Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

druhý noční sen (hádavé květiny)

Takže holčička usnula tak tvrdě, že ani neslyšela maminku odejít. Kdo spí, tak neslyší, co se kolem děje, viďte. To je přece normální, že to tak je a kdo spí, nic neslyší.

Ovšem holčička cosi přece jen slyšela! Nějaké hlasy. Takové pisklavé. A hádaly se. A to už normální není, viďte?

Obrazek

„Hele hele! Co vy tady chcete?! Koukejte vymáznout!“ vykřikoval první hlas.

A další dva hlasy, takové syčivé a šustivé, odpovídaly.

„Slyšíš?“ říká ten syčivý. „Co vyšiluje ta slizká čmáranice? Asi chce rozmazat.“

„Zdá se mi jaksi jedovatě zabarvená,“ přidal ten šustivý.

„Vypadněte pryč!“ ozval se znovu první hlas. A druhé dva společně zasyčely a zašustily:

„Zmiz, ty mazanice ušmudlaná.“

„Celá jenom špiní čistej papír.“

 

To už holčička nevydržela a podívala se. Tedy oči měla zavřené, když spala. Ale podívala se do svého snu. Trochu, jako by si tam rozsvítila. Protože to ona může, když je to její sen.

A teď schválně hádejte, co viděla?

Nevíte? No přece květiny.

Ty dvě suché, co je do knížky vložila, se hádaly s tou namalovanou, s dlouhými červenými lístky.

Cože? Vy nevěříte, že by se mohly kytičky tak ošklivě hádat?

Vlastně máte pravdu, neměly by. Rozhodně by neměly. Ale to už se stává, že to tak je a něco nebo někdo vypadá krásně, ale chová se hůř než hrozně.

 

Holčička sledovala, jak se dohadují, jestli je lepší být uschlá květina, nebo spíš namalovaná.

Namalovaná kytka prý nikdy nevoněla, těm zvadlým zase všechna krása dávno vyschla.

Namalovaná že prý je trapná, když nemůže být bez papíru, ty suché zase prý jsou sláma, která se rozpadne, jen do ní vítr trochu zafouká.

Nakreslená prý je celá z jedovatých chemických barev, vysušené zase prý jsou jako děravý balón nebo zlomená tužka, úplně k ničemu, a .. a prostě si pořád nadávaly.

Dokud nepřišel jakýsi pán a neokřiknul je.

Tenhle pán neměl klobouk, ale měl velkou pusu a vykulené oči. Vypadal jako velká tlustá ryba.

Namalovaná květina zmlkla okamžitě. Ty suché ještě chvíli syčely, že je nebude napomínat nějaký načmáraný strašák. Ale syčely jen potichu a opatrně, protože z něho přece jen měly trošku strach.

 

Pán šel k holčičce a zeptal se jí, co tam hledá.

Holčička z něj strach neměla. Té se zdál být legrační, neboť když mluvil, nafukoval tváře - úplně jako sumec. Nebo kapr.

„Hledám ten plášť!“ vyhrkla. Ale hned se opravila: „Vlastně ne. Zajímalo mě, na co jsou knížky. A taky...“ chtěla přiznat, že by hlavně ráda našla malého prince. Ale nedořekla to. Aby si ten pán nemyslel, že ho má třeba ráda. Aby se jí nesmál.

„No, tak co teda?“ zeptal se on.

„Já .. asi .. možná…“ rozkládala nejistě.

„No?“ vyzvídal pán.

„Spíš .. třeba toho kluka, myslím,“ přiznala opatrně, aby to hned nepoznal.

Ovšem pán nevěděl, jakého kluka. Tak řekla, že toho s pláštěm, co jí ho dal a ona ho zahodila.  

„Já neznám kluka s pláštěm,“ vrtěl pán hlavou. „Znám kluka z plakátu. Ale toho asi neznáš ty. Toho, myslím, už vůbec nikde neukazují.“

„Ale znáte ho!“ namítla holčička. „Je ze stejné knížky jako vy.“

„Ne ne ne. Nedělej mi v tom zmatek,“ vrtěl pán rozhodně hlavou. „Tady je jenom...“ zamyslel se, ale hned zmlknul. Došlo mu totiž, koho myslela. „Ty hledáš malého prince?“ udiveně se na holčičku podíval svýma velkýma vykulenýma očima.

 

„Nevíš, jakýho prince?“ ozval se šepot suchých květin.

„Slyšíš, že asi nějakýho malýho.“

„Ale na co?!“

„Teda vy jste fakt hloupá tráva,“ uchechtla se potichu namalovaná květina.

„Mlč, ty slizká mazanice,“ vrátil jí šustivý hlas jedovatou odpověď.

Ale holčička ani pán jejich dohadování neposlouchali.

 

„Co myslíte? Najdu ho?“ zeptala se holčička.

Pán se chvíli zamyslel a nafukoval přitom tváře. Pak se usmál a řekl, že asi ano. Že holčička prince najde - když bude moc chtít! A usmál se hezky. Když se smál, nevypadal vůbec jako kapr nebo sumec, ani jako žádná jiná ryba, ale vypadal docela příjemně a mile.

To už tak bývá, že někdo je ošklivý a přitom hodný. Jiný vypadá hloupý - a je přitom milý. Někdo se zdá být krásný - ale je zlý a protivný. Nebo legrační člověk, kterému se všichni posmívají, může být rozumný a mít dobré srdce.

Ale někdy také ne. Někdo může být nejen ošklivý, ale také zlý a hloupý. A někdo je zase najednou krásný, hodný i chytrý.

Ale to se stává jen moc málokdy.

 

„Ale kde teda je?“ vyzvídala holčička dál. „Pomůžete mi ho najít?“

„To nejde, děvenko,“ zavrtěl pán hlavou. „Moc rád bych ti pomohl. Ale nevím, jak.“

„Chceš vědět, kde je?“ ozvala se namalovaná květina. A to už holčička zaslechla, protože ji to zajímalo.

„Ano! Chci!“ obrátila se k ní.

„Tady všude je. Celá tahle knížka je o něm,“ řekla květina.

„Ale já ho nevidím…“

„To je dobře!“ zasmála se květina. „Aspoň se můžeš dívat na mě, jak jsem krásná!“ nadmula se pyšně. „Musíš se dívat na mě, protože jsem nejlepší a nejkrásnější ze všech.“

„To úúúrčitě!“ zasyčela jedna suchá květina. „Akorát špinavej počmáranej papír.“

„My jsme totiž neskutečně hezčí!“ zašustila jedovatě druhá.

„Dělá důležitou! Mazanice slizká ošklivá!“ zasyčela ještě první.

 

„Mlčte!“ okřikl je pán. A zeptal se holčičky, kdy a kde jí malý princ dal ten plášť.

Ale ona řekla, že jí ho nedal.

„Neukradlas ho, viď!?“ ujistil se polekaně.

„Né!“ zakroutila hlavou. „Najednou jsem ho měla na sobě. To samo. Fakt!“

„A tys ho zahodila!“ zvedl vyčítavě obočí.

„Ano,“ přiznala holčička. „Ale já jsem nevěděla, že je kouzelnej!“

„Cože?“ podivil se pán. „Proč by měl být kouzelný?“

„No, že byl princův. Asi...“ vysvětlovala. „Mně se nelíbilo, že tam stál s miminem!“

„S miminem???“ nechápal.

„No s mým malým bráškou. Oni tam byli spolu. Jenomže já jsem chtěla, aby tam nebyl. Tak jsem šla pryč.“

„A potom jsi dostala ten plášť?“ zeptal se pán.

„Ano. Ale pak už tam nebyl ani princ, ani mimino. Ani ten plášť! A já jsem byla smutná, že se ztratili,“ vzdychla holčička.

 

„Aha,“ usmál se pán opět hezky. „Tak víš co? Tak já ti poradím,“ řekl. A bylo na něm vidět, jakou má radost, že na něco přišel. „Ale nejdřív ti musím něco říct,“ pokračoval. „Měla jsi jít za princem hned, když tam bylo mimino. A neměla jsi zahodit jeho plášť!“ rozpovídal se. „Jenže tys šla pryč a plášť jsi zahodila. A tos neměla dělat,“ káral ji.

Holčička otevřela pusu a chtěla říct, že už by to neudělala. A také se chtěla zeptat, aby jí tedy prozradil, kde má prince hledat .. jenže vtom se probudila.

Z ničeho nic se její sen ztratil. Úplně se rozplynul a najednou koukala otevřenýma očima. Pán zmizel, květiny zmizely a všude kolem byla tma!

Po chvíli rozeznala brášku, spícího vedle na posteli. Viděla také okno a trochu i skříň a noční stolek, ale pána už neviděla.

Právě, když jí měl poradit!

 

Jakou jí asi tak mohl dát radu?

A pomohlo by jí to?

A proč se tak najednou probudila? Co myslíte?

Nevíte?

To nevadí, nemusíte vědět všechno. Vlastně ani nemůžete všechno vědět. Nikdo nemůže vědět všechno. To nejde.

Ale můžete chvíli přemýšlet, jestli se holčička třeba neprobudila za trest, že v pohádce udělala něco špatně? Nebo můžete přemýšlet, proč se spí v noci a ne ve dne? Nebo, proč je pod peřinou teplo. Nebo, kam se ztratí světlo, když maminka zhasne? Nebo, jak vypadají tři čuníci na procházce? A jestli si zpívají. A co si asi zpívají?

Tak o tom chvíli přemýšlejte, než usnete do svých snů, ano?

Dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ak.slunicko - knížka

Už je to déle, co jsem dostala mail na odkaz ke knize Malá princezna. Uznávám, nápad vskutku dobrý, ale měla bych jisté výhrady.Sám k tomu lidi nabádáte..
Kritika se píše asi rozhodně snáz než samotný autorův text, to přiznávám. Ale určitě pomůže k malému zamyšlení.
První tři kapitoly mně ale přijdou zdlouhavé a nezajímavé, jakoby jste neustále čekal na obdiv a nebyl si jistý tim co jste napsal a jak jste to napsal. Jakoby jste sám o sobě pochyboval. Další kapitoly mají už jistý děj, ale pořád nijak zajímavý. Chybí mi tu nějaký spád děje. Možná mě k tomu nutí i přirovnání ke knize Malý princ, což by asi nebylo vhodné.. Ale sám název knihy k tomu přirovnání nutí..Pořád v tom příběhu na něco čekám a ani po pár kapitolách to necházim.
I špatná kritika může v něčem pomoci. Třeba to jen nechápu a kniha je dobrá.A třeba jen už nemám duši dítěte, které by to pochopilo.. V tom případě se budu těšit na knihu pro dospělé, kterou určitě někdy napíšete.
Proto přeji hodně úspěchů v dalších věcech
A.K.

 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 2
Celkem: 47010
Měsíc: 797
Den: 37