile si ho soustředěně prohlížela.

„Něco ti řeknu. Chceš to slyšet?“ promluvila nakonec.

„Nevím,“ tvářil se Hubert nešťastně.

„Chceš to slyšet?“ zopakovala košile.

„Ne,“ zamračil se on. „Ale řekni mi to.“

„Podrazil jsi mě,“ rozvlnila košile sloupec svých knoflíků. „Možná kvůli tobě budu muset za dům, aby mě nerozpárali,“ mluvila s důrazně zdviženým límcem. „Pokud mě nepřijdou rozpárat přímo sem, že se ani nestačím pohnout,“ říkala, celá zamračeně zpřehýbaná a pokrčená. „Ale nebudu jako ty, nebudu na tebe zlá. Nebudu, protože ty nejseš zlej. Aspoň myslím,“ zaváhala.

„Nejsem,“ ozval se honem. „Já jsem hodnej. Strašidl, ale hodnej.“

„Jo,“ zašklebila se košile knoflíkovým sloupcem. „Ty jsi jenom trouba.“

„To mi říkala tady,“ pohlédl na košili už podruhé s nejvyšším překvapením.

„Kdo?“

„Ta panenka,“ pokrčil rameny. „Pomněnka se jmenovala. A hezky se na mě dívala, ale .. já na ni kašlu, mě nezajímá, jenom jsem hledal, jestli se neztratila,“ dodal honem, aby si košile nemohla něco myslet.

A košile se usmála. Snad poprvé, co ji Hubert viděl, se usmívala.


 

Dozvěděl se, že košile panenku Pomněnku zná. Vlastně znala, kdysi, dřív, když ještě nebyla špinavým hadrem na utírání svítícího nesmyslu.

A dozvěděl se také, že toužila být plesovou nádherou, ale je z ní hadr; že plesovou nádheru, to dá rozum, říkala, může potřebovat jedině trpaslík, jenže trpaslíka si rozzlobila, když od ní slyšel, že vlasy na tvářích jsou ošklivé. „Byla jsem hloupá,“ přiznávala smutně. „Líbila jsem se mu. Sám mi to řekl,“ dodala důrazně, aby jí Hubert věřil. „Jenže pak mě vyhodil a nosí jenom hadříky, co nejsou drzý jako já,“ košile si ušmudlaným rukávem otřela límec. „Ale já jsem nechtěla bejt drzá,“ koukala smutně stranou. „Jemu to fakt nesluší. Nemám pravdu?“ podívala se na Huberta.

„No,“ Hubert sebou trhl. „Mně by asi neslušely,“ vymyslel honem odpověď.

„Seš chytrej,“ strčila do něj košile měkkým rukávem. „Tebe má asi trpaslík rád, viď?“

„Nevím,“ zalhal Hubert už potřetí.

„Kecáš,“ ušklíbla se košile. „Ale mně je to jedno,“ mávla prázdným rukávem. „Já už jsem si zvykla, že jsem hadr, už jsem spokojená,“ odmlčela se. „Někdy,“ dodala. „Teda málokdy,“ upřesnila podruhé.

„Já mu to neřeknu,“ ozval se Hubert, aby ji potěšil. „A neboj, on není zlej, on by tě nerozpáral.“

„Ne?!“ zvolala košile hlasitě. „Ale jo, klidně mu to řekni, že je blbej, ať to ví! Protože já už na to kašlu, že jsem tady. No a co? Tak tady zůstanu. Špinavá. Mně to je jedno,“ volala rozčileně.

„Neřeknu,“ zopakoval Hubert.

Košile zmlkla.

„To seš hodnej,“ zavlnila se po chvíli. „A když budeš chtít, tak ti pomůžu najít tu panenku. Tu, co ji nemáš rád,“ srovnala řadu svých knoflíků do milého úsměvu.

„Ty víš, kde je?“ vyletělo z Huberta.

„Nevím,“ usmála se košile. „Aspoň bude to hledání zajímavější, ne?“

„To je pravda“ rozjasnil se i Hubert. „Budeme hledat zajímavě, třeba poslepu, se zavázanýma očima a zacpaným nosem.

Já ti pomůžu ráda,“ znovu se košile přátelsky zavlnila.

Ale nevíš, jak,“ opáčil Hubert pobaveně. „A já taky nevím, když nebudeme vědět spolu, tak nám to nevědění půjde líp,“ smál se už docela nahlas, a košile stejně tak. Najednou poznali, že si rozumějí, oba se hlasitě a radostně smáli a zanedlouho Hubert ze střechy odcházel veselý a odhodlaný pracovat tak dobře, aby s ním byl trpaslík spokojený, a tak šikovně, aby nemusel být nespokojený sám se sebou, a tak chytře, aby se dopracoval k vlastnímu domu, a už si v představách maloval, jak bude ten jeho vlastní dům vypadat, až ho jednou bude mít, ale pomalu, zatím si ukládal být co nejopatrnější, aby trpaslík neměl podezření, že nezkoumá ani neprověřuje, ale normálně se s ní baví, a že mu o ní neříká všechno, protože to by byl průšvih, to by se trpaslík zlobil, ale já ho nechci zlobit, připomínal si Hubert, já chci přesně to samé, co on, aby tenhle dům byl nejlepší ze všech, jen to budu dělat maličko jinak a musím ho nejdřív opatrně přesvědčit, že to tak je dobře, aby mi věřil, že chci to samé, co chce on, ale musím to nejdřív všechno promyslet a budu se mu chvíli raději vyhýbat, než ho přesvědčím, že to dokážu a že to bude dobré pro všechny, spřádal si Hubert v duchu svůj plán, jenže sotva sestoupil po schodech dolů, na chodbu, stál proti němu pod těmi schody – trpaslík.

31 Problém

„Copak mi přinášíš?“ zašklebil se trpaslík na Huberta.

„Nic,“ řekl ten a snažil se trpaslíka nenápadně obejít.

„Přicházíš od košile, nemám pravdu?“ zastoupil mu trpaslík cestu. „Dovoluji si tedy předpokládat, že mi hodláš povědět, co nového ti pověděla ona.“

„Ne,“ špitl Hubert. „Vlastně jo,“ opravil se hned, ale pravdu mu říct nechtěl, protože .. proč vlastně ne? zaváhal a napadlo jej, že má zbytečný strach. Vždyť nemůže být špatný, když dokázal tohle všechno vybudovat A tak to zkusil: „Bylo mi jí líto, víte,“ řekl. „Ona není zlá.“

„Není zlá,“ brblal trpaslík. „Líto,“ zopakoval po Hubertovi jedno slovo. Jen potichu, ale Hubert to zaslechl. Dobře, až moc dobře ho slyšel. A cítil se divně. Moc divně.


 

„Věřil jsem ti,“ setřel ho trpaslík. „A tys mě zklamal,“ přidal úsměv. Křivý, ošklivý, ale byl to úsměv.

„Ne,“ bránil se Hubert.

„Ale ano,“ nedal mu trpaslík domluvit. „Zklamal jsi mě,“ strčil do něj prstem. „Domníval jsem se, že máš za ušima víc, než jen špínu, ovšem ty, všechno tmu nasvědčuje, nemáš ani dostatek rozumu.“

„Mám,“ namítl Hubert. „Já jsem jenom chtěl...“

„Ta košile je pouhé nic, je bezcenným kusem špinavého hadru,“ skočil mu trpaslík opět do řeči.

„Ona říkala...“ zkoušel Hubert něco říct.

„Já vím, co říkala!“ zařval trpaslík prudce a chytil se za tvář, za vlasy, co mu rostly před ušima, jako by jej tam cosi bolestně píchlo. „Ona je absolutně bezcenná bytost, naprosto bez vkusu, hloupá a neschopná,“ prskal trpaslík, než se uklidnil. „Ošklivost, takové by mohlo být její pravé jméno,“ na tváři se mu objevil ošklivý úsměv. „Ale k čemu jméno, pro takovou, co raději leští písmena, než aby...“ odmlčel se a pečlivě si uhladil vlasy na tvářích.

„Já jsem jenom chtěl...“ zkusil to Hubert znovu.

„Jsi prachobyčejný trouba,“ přerušil ho trpaslík znechuceně.

„To mi říkala taky,“ vzpomněl Hubert.

„Kdo?“ probodl jej trpaslík ostrým pohledem.

„No...“ zaváhal Hubert, jestli má říkat pravdu. „Ta panenka, blbá,“ zkusil to opatrně.

„Pche,“ zaprskal trpaslík. Ale hned nato zvážněl. „Tobě se líbí?“

„Je blbá,“ pokrčil Hubert nejistě rameny.

„Jakým myšlenkovým pochodem jsi k tomu dospěl?“

„Já nevím. Prostě je blbá,“ mávl Hubert rukou, jako by odháněl svou nejistotu.

„Hm,“ prohlédl si ho trpaslík vlídněji. „Začínáš se mi jevit lepším. Ovšem pachuť z tvého selhání přetrvává, jsem na rozpacích,“ znovu se zašklebil. „Nebo jsi ochoten se napravit?“

Hubert nevěděl, čeho všeho by mohl být schopen, ale přikývl.

„Tak já se stanu hlupákem,“ přiložil si trpaslík ruce ke svým vlasatým tvářím. „Slyšíš? Abys dostal ještě jednu příležitost, tak já se kvůli tobě stanu důvěřivým hlupákem. Ale nikdy víc to neudělám, jen teď, naposledy, a výhradně tobě k vůli!“ prudce do Huberta strčil prstem. „Nebo je tvým snem leštit písmena, jako ta hadra, co nemá žádný vkus?

„Ne,“ zavrtěl Hubert hlavou.

„Ne?“ přiblížil se až těsně k Hubertovi. „Dobrá tedy, dovolím si tu bláhovost a uvěřím tvým slovům. Pod jednou základní podmínkou: už mě nesmíš zklamat. Rozumíš?“

„Rozumím,“ řekl Hubert, přestože moc nechápal, jak to trpaslík myslí.

Nerozumíš,“ poznal hned trpaslík. „Mé oči vidí až na dno tvé mysli,“ ušklíbl se. „Leč nevadí, uvěřím, že máš se sebou lepší plány, než utrácet svůj čas leštěním debilních písmen,“ usmál se. Ale nebyl to hezký úsměv.

32 Nůžky

Jakou šanci chtěl trpaslík ještě Hubertovi dát? Odvedl jej do pokoje, kde stály pouze nůžky, ale parádní nůžky, pořádné, ke stříhání velkých balíků látky nebo celých rolí papíru. Právě si brousily ostří, aby byly ještě ostřejší, a když se ti dva objevili ve dveřích, s cinknutím se sklaply a postavily do pozoru.

„Brousíš?“ zeptal se trpaslík místo pozdravu.

„Broušení je můj život,“ zaskřípaly nůžky.

„Pojď ven,“ rozhodl trpaslík. „A ty se dívej,“ dloubl do Huberta.

Nůžky se pyšně nesly chodbou, zvonivě si vykračovaly – a každý se před nimi hleděl někam ukrýt. Kdo měl dvířka, přivíral je, kdo dvířka neměl, ztrácel se v hloubi svého pokojíku nebo prchal do jiné chodby, a kdo musel zůstat, ten se honem tvářil, jako by tam vůbec nebyl. Jako třeba závěsy, lemující ze stran nízký otvor ve zdi.

„Střihni!“ křikl trpaslík, když nůžky míjely levou část závěsu.

A nůžky v mžiku roztáhly čelisti a byly by snad nebohý závěs bez váhání přešmikly, nebýt polekaného Huberta a jeho výkřiku:

„Proč?!“

„Protože jsem jim dal rozkaz,“ smál se trpaslík. A nůžky čekaly, roztažené a připravené střihnout, jakmile bude rozkaz potvrzen.

„Ale proč?“ nechápal Hubert.

„Protože mohu,“ řekl trpaslík. „Ovšem také nemusím,“ pokynul rukou, a nůžky poslušně secvakly stranou, mimo levý závěs, a nechaly ho být.

„Viděls to?“ šeptal levý závěs svému kolegovi napravo. „Trpaslík mě zachránil!“

„On je tak skvělej,“ vzdychl pravý závěs obdivně.

A spokojený trpaslík se usmíval, Hubert kroutil hlavou a nůžky, ty to ani neslyšely, neboť tyhle nůžky byly tak dokonale vycvičené, že vnímaly jen trpaslíkovy pokyny, nic víc. Protože nic víc nepotřebovaly.


 

„Nepropadej obavám,“ konejšil trpaslík vylekaného Huberta; vylekaného přesně, jak si přál. „Nůžky jsou vynikající nástroj, ovšem jsou rovněž neskonale hloupé,“ vysvětloval, sotva se za nimi zavřely dveře a nůžky se vrátily k broušení. „Ale ty bys mohl být pánem absolutně celého velkého domu,“ rozkládal nadšeně. „Pakliže budeš chtít, to za prvé,“ dodal s menším nadšením. „A v neposlední řadě pak výhradně tehdy, pokud přestaneš být troubou,“ dopověděl, a dál si Huberta mlčky prohlížel, jako by se ptal: Chtěl bys? Ale neptal se, jen si ho pozorně prohlížel, jako by se ptal: Přestaneš? Ale neptal se, jen se pozorně díval, jako by se chtěl zeptat: Budeš?

„Nejsem trouba,“ řekl náhle Hubert.

„Jsi o tom přesvědčen?“

„Jo.“

„A budeš schopen to dokázat?“

„Ano.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47009
Měsíc: 796
Den: 36