Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

sen pod schůdky (pán s rudým nosem)

Holčička je tedy v pokoji sester. Pod schody, kde bývala bedna s osmáky. Nad hlavou má schody nahoru na palandu, kde sestry spávají. Když jsou doma. Vlevo je skříň, na druhé straně zeď a naproti jiná zeď, s poličkami. Takže je tam schovaná, že ji skoro není vidět.

Otevřela knížku a dívá se na obrázky. Nejdřív na malého prince, ale potom našla pána s kloboukem a velkým rudým nosem, tak si prohlížela jeho. A byla tolik zamyšlená, že úplně zapomněla, kde je. Ani si nevšimla, že jí knížka sklouzává na zem. Skoro jako by usnula, jen obraz pána s kloboukem a velkým červeným nosem jí zůstal v hlavičce - a ten pán se trošku proměnil a najednou stál před ní a koukal na ni!

Obrazek

 

„Dobrý den,“ pozdravila nejdřív, protože věděla, že to se má. Ovšem pán neodpověděl. Asi nevěděl, že na pozdrav se má odpovědět. Asi ho to nikdo nenaučil.

„Co myslíte, jsou knížky na nic?“ zeptala se holčička. A prohlížela si jeho zarudlý bramborovitý nos. A taky jeho oči, kterými pořád zvláštně mžoural.

„Na nic,“ zopakoval pán, zakoulel očima, nakrčil nos a špičku jazyka vystrčil mezi rty. Ale pak zavrtěl hlavou a řekl, že všechno, úplně všechno může být k něčemu dobré.

„Aha!“ zašklebila se holčička odmítavě. „A na co je teda asi dobrý uřvaný mimino?!?“

„Mimino,“ zopakoval pán a pokýval hlavou. „Já nevím.“

„Na nic,“ řekla holčička. „Já to vím!“

„Já nevím,“ zopakoval pán.

„A nevíte aspoň, jak se chytá za slovo?“ zkusila jinou otázku. „Fakt třeba rukou?

„Rukou…“ zopakoval pán. „Chytá za slovo,“ řekl ještě a pokrčil rameny. Potom vzdychnul a vypláznul jazyk. Úplně, jako malý nevychovaný kluk. Vlastně ne. Nevypláznul ho tak. On si tím jazykem olíznul pusu, až to zamlaskalo. Nato odkudsi vytáhnul láhev, otevřel ji a napil se. A když pil, tak to žbluňkalo a čvachtalo, jako když se lije voda do kanálu.

 

„Já jsem taky něco četl,“ řekl, když dopil. „Ale to je dávno. Už si to ani nepamatuju.“

„Já ještě neumím číst,“ přiznala holčička.

„Číst,“ zopakoval pán. „Já zase neumím číst!“ zasmál se. Ale zasmál se nějak smutně.

„Jak to?“ podivila se holčička.

„Nevím,“ mávnul rukou. „Ale zajímalo by mě, proč nemáš ráda mimino?“ zeptal se.

„Mám ho ráda!“ vyhrkla holčička.

„Jo máááš ho ráááda,“ řekl pán, jako by si z ní dělal legraci. „Máááám…“ zopakoval ještě jednou.

„Ano,“ přikývla. „Akorát mě naštval. Že odvedl prince,“ dodala.

„Prince,“ zopakoval pán, pokrčil rameny a znovu si olíznul pusu.

„Z knížky,“ řekla ona.

„Z knížky,“ zopakoval ten pán. „Já jsem taky četl,“ vzpomněl si opět. „Myslím, že tam bylo něco hezkýho, co se mi líbilo…“ dodal. A oči pojednou neměl kalné, náhle jako by se mu v nich cosi zalesklo. Nějaká vzpomínka. Takže mu teď svítily jako lampičky, ale jinak byl smutný. Lampičky v očích mu však po chviličce zhasly. „Už si to nepamatuju. Je to strašně dávno,“ zamračil se, znovu si olíznul rty a rukou si je otřel. Ruku měl od mokrých rtů už celou oslintanou.

„Všechno, úplně všechno je k něčemu dobrý, to si pamatuj!“ řekl potom ještě jednou. „Akorát já už nejsem vůbec, ale fakt naprosto vůbec k ničemu,“ dodal. A zachechtal se tomu. A holčička překvapeně koukala, čemu se směje.

 

„A jak se teda chytá za slovo?“ zeptala se, aby se aspoň něco dozvěděla.

„Za slovo,“ zopakoval pán. „To je problém,“ pokýval hlavou. „Já občas vypadám jako hlupák, když mě někdo chytí za slovo,“ zasmál se.

„Ale jak se to dělá?“ vyzvídala. Ale pán si třel bramborovitý nos a mlčel.

„Já myslím, že za slovo se chytá stejně jako za nos,“ řekl pak. A holčička si hned rukou sáhla na špičku nosu, aby to vyzkoušela.

„Držíš?“ zeptal se pán. A holčička odpověděla, že drží.

„Tak drž,“ řekl pán. „Hezky si ho drž a nesrkej nos, kam nemáš. Nebo tě chytím za slovo a budu tady bydlet s tebou,“ vyprsknul smíchem. Ale holčička pustila nos a rozhodně odmítla, že ne.

„Ne,“ zopakoval pán. „Tak dobře, tak ne,“ dodal. „Nebudu tady, když mě chytíš za slovo. A nebo za nos. Můžeš si vybrat.“

„Já nechci,“ řekla. A pán se posadil na zem a řekl, že tak dobrá, že tam tedy zůstane.

Obrazek

 

„Nene,“ zavrtěla hlavou. „Tady bydlím já. A já nehledám tebe, ale prince. Vlastně plášť!“ postavila se.

„Plášť? Na co plášť?“ podivil se pán.

„Co měl ten princ. Já jsem mu ho zahodila,“ přiznala.

„Zahodila,“ zopakoval ten pán. Opakovat slova, to mu šlo nejlíp. „Plášť,“ zopakoval ještě, jako by chtěl dokázat, že to vážně umí.

„Hledala jsem ho,“ řekla holčička. „Ale už tam nebyl.“

„Nebyl,“ přikývnul pán. A holčička se na něj upřeně dívala, protože tak zvláštního pána ještě nikdy neviděla.

„Malý princ,“ prohodil on. „Toho znám. Byl tady, mluvil se mnou. Pořád se na něco ptal. Jako ty.“

„A na co se ptal?“ vyhrkla zvědavě.

„Ptal. To už nevím,“ pokrčil rameny. „To by ses musela zeptat jeho.“

„Myslíte, že by se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se.

„Mluvit? Já nevím,“ řekl a díval se na holčičku. „Ale asi ne. Když hledáš plášť a nehledáš jeho,“ zasmál se potom. „Když chceš najít malýho prince, musíš hledat malýho prince a ne plášť. To je lepší.,“ dodal. „A ještě lepší je vůbec nemluvit. Pak tě nikdo nemůže chytit za slovo!“ řekl ještě a zasmál se tak, že se až rozkašlal. „Ovšem úplně nejlepší je všechny slova hned utopit,“ řekl pak a napil se přímo z láhve. Znovu tak hlasitě, že to žbluňkalo a čvachtalo, jako by lil vodu do kanálu.

 

„A kdo jste vy?“ zeptala se potom holčička.

„Kdo?“ podivil se takové otázce. „Já už nejsem nic,“ vzdychnul. „Vidíš ten můj nos? Úplně zfialověl. Jako shnilá brambora,“ řekl a sáhnul si na nos. Ale holčička si už dávno všimla, jak jeho nos vypadá.

„To nevadí,“ chtěla jej utěšit.

„Nevadí,“ zopakoval pán smutně.

„Ale chytat vás za něj nebudu!“ vyhrkla, protože sahat na takový nos nechtěla. „A běžte bydlet zpátky do knížky!“

„To nevadí,“ zopakoval pán podruhé. A nato řekl, že je mu jedno, kde bydlí, a že má pořád žízeň a musí hodně pít. Ale voda mu nechutná. Ani čaj, ani džus, ani šťáva. Ani mléko - to už vůbec ne. Někdy že vypije silnou černou kávu, ale nejvíc alkohol. I když se mu po něm točí hlava a je mu špatně.

Tomu holčička vůbec nerozuměla. Chtěla se zeptat, proč to pije, když je mu pak špatně a má z toho plesnivý nos a oči. Ale on pořád mluvil a nebyl k zastavení. Že pije hodně a pije rád, že nejradši pije všechno, a když spadne na zem, tak mu to vůbec nevadí, ani když si rozbije nos. Pořád mluvil, hodně opakoval to samé a moc mu nebylo rozumět. A znovu se nějak rozzářil - ovšem jen v obličeji. Jeho oči zůstaly kalné, v očích žádnou radost neměl.

 

Pak najednou zmlknul a byl úplně zticha. Protože usnul. To už se takovým lidem někdy stane, že zničehonic usnou. A potom už jen smrdí a chrápou.

„Běžte pryč,“ poprosila holčička. On se však jenom zavrtěl. „Prosím,“ dodala, ale pán se sklouznul a rozvalil se po zemi. „Já vás tady nechci,“ řekla ještě. „Já bych chtěla najít toho kluka. A já ho najdu, slyšíte? On se mi asi schoval, protože jsem mu zahodila ten plášť. Ale…“ chtěla pokračovat, jenže pán se najednou ozval.

„Poslouchej,“ řekl. Měl však zavřené oči a hlasitě oddechoval, jako by spal. I když při tom mluvil: „Až potkáš malýho prince, zeptej se ho, proč nemáš ráda mimino!“

„Mám ho ráda,“ nesouhlasila holčička.

„Zeptej se ho,“ zopakoval pán se zavřenýma očima.

„Ale já ho mám ráda,“ namítla znovu.

„Nezapomeň na to. Určitě!“ pokračoval. „Já jsem se taky nezeptal, víš. A to bylo špatně. Pak jsem to totiž už nikdy…“ začal cosi vyprávět, jenže vtom se ozval klavír.

Obrazek

 

Holčička se naráz probrala, rozhlédla se - knížka leží vedle ní a pán nikde. Už ho neviděla ani neslyšela.

Honem vylezla zpod schodů a běžela ke klavíru, na který hrála nejmladší sestra. Na divného pána okamžitě zapomněla. On na ni však nezapomněl. Pod schody sice už nebyl, protože zmizel, jakmile se holčička probrala. Ve snu ale byl pořád. Tam spal a něco jí vyprávěl – jenže ona už to neslyšela.

Tak ho necháme spát. Nejspíš si vzpomněl, co udělal špatně. A třeba to ještě někdy napraví. Možná. Snad.

Nebo se mu bude zdát něco hezkého. Nějaká vzpomínka, při které se mu opět vesele rozzáří oči. A my budeme tiše, abychom ho nerušili. Aby mu ten krásný sen dlouho vydržel…

A počkáme, až holčička malého prince potká, jestli si vzpomene, na co se ho má zeptat.

A také, co jí na to malý princ řekne.

Dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47009
Měsíc: 797
Den: 37