Jdi na obsah Jdi na menu
 


9. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

pexeso (neděle)

Příští den byla neděle. A v neděli přišla za holčičkou nejstarší sestra, která vždycky spí ze všech nejdéle. Maminka se na ni proto zlobí, že spát měla v noci. A sestra se zlobí taky. Že v noci spát nemusí, že už je dost velká. Ale vstane a nespí. Takže velcí možná nemusí spát vůbec. Jen, když chtějí. I když tatínek říká, že by spal pořád, kdyby mohl. Takže asi nemůže, protože nespí pořád.

To je divné. – myslela si holčička. Já musím spát hodně, i když nechci - a dospělí nemůžou, i když by chtěli.

 

Nejstarší sestra s sebou přinesla pexeso.
To bylo zvláštní. Ona si s holčičkou moc nehraje. Jen někdy ji různě obléká a převléká a upravuje. Aby vyzkoušela, jestli jí to sluší. Ona má oblečení ráda. Hlavně to oRGinální! Orginální, to je takové jinačí, říká. Někdy je legrační. Skoro jako pro kašpárky. Nebo pro strašidla. Ale jí se to tak líbí. Ona totiž navrhuje šaty. Umí je vymyslet, umí je nakreslit a umí je taky ušít. A maluje krásné obrázky. I ta její strašidla jsou spíš taková líbezná a milá.

Třeba tenhle obrázek namalovala. Ale to není strašidlo, to je její kamarádka.

Obrazek

 

Jenže teď nepřinesla oblečení, ale pexeso!

Řekla, že má vztek, protože ji naštval. „Ale nezavolám mu! Kašlu na něj. Pojď, radši si zahrajem pexeso,“ začala na stůl rozkládat kartičky.

„Kdo tě naštval?“ zajímala se holčička. Ale nejstarší sestra jen zavrtěla hlavou a neodpověděla. Holčička si ovšem domyslela, že to byl její kluk, co vypadá úplně jako pán. Protože je ještě starší než její nejstarší sestra. A věděla také, že dospělí jsou divní a že by tomu stejně nerozuměla, proč se na sebe naštvávají. Vlastně teď byla ráda, že sestru naštval. Aspoň byla doma a mohly spolu hrát pexeso.

Tak už se na nic neptala a začaly hrát.

 

Jenže nejstarší sestra hrozně dlouho přemýšlela. Pořád se dívala na mobil, který si položila vedle sebe, a holčička musela čekat. Tak přinesla knížku, otevřela ji tam, kde byl malý princ, a zeptala se nejstarší sestry, jestli se jí líbí.

„Docela jo,“ přikývla ona. Ale koukala přitom spíš na mobil než do knížky. Holčička se ale ptala dál:

„A ten plášť? Uměla bys ho ušít?“

„Hezký,“ mrkla sestra na obrázek. A zavrtěla hlavou, že to ale má hroznou fazónu, špatný střih, že to vypadá jako z muzea a že ona by to na sebe nevzala, protože se to už dááávno nenosí.

„Ale ten princ ho nosí,“ namítla holčička.

Na to se nejstarší sestra zasmála a řekla, že princ taky vypadá jako z muzea.

„A kde to je, to muzeo?“ zeptala se holčička, protože ji napadlo, že by tam prince mohla najít.

„Říká se muzeum!“ opravila ji sestra důležitě.

Obrazek

 

Opravila ji, místo, aby odpověděla. Přitom sama píše strašné chyby a nesnáší, když ji tatínek nebo maminka opravují. Jim se to ale nelíbí a zlobí se na ni. Jenže ona říká, že schválně píše špatně. Asi aby byla orginální. Říká, že se jí to tak líbí. Holčička nevěřila, že se jí může líbit, když něco dělá špatně. Ale sestra jí řekla, že je ještě malá a nerozumí tomu. Ale proč se jí to líbí, to neřekla.

Asi tomu sama moc nerozumí.

To už tak někdy bývá, že to tak je a dospělí, když nechtějí říct pravdu, tak neřeknou nic. Nebo řeknou něco jiného. Třeba, že pravda není jenom jedna. Nebo, že není jednoduchá. Nebo, že byste tomu nerozuměli.

Ale kdo ví, jak to je doopravdy? V dospělých se člověk nevyzná.

Nejspíš proto, že oni sami se v sobě také nevyznají. I když toho už hodně vědí.

 

Takže nejstarší sestra holčičce neřekla, kde je muzeum. A pořád obracela jednu kartičku se slonem. Už mockrát. Holčička dokonce začala mít strach, jestli nepřišla o rozum a není nemocná. Protože jinak je hrozně šikovná. Jenom by nemusela být tak orginální.

Když obrátila tu stejnou kartičku se slonem znovu, zeptala se jí, proč chce být orginální.

„o-RI-ginální,“ opravila ji nejstarší sestra, kterou baví psát hrozné chyby. „Protože to je nejlepší,“ dodala na vysvětlenou. Pak zvedla mobil a podívala se, jestli funguje. Jestli se nevypnul. Nebo nerozbil. A nepoložila ho, ale dívala se na něj pořád.

„Hraješ!“ připomněla jí holčička. Sestra honem obrátila další kartu. Potřebovala, aby tam byl slon - ale zase tam nebyl.

„Já ti ji najdu. Jestli chceš…“ nabídla holčička.

„Tak jo,“ přikývla sestra. Kartiček si ale nevšímala a začala do mobilu psát zprávu.

Obrazek

 

Jenže vtom přiběhlo mimino. Vylezlo na židli, hráblo rukou na stůl a kartičky pomíchalo. Holčička jej musela odstrkovat sama, protože sestře to vůbec nevadilo a dál psala zprávu. Sundávala ho ze židle dolů a říkala mu, že to nesmí. Jenže mimino se vztekalo a řvalo: „Do-ů! -ci! Spo-u! Tam!“ A když ho nepustila zpátky na židli, tak si lehlo na zem a hrozně nahlas pištělo.

Holčička ho nechala a rovnala po stole rozházené pexeso. Jenže se teď v kartičkách vůbec nevyznala, když se zamíchaly. Chtěla říct sestře, ať nepíše a pomůže jí. Jenže sotva se ohlédla, vidí, že mimino už našlo knížku a všimlo si, že z ní cosi kouká. Byla to uschlá kytička – a mimino ji vytáhlo. A než holčička stačila něco udělat, roztrhlo ji.

Holčička mu dala přes ruku, knížku mu sebrala a odnesla. Takže mimino se znovu natáhlo na zem a řvalo.

 

„Kdopak ti ubližuje?“ přišel tatínek a zvedl je. A mimino hned přestalo řvát.

„Zlobí!“ řekla holčička rozčileně, když se vrátila.

„Nesmíš zlobit ségru,“ pokáral ho tatínek. A mimino řeklo: „To-le –ci ta-y. Do-ů dej. Spo-u!“ Jako, že chce taky tohle, co mají holky na stole. Ať to dají dolů, že chce hrát spolu s nimi.

„Ne!“ zlobila se holčička. A byla ráda, že tatínek mimino odnesl pryč.

Jenže kartičku se slonem, kterou chtěla sestře dát, teď nenašla.

„Hraješ!“ řekla sestře. Ale sestra jen přikývla, že o tom ví, a psala dál.

Proč píše, když hrajeme pexeso?! – prohlížela si ji holčička. Nechá mimino, ať to rozhází, a vůbec nehraje. A určitě tam má strašné chyby! – mračila se smutně. A začala rovnat kartičky, co už nasbíraly. Všechny spočítat neuměla, ale zjistila, že jich má o pět víc než sestra. Přitom nejstarší sestra by měla být lepší, protože už je skoro dospělá. Vždyť už mluví úplně jako dospělí. Taky tak divně. Možná je nemocná a ztratila rozum. – napadlo ji znovu. A zeptala se, co to píše.

„Nic,“ odpověděla sestra. „Mě naštval!“ zamračila se.

„A proč tě naštval?“

„Tomu bys nerozuměla,“ řekla sestra a zavrtěla hlavou.

Přitom holčička tomu nechtěla rozumět. Jen chtěla vědět, proč ji naštval. A proč mu píše, když ji naštval, a proč s ní radši nehraje pexeso.

Jenže to už tak bývá, že takhle velcí odpovídají, když odpovědět nedovedou.

Když tomu sami moc nerozumějí.

 

Nejstarší sestra za chvíli konečně zprávu dopsala. Obrátila jednu kartičku a hned nato druhou. Ani u toho nepřemýšlela.

Takže se ani netrefila a zase měla jiné obrázky.

„Nějak mi to nejde, co?“ zasmála se. A znovu mrkla na mobil.

Teď zase holčička dlouho přemýšlela. Ne o kartičkách, ale o sestře. Sestra držela mobil v ruce a dívala se na pexeso. A zvláštně se usmívala. Protože myslela úplně na něco jiného než na hru.

To už se tak někdy stane - a dospělým se to stává hodně často, že myslí úplně na něco jiného, než co dělají.

Že už jste si toho také všimli?

„Nejseš nemocná?“ zeptala se jí holčička.

„Nejsem. Proč???“ divila se ona.

„Že ti to nejde. Nic si nepamatuješ,“ řekla holčička.

„To teda si pamatuju,“ zavrtěla hlavou. „Všechno, co potřebuju! Třeba moc dobře si pamatuju, že mě naštval!“ doplnila a zamračila se.

„Já jsem se bála, abys nezblbla,“ řekla holčička. A sestra se začala smát, ať holčička nemá strach. Potom natáhla ruku a obrátila dvě kartičky. Ani teď nepřemýšlela - ale na obou byl ten samý obrázek. Dva nafouklé balónky, ze kterých utíkal vzduch a ony se smály a svištěly prudce kamsi nahoru.

„Vidíš, jak jsem dobrá!“ zasmála se. „Ale máš pravdu, jsem nějak zblblá,“ dodala a podívala se na mobil.

„Já vím,“ řekla holčička a podívala se na sestru. A představovala si, jaké by to bylo, kdyby tam místo sestry byl ten kluk, ten malý princ. Že by to bylo asi lepší. Že by hrál a nekoukal pořád na mobil.

 

A co myslíte, kdo nakonec vyhrál?

Holčička? Kterou pexeso baví? Nebo nejstarší sestra, která už je velká a hodně toho umí?

Holčička, která ani neumí spočítat kartičky? Nebo sestra, která pexeso sama vybrala?

Holčička, která ještě ani nezná všechna písmenka? Nebo sestra, která umí nakreslit a ušít celé šaty? I se zipem!

Ne, nemusíte hádat – nikdo nevyhrál. Nedohrály totiž do konce, protože nejstarší sestře zazvonil telefon.

„No, co je?!“ zavrčela do něj a chvíli poslouchala. Potom řekla: „Ahá. To úrčitě! To ti tak věřím,“ zakroutila hlavou a zasmála se. Nato odešla pryč a dlouho se nevracela. Holčičku nebavilo čekat, tak dohrála pexeso a všechny zbývající kartičky našla sama.

Pak je uklidila do skříňky k ostatním hrám. Uložila je tam, jako do postýlky. Aby tam odpočívaly, než je zase někdo přijde vzbudit. Aby tam spaly úplně stejně, jako teď vy.

Dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 37