33 Úkol, těžký úkol

„Co potřebuješ?“ slezla košile z písmen dolů k Hubertovi. Jenže Hubert nepřišel něco chtít, on přišel proto, že dostal úkol.

„Nic, já jenom,“ zajíkl se, neschopen mluvit s košilí o tom, co musí udělat. Dokonce i klopýtl, tak ho ten úkol tížil.

„Ty lžeš. A lhát se nemá. Tak nelži,“ plácla ho košile svým měkkým, rozevlátým rukávem po tváři.

„Lžu,“ přiznal Hubert. „Jak to všichni hned poznáte?“

„Tak to nedělej, a nikdo nic nepozná,“ usmála se na něj košile, jako by to bylo úplně snadné a samozřejmé, nelhat. Jenže Hubert jí nedokázal říct pravdu.

„To je těžký,“ krčil se, ruku vraženou do kapsy, ve které měl schovaný dárek od trpaslíka; cosi potřebného ke splnění úkolu. „Musím,“ pokrčil rameny. „Protože nejsem trouba. A nechci skončit, jako... Jako ty,“ vyhnul se označení špinavý hadr, protože mu bylo košile líto.

„Hleď, to je ono,“ zněla Hubertovi v uších slova, se kterými mu trpaslík podával tu věc. „Tady jsi, zde to ber a předveď své schopnosti. Jdi a rozpárej tu prašivou košili! “

„Musím,“ zopakoval Hubert a sevřel v kapse ruku v pěst, až se mu ostří toho malého nástroje, určeného ke stříhání, řezání a párání, zarylo do kůže.

„To se mi na tobě líbí, že máš jasno,“ zavlnila se košile. „Já o sobě vždycky hrozně pochybovala. Vždycky jsem říkala: Možná, že jo, nebo spíš asi ne, já nevím, já si nejsem jistá. To bylo moje. Nikdy jsem nevěděla, co mám a co nemám dělat. Co je správný. A ty to víš hned. Já ti fakt závidím,“ hleděla na Huberta s obdivem.

A Hubertovi zněl v paměti znovu trpaslíkův hlas: „Rozčtvrť ji na malé hadry,“ strkal mu do ruky ten nástroj s mnoha ostrými zuby, jimiž se dalo rychle přecvaknout několik nitek současně. „Musíš. Nemáš na vybranou a ty to víš. Podej mi důkaz, že nejsi bezcenným troubou,“ ozývalo se v Hubertových uších.

Ano, Hubert nechtěl být bezcenným troubou, Hubert toužil být velký a důležitý. Vytáhl tedy pěst z kapsy, navlékl si párací nástroj na prsty a přistoupil ke košili.

„Musím,“ zopakoval do třetice, a chytil ji za rukáv, aby mohl zaseknout ostří do nitek a přervat je, a trhat a řezat nitku po nitce, až se celá košile rozpadne na cáry.

„Když musíš, tak musíš, to se nedá nic dělat,“ pohladila jej košile tím rukávem, za který ji Hubert držel.

„A nebude tě to bolet?“ zaváhal Hubert ještě na okamžik.

„Asi jo. Strašně,“ zkrabatila se košile. „Ale neboj, já to vydržím,“ byla hned zase rovná a vzdušná.

„Proč?“ zarazil se Hubert.

Po pravdě, on nechápal ani, proč se jí na tohle ptá, a v duchu si tu otázku sám položil: Proč se takhle ptáš? Jenže vzápětí jej napadla další otázka: Proč si dáváš otázky, na které neumíš odpovědět? Tak s tím raději přestal.

„Protože musíš,“ odpovídala zatím košile. „Kdybych já musela, kdybych třeba dostala za úkol tě uškrtit, taky bych to udělala. Když musíš, tak musíš,“ zopakovala. A Hubert na své otázky rázem zapomněl.

„Co?“ vytřeštil oči.

„Ale,“ vytáhla košile rukáv měkce z Hubertovy ruky. „My jsme na něco zapomněli. Chtěli jsme přece jít zítra hledat tu panenku!“

„Nojo,“ vzpomněl si Hubert. „Ale já tě musím rozpárat.“

„Jasně, to je jasný,“ souhlasila košile. „Ale co kdybysme to zkusili třeba na chvíli odložit. Třeba do zítra, ne?“

„Myslíš?“ váhal Hubert. Vlastně by to rád odložil; moc rád by ten párací nástroj schoval: „Jenomže co trpaslík?“ zeptal se nahlas.

„Neboj, nějak mu to vysvětlíme,“ zavlnila se košile.

A Hubert přikývl. Rád, jelikož byl sice strašidlo, vlastně už velký strašidl, ale velký a HODNÝ strašidl, dobrák, co neumí škodit a ubližovat jen tak pro nic za nic. Zlobit ano, na škádlení a provokování byl odborník, ale ubližovat, to mu jaksi nešlo.

„Já jsem věděla, že nejsi zlej,“ rozesmála se košile.

„Nesměj se mi,“ škaredil se Hubert.

„Já musím,“ řekla košile. „Až budu rozpáraná, tak už to nepůjde, a já si to chci ještě užít.“

„Ale já nevím, co teď mám dělat,“ přiznal Hubert a stydlivě schovával ruku s páradlem do kapsy.

„Tak víš, co? Tak půjdeme hned.“

„Kam?“

„Hledat panenku přece.“

„Ale kam?“ nedal se Hubert. „Říkalas, že nevíš, kde je.“

„Nevím, kde je, ale vím, kde ji hledat,“ smála se košile. „Tak pojď, jdeme za dům,“ vykročila okamžitě.

34 Mravenec kamarád

Za dům? Ano, za dům, jak těm místům říkají ti, kteří v domě bydlet neumí, nemohou a nebo nechtějí.

Kdo? divil se Hubert, kterého by vůbec nenapadlo, že kdosi takový může být. Zanedlouho se tedy měl přesvědčit, že je, vlastně jsou – a je jich hodně.

Pospíchal za košilí vedlejšími chodbami dolů, když vtom mu kdosi zastoupil cestu. Mravenec!

„Kam jdeš?“ brzdil Huberta.

Je to ten z vězení? přemítal Hubert. Mravenci jsou všichni stejní. A co mi chce?

„My se známe?“ zeptal se.

„Jasně!“ vykřikl mravenec. „Ty mě musíš znát! Já jsem přece ten mravenec, co má jméno.“

Hubert si ho prohlížel. Jméno? A jaký..?

„Musíme jít,“ pospíchala košile.

„My se známe,“ přiskočil mravenec k ní. „Teda my ještě ne, ale my jo,“ ukázal nejdřív na košili, a pak na Huberta, aby v tom měli jasno.

„Viděli jsme se ve vězení. Chvilku,“ objasnil to i Hubert.

„Jo!“ výskal mravenec. „Počkej, musím tě ukázat kámošům, oni mi nechtěli věřit, kde jsem byl,“ svolával ostatní mravence, aby přerušili práci a shromáždili se kolem. „To je on- Klidně se teď můžete zeptat, jestli se známe z vězení, že jsem tam byl, protože my jsme kamarádi a tam jsme se seznámili, a kdyby byl čas, určitě bysme spolu někam vyrazili, nebo bysme spolu aspoň něco skvělýho vymysleli a udělali,“ vykládal překotně, a všichni jeho mravenčí kámoši se zvědavě cpali blíž a blíž, až těsně k Hubertovi a ke košili, protože oni znali jen cestu do práce a do postele, mezi tím měli jen plnění úkolů, nic víc, takže pro ně bylo všechno zajímavé a zvláštní, a jeden si na Huberta dokonce chtěl opatrně sáhnout, ale hned rukou ucukl, když se Hubert podíval...

„Tak, mládenci, kde to vázne?!“ ozval se přísný hlas rezatého mravence, většího než tihle kámoši, na které dohlížel a kontroloval, jestli plní svoje úkoly. „No výborně, takže budeme teď marnit čas povídáním – a pak ten ztracenej čas hezky protáhneme, až přijde střídání, no to je výborný,“ pustil se do nich jedovatě.

„Ne ne ne!“ utíkali mravenci hned zpátky do práce.

„Já musím,“ krčil ten známý mravenec smutně rameny. „Protože oni by nás taky mohli ti noví vzteky sežrat, že vstávali zbytečně,“ vysvětloval, když vtom Huberta cosi napadlo:

„Pojď s náma!“ vyslovil bez váhání.

„Kam?“ zpomalil ten mravenec.

„Za dům.“

„A co tam budu mít na práci?“

„Pomůžeš nám najít panenku Pomněnku.“

„Já ale neumím hledat,“ zatvářil se ten mravenec provinile. „Já umím jenom stavět, nosit, skládat, rovnat...“ vyjmenovával, když vtom se jeho tvář zázračně rozjasnila: „Ale můžu to zkusit! Můžu?“ zeptal se pro jistotu, neboť byl zvyklý se na všechno ptát.

35 Pospa

Mohl. Ani košile neměla nic proti, jen připomínala, že si mají pospíšit.

„Co to je? Kam jdeš? Okamžitě se vrať zpátky!“ loučil se s ním velký rezavý mravenec – ovšem tenhle mravenec už neposlouchal. Pokud si měl z vězení odnést ponaučení, že nemá chtít být lepším než je, tak se to nepodařilo. A tenhle mravenec jim cestou vykládal, že mu hodný trpaslík dal jméno, ale že pak se to nějak pokazilo a skončil ve vězení, ale dopadlo to dobře, vrátil se zpátky ke svým kámošům, a teď našel svého nového kamaráda z vězení a jdou spolu za dům a on už se těší, že tam budou hledat nějakou kytku...

„Panenku,“ opravila ho košile.

„To my víme, to nám nemusíš vykládat,“ smál se Hubert.

„Jmenuje se Pomněnka, ale je to panenka,“ vysvětlovala košile a ještě mravence napomenula, ať už je zticha, že si musí pospíšit, jenže on toho měl tolik na srdci, že mlčet nedokázal a mluvil a mluvil, i když skoro utíkali.

„A jak se jmenuješ ty?“ vyptával se košile. „Já jsem Panmistr. To mi dal trpaslík, to jméno, protože mi věřil, že jsem dobrej. Ale oni se mi smáli, tak nevím. Je to dobrý jméno, ne? Ale jo, je moje, tak je dobrý. Já nechápu, proč se smáli. Vy se mi nebudete smát? A jak se teda jmenuješ?“ mluvil jako o závod.

„Já nemám jméno,“ řekla košile.

„To nevadí, já jsem taky žádný neměl,“ pokračoval mravenec. „Ale už ho mám, jmenuju se Panmistr. Ať se klidně smějou, mně to nevadí, já jsem rád, že mám svoje vlastní jméno. Chtěla bys taky nějaký?“ napadlo jej náhle, až se téměř zastavil. „Já ti ho vymyslím, jestli chceš. To je jednoduchý, počkej, třeba...“ zamyslel se. „Nebo nevím, třeba nějaký jiný bysme vymysleli,“ přiznával opatrně, že mu vymýšlení jmen moc nejde.

„Ty nemáš jméno?“ divil se Hubert.

„Pospěšte,“ napomenula je košile, která se o tom nechtěla bavit.

„Pospa!“ vykřikl mravenec. „Jako pospěte, jako Pospíšilka, tak Pospa,“ dobíhal je nadšeně. „To je dobrý, ne? Že jsem to vymyslel dobře. Já jsem dobrej,“ radoval se.

„Pospa?“ zastavila se teď pro změnu košile.

„Musíš mít jméno,“ přesvědčoval ji mravenec. „Já jsem taky žádný neměl, ale teď mám a jsem rád. To je skvělý, mít jméno a vědět, že je tvoje.“

„Tobě se líbí?“ obrátila se košile na Huberta.

„No,“ zamrkal Hubert lišácky. „Docela se k tobě hodí.“

„Nehodí,“ ušklíbla se košile. „Ale tak jo, tak já si ho nechám.“

36 Dozorčí dozorčích

A tak tihle tři, košile Pospa, mravenec Panmistr a hodný strašidl Hubert došli až k zadním dveřím, za kterými byl „venek“, za kterými už nebylo trpaslíkovo, ale... Co?

V Hubertovi byla malá dušička. Tušil, že trpaslíka tenhle jeho výlet nepotěší, a přesto na něj vyrazil. Nějak mu to potom vysvětlím, uklidňoval se v duchu. Měl strach, ale mnohem víc se těšil, co za dveřmi objeví, neboť když za nimi byl předtím, měl oči jen pro dům a nic jiného nevnímal.

Košile Pospa byla ráda, že už jsou přede dveřmi, a pospíchala, aby už byli za nimi, v bezpečí. Ne, že by tam na ně už trpaslík nemohl, ale nechával ty, kteří odešli ven, být, jelikož venku mu nemohli uškodit. Jenže zpátky už je nepouštěl; kdo se jednou vzdálil za dům. ten už se nemohl vrátit. Košile to věděla, a věděla, že Hubert to neví. Nějak mu to potom vysvětlím, uklidňovala se v duchu.

To jejich nový kamarád, mravenec Panmistr, nevěděl nic – a bylo mu to jedno. Nějak mi to potom někdo vysvětlí, uklidňoval se v duchu, ovšem nahlas toho říkal mnohem víc:

„Paráda,“ volal, když se zastavili u zadních dveří. „Tady jsem nikdy nebyl. A vy chcete jít dveřma? Nezkusíme vyskočit oknem? Nebo rozbijeme zeď! Co? Já bych to zvládnul, teda s kámošema, sám ne, ale dveřma? To je nuda...“ rozdával rady a nápady, jelikož on prožíval jen dobrodružství, ohromné dobrodružství, a když už se mu to poštěstilo, chtěl si je pořádně užít.

„Ráda vás vidím, milostivá,“ zdravila košile Pospa vesele kliku od zadních, ale především posledních, venkovních dveří, protože tahle klika nebyla jen tak obyčejná; nebyla jen nástrojem na otevírání, ale byla rovnou i bytostí, která mohla dveře sama ovládat – a především hlídat a hlásit trpaslíkovi každou podezřelou okolnost. Takže z ní teď přímo sálalo, jak se těší, až o nich pošle trpaslíkovi hlášení, a košili to bylo jasné, ale bylo jí to fuk. „Jdeme ven, to je podezřelý, tak si nás zapamatuj,“ smála se.

Klika nemusela otevřít, jenže když se s nimi budu přetahovat, poznali by, že nejsem jen tak obyčejná, a to by bylo špatně, říkala si, protože trpaslík takovým svým pomocníkům kladl na srdce, ať jsou nenápadní. Obyvatelé domu věděli, že trpaslík má velkou moc, ale nikdo nevěděl, jakou, co všechno ví a může. Většina alespoň tušila něco o obrazovkách, někdo věděl o odposlouchávání, někdo o tom, že po domě chodí zvědové a pozorují, co kdo dělá a co kdo říká, a někdo, jako třeba košile, věděl i to, že kdo se trpaslíkovi znelíbí, ten špatně skončí a nikdo a nic mu nepomůže. A někdo, jako třeba mravenec, nevěděl nic, ale o to byl spokojenější.

„Tak se tady mějte krásně, my se taky budeme mít krásně, a to je teda ještě víc podezřelý, to je přímo zrada,“ smála se Pospa, a dozorčí klika se nechala jako by nic otevřít, jako že je jí to jedno, ale sotva za nimi zajistila dveře, hned se s nimi pustila do debaty, jelikož ani tyhle dveře nebyly obyčejné, jen zavírací, ale měly také svůj výcvik a své úkoly, ze kterých byl hlavním ten, aby dohlížely na kliku, jestli nepodvádí a všechno hlásí, a klika měla tu stejnou povinnost ohledně dveří, takže dohlížely na sebe navzájem, ale věděly to, zvykli si na to a bylo jim to jedno.

„Co byli zač? Neměla bych to hlásit hned,“ ptala se klika dveří, a dveře odpověděly, že je možná ani neměli pouštět ven, ale shodli se, že to by nebylo rozumné a trpaslík by je za to možná také mohl přeřadit do sklepů, ke krysám, a nebo do skladu, kde by na ně sedal prach a trouchnivěli by a rezivěli , takže došli ke shodě v tom, že udělali dobře, když je pustili ven, ale jestli mají počkat na tajného agenta, který se chodí ptát, co je nového, a nebo jestli ho mají sami přivolat, v tom nějak nemohli nalézet shodu.

„Já vám do toho nechci nějak mluvit,“ přerušilo je světlo nad vchodem, které nikdy předtím neslyšeli mluvit. „Ale můžete zůstat v klidu, už je to nahlášený.“

„Jak to?!“ rozzlobila se klika.

„To je mi novinka, ty taky mluvíš?“ podivily se dveře.

„To je fakt,“ prskala klika. „Ty jsi světlo, ty snad nemáš nic hlásit, ty máš svítit!“ vztekala se, ale světlo nic, mlčelo a nebavilo se s nimi. „Slyšíš? Tak co je? Jak to, že o tobě nic nevíme?“ vyptávala se klika, jenže světlo už jen mlčky svítilo a těšilo se, jaká odměna je čeká za tu rychlou zprávu, odeslanou po speciálních, k tomu uzpůsobených drátech.

Jenže trpaslík o nich věděl dávno předtím. Nepotřeboval zprávu ani od rezatého mravence, ani od světla u východu, protože se k němu takových hlášení doneslo mnohem víc. Mohl být spokojený, že má v domě tolik hodných, spořádaných a spokojených obyvatel, kteří věděli, že pokud chtějí být spokojení, musí být hodní a spořádaní, a že být hodný a spořádaný znamená dělat to, co chce trpaslík. Pouze to a přesně tak, jak to chce trpaslík.

Jenže nebyl spokojený.