Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

první noční sen (o plášti)

Takže holčička usnula a spinká. Ale co my teď, viďte?

Nejlepší by bylo vidět, co se jí zdá. Podívat se do jejího snu. Kdyby tak stačilo jen se naklonit a poslouchat, o čem se v tom snu povídá.

Jenže - co kdyby se tam vůbec nemluvilo? Aha!

Možná by stačilo přizvednout víčka, co zakrývají oči. A podívat se, co se tam děje…

Jenže to by se nejspíš probudila a sen by skončil. Navíc, pod víčkem bychom stejně našli jenom oko, ale žádný sen.

Protože to nejde, nahlížet do cizích snů.

Obrazek

 

Ovšem kdybychom se tam podívat mohli, viděli bychom teď holčičku na louce. Na obrovské louce, široké od nevidím do nevidím. To znamená, že není vidět ani její začátek, ani konec. Tak je velká! Celá je tmavě modrá a na ní spousta třpytivých zlatých kvítků. Vlastně to nejsou květiny. Jsou to hvězdy! A louka není obyčejná louka, je to noční nebe. Ne bílé, jako bylo v té knížce, ale tmavomodré, skoro úplně černé. Jako doopravdy. Ohromné noční nebe všude, kam se podíváte. I tam, kam už nevidíte, všude je noční nebe plné hvězd.

 

Jenže my se do snu podívat nemůžeme, takže od nevidím do nevidím nevidíme nic.

Nevidíme, že se tou nebeskou loukou holčička rozběhla k nejbližšímu hvězdnému kvítku. Chtěla si ho prohlédnout. Jenže blýskavý květ se najednou prudce zvětšil a vyrostl tak, že by se na něj klidně mohla posadit. Tak byl velký! Dokonce ještě nějaké místo by zbylo. Třeba pro panenku. Nebo pro maminku. Nebo možná i pro jednoho brášku. A nebo pro některou sestru. Nebo pro tatínka?

Pro všechny ale ne, tak moc zase nevyrostl.

Jenže tohle všechno je pro nás od nevidím do nevidím. Takže to nevidíme, protože do cizího snu nejde nakouknout. Nemůžeme se podívat, že holčička se na květ, vyrostl, neposadila, ale šla dál. K jinému květu. Ten vyrostlý pak odletěl do výšky. A za ním se táhla dlouhá zlatá čára, která byla pořád tenčí a tenčí, až na konci byla z obrovského květu zase úplně malinkatá hvězdička.

 

A v tom tmavomodrém nebeském moři, které nevidíme, spěchá holčička k dalšímu hvězdnému kvítku, který se právě zatřpytil jasněji. Jako by se na něm rozsvítila žárovka. Jenže než tam došla, světýlko zhaslo a hvězda byla zase jako ostatní. Tak hned pospíchá jinam, a pobíhá tam se smíchem od jednoho květu k druhému - když vtom se překvapeně zastaví.

Zastaví a kouká - protože vidí prince. Toho malého, co byl v knížce. Stojí tam ve stejném plášti, jaký měl na obrázku, a dívá se na ni.

Hned se za ním rozběhla, aby se ho zeptala, co tam dělá a kde se tam vzal a jak se jmenuje a kde bydlí a kolik je mu roků a .. no, prostě se ho chtěla zeptat na spoustu věcí. Jenže sotva udělala krok, hned zase stála. Všimla si totiž, že vedle prince sedí na louce mimino, její nejmenší bráška. A drželo se prince za roh toho trapného modrého, dole šíííleně rozšířeného pláště s červeným vnitřkem.

Obrazek 

Holčička se k nim obrátila zády.

Nechtěla totiž, aby si princ hrál s miminem. Nechtěla, aby po něm lezlo a křičelo a otravovalo ho a zlobilo. Protože on by si hrál jenom s ním a smál by se na ně, i když by ho zlobilo. Jako ostatní. A holčičky by si vůbec nevšímal. Jako všichni.

Ona chtěla, aby si povídal s ní. Tak se na něj schválně nedívala, aby to věděl.

Nedívala se na něj a podívala se na sebe.

Na svoje ruce, na břicho a na nohy a – a zjistila, že má na sobě plášť. Ten samý, jako měl on, ten malý princ. Modrý a uvnitř červený a dole stejně příííšerně trapně rozšířený. Navíc se jí teď zdál starý a nemoderní. A ještě k tomu na kluka!

Tak ho svlékla a zahodila.

Nechtěla totiž vypadat směšně. Vůbec nechtěla plášť! Chtěla si povídat s tím malým princem. Protože se jí líbil - a kdyby ho dřív nepotkalo mimino, možná by si už spolu hráli.

 

Zahodila tedy plášť a nenápadně se ohlédla, co ti dva dělají.

Jenže všude kolem bylo jen tmavomodré hvězdné moře.

Nebo tmavomodrá hvězdná louka?

Nebo tmavomodré hvězdné nebe – vlastně to je jedno. Důležité je, že tam nebylo nic jiného.

Žádný princ, ani žádné mimino. Nic, jen třpytivé hvězdy. A kde je plášť?! - vzpomněla si a obrátila se zpátky, kam ho zahodila. Aby mu ho mohla vrátit, až si pro něj přijde.

Jenže plášť tam nebyl.

Vrátila se na místo, kde měl být, ale nebyl tam.

Ani žádná díra tam nebyla, do které by mohl zapadnout.

Ani žádná skříň tam nebyla, ve které by mohl být schovaný.

Ale nebyl tam ani plášť, který tam před chvílí hodila…

Jen zlaté hvězdy se třpytily v modrém nebeském moři všude kolem, ale plášť zmizel.

 

Holčička si najednou vůbec nebyla jistá, jestli byl opravdu tak ošklivý. Byla smutná, že plášť nemá. A ještě smutnější byla, že tam není princ. Kdyby tady byl, hned bych za ním běžela a dala mu ten plášť. A vůbec by mi nevadilo, že tam je i bráška-mimino! - říkala si a dívala se všude kolem.

Jenže už tam nebyl.

Ani bráška-mimino, ani malý princ, ani jeho plášť.

 

Posadila se tam, kde plášť měl být.

„Vrať mi ten plášť. Slyšíš!? On nebyl můj,“ zavolala. Ani nevěděla, na koho mluví. Jenže někdo ho přece musel sebrat, když tam byl a už není. To je jasné. Tak zkoušela, jestli se neozve.

Ale nikdo se neozval.

„Půjč mi ho,“ zaprosila. „Já bych si ho chtěla ještě jednou zkusit.“

Jenže pořád bylo úplné ticho. Vlastně nebylo úplné ticho. Maličko to tam bzučelo. Úplně potichounku. Jako by tam poletovaly mouchy. Vidět je však nebylo. Jen slyšet. Možná, že po nebeské louce létají neviditelné mouchy, které jen tiše bzučí. Možná. Kdo ví..?

Protože to už tak bývá, že vidět toho můžeme jen málo. A skutečně poznat ještě mnohem méně.

To už tak bývá, že to tak je nejen ve snu, ale i na zemi.

 

Holčička přeběhla k nejbližší hvězdě a sehnula se k ní. Snad tam hledala mouchu. Nebo se na ni možná chtěla posadit a vyletět nahoru. Aby se odtud podívala dolů, aby toho viděla víc.

Jenže hvězda nevyrostla, ani nevyletěla. Neudělala nic. Jen ležela na zemi a třpytila se.

I bzučení utichlo. Možná, že neviditelné mouchy někam odletěly.

„Je tady někdo?“ zašeptala holčička tiše.

Ale nikdo se neozval.

Nikdo tam nebyl.

Obrazek

 

Holčička náhle vůbec nevěděla, co má dělat. Mračila se tedy na protivné hvězdy, protože jí nechtěly pomoct, a zlobila se na ně.

Nezlobila se na sebe, že si to sama pokazila, ale zlobila se na ně.

To už tak někdy bývá, že to tak je.

A byla smutná. Protože potřebovala ten plášť najít. Věděla, že ho musí najít.

Musí! Přece, aby jej mohla princi vrátit.

Kdybych měla ten plášť, možná by se ukázali. - napadlo ji. Oba dva. I bráška-mimino. Já bych dávala pozor, aby se neztratil, a toho malého prince bych se na něco zeptala. A on by mi všechno vysvětlil a ukázal. Povídal by si se mnou a hráli bysme si spolu. Určitě!

Jenom by mimino nesmělo otravovat!

 

Rozběhla se, aby je co nejrychleji našla - ale sotva udělala první krok, začala se ztrácet. Jako by se rozpouštěla.

Nejdřív se jí načechraly vlasy na hlavě, jako by je rozházel vítr. Potom se jí rozmazaly ruce, jako by byly schované kdesi v mlze. A pak se celá začala rozpouštět jako kaňka ve vodě. Stávala průhlednou a ještě průhlednější, až se docela, úplně ztratila. Zmizela.

Tak totiž sny končívají, že se rozplynou, zmizí a už nejsou.

 

Holčička sice chtěla malého prince najít, ale teď, když sen skončil, už hledat nemohla.

Kdyby bylo ráno, nejspíš by se probudila a vstala. Jenže byla pořád hluboká noc, tak se jen překulila z levého boku na pravý. Přitom zamumlala cosi, co znělo, jako by říkala: „Vlak s ponožkou.“ Tak nějak podobně to znělo.

Doopravdy ale řekla: „Vrať se, počkej.“

Jenže jí nebylo dobře rozumět, tak to znělo spíš jako: „Vlak s ponožkou.“

 

A potom spala dál jako dřevěný špalek. Malé děti totiž musí hodně spát. Víte, proč musí malé děti hodně spát? Přece aby jejich tatínek a maminka měli chvíli klidu na sebe. Ale hlavně proto, aby hezky rostly. A byly zdravé a silné a chytré, samozřejmě.

Tak dobrou noc, ať jste ráno zdravé, silné a chytré.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marcela Pastiriková - pochvala

Trochu delší, ale začetla jsem se ráda. Dokonalé :-)

svatka.zl@centrum.cz - Knížka

Taky jsem jen přečetla první kapitolu. Je moc hezké, že myslíte na ty naše nejmenší tvorečky. Ale bohužel se musím přiklánět k názorům, které jste si už zajiste přečetl. Já sama píšu knížky pro ty nejmenší a věřte mi, je to daleko těžší, než psát pro dospělé. Musíte se vrátit o mnoho let zpátky, hlavně mentálně, abyste vycítil chápání dítěte. Zároveň je taky potřeba, naučit je něčemu novému. To vše se musí vyvíjet zcela opatrně. Nejlépe je začít jednoduchými větami a hodně používat přímou řeč, provázenou citoslovci. To kvůli tomu, že když jim knížku bude někdo předčítat, může krásně měnit barvu hlasu a to malé děti milujou.
Dále bych si dovolila upozornit na časté opakování slov /např.vlastně/.
Nechci, aby se stalo to, že vás od psaní knížky odradím. Až budu mít více času, přečtu si i jiné kapitoly, ale ty první jsou vždy hodně důležité.
Budu ráda, když mi napíšete, jak se knížka dál vyvíjí.
Svatka

Polanský - Z Bobštejna

Ahoj Petře, začínám se v textu trošku ztrácet, ale možná je to špatnou koncentrací. Bobeš z Bobštejna

 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 4
Celkem: 47009
Měsíc: 798
Den: 38