Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

knížka (pátek)

Takže tahle malá holčička jednou doma našla starou knížku.

Číst ještě neuměla, ale byla zvědavá, tak ji otevřela - a kromě hromady písmen tam našla obrázky. Namalované. A na některých byl kluk. Hezký. Líbil se jí. Jenom měl na sobě směšný plášť. Takový modrý s červeným vnitřkem a dvěma hvězdami na ramenou. Dlouhý - a dole příííšerně rozšířený. Ale měl ho jenom na začátku. Dál už ho neměl, jen dlouhatánskou žlutou šálu, která mu visela z krku dozadu a nahoru! A byla tam namalovaná spousta různých lidí, legračních, krásných, ošklivých i zvláštních. A ten kluk taky létal po nebi mezi hvězdami! Moc se jí to líbilo. Jenže tomu nerozuměla.

Ale protože byla zvědavá, tak šla za tatínkem, který něco psal nahoře v pokoji.

 

„Co to je?“ zeptala se. Jenže tatínek cvakal na počítači a nejspíš ji vůbec neslyšel. Vylezla tedy na křeslo, z něj na stůl a sedla si vedle počítače. Aby ji tatínek viděl.

„Dávej pozor,“ řekl a odsunul si papíry, aby mu je nepomačkala.

„Dávám,“ přikývla. A zeptala se znovu, co to je.

„Knížka, ne?“ odvětil tatínek udiveně, proč se ptá na takovou samozřejmost. A pořád koukal na obrazovku počítače.

„No jo, ale přece jaká? O čem?“ vysvětlovala holčička. Protože ona už věděla, že dospělým se musí všechno pořádně vysvětlit. Jinak nic nechápou.

„Hezká,“ řekl tatínek. A pořád něco pracoval.

„Tatííí!“ zvýšila hlas, ale on ji napomenul, aby byla tiše.

V postýlce totiž spal bráška-mimino. Aspoň neřve. - ohlédla se tam. Ale zase musím šeptat. Kvůli němu! - zamračila se. A byla by nejradši, kdyby mimino bylo někde úplně jinde. Daleko. Aby se s tatínkem mohla normálně bavit. Sama. A nahlas!

 

Tatínek se na knížku podíval, řekl, že to je malý princ, a vrátil ji holčičce. A už zase koukal na monitor počítače.

„Aha,“ řekla ona a slezla ze stolu.

Jenže sotva byla na zemi, už se ptala znovu: „To je ten kluk, ten princ?“

Tatínek jen přikývnul a zahuhlal takové to: „Hmhhhmmm,“ jak dospělí odpovídají, když se jim nechce mluvit.

Holčička už chtěla odejít, ale vtom ji něco napadlo!

„A máme ještě takovou jinou?“ zeptala se hned.

Tatínkovi chvíli trvalo, než odpověděl. Vlastně neodpověděl. Jen se na holčičku podíval, jako by chtěl říct: Co že ses to zase ptala, ty moje malá trumpeto? Ale neřekl to.

 

„Nejsem trumpeta!“ vyhrkla ona uraženě. Protože tatínek to teď říká skoro pořád a ona už pozná, že to chtěl říct. I když to nahlas neřekne. A vůbec nemá ráda, když jí říká trumpeto.

„Tiše!“ pokáral ji znovu tatínek.

„Nejsem žádná trumpeta! A nebudu tiše!“ zlobila se holčička. „Pořád jenom to mimino, a já nemůžu ani promluvit,“ dodala ještě. Ale řekla to potichu, aby miminko nevzbudila.

„Já vím, že nejsi trumpeta,“ pohladil ji tatínek. A tvářil se přitom, jako by chtěl dodat: Ty moje malá trumpetko.

Takže holčička chtěla znovu odejít, když se na ni takhle díval. Ale vzpomněla si, co ji napadlo.

 

„Tak máme teda jinou?“ zopakovala tiše svoji otázku.

„Máme hodně knížek,“ přikývnul tatínek.

„Ale já myslím takovouhle .. ale jinou!“ upřesnila, aby to lépe pochopil.

On se na ni však podíval skoro vyjeveně, protože tomu vůbec nerozuměl.

„No aby tam nebyl kluk. Jako princ,“ vysvětlovala holčička. „Ale aby tam byla holka, jako princezna. Malá…“

A to už tatínek pochopil.

„Ahááá,“ zašeptal tím hrozným způsobem, kterým dospělí dávají najevo, že konečně pochopili - a že se jim otázka zdá být hloupá. „Tak Malou princeznu teda nemáme,“ pokrčil rameny a vzdychnul. Aby holčička viděla, že je mu to líto.

I holčička pokrčila rameny. Taky smutně, protože jí to bylo doopravdy líto. A obrátila se ke dveřím.

„Vlastně máme malou princeznu!“ zvolal tatínek náhle. Ale hned se chytil za pusu, že mluví moc nahlas.

Holčička se radostně zastavila a čekala, co řekne.

„Přece tebe!“ dodal tiše.

 

Holčičku nejdřív naštvalo, že si z ní dělá legraci. Ona přece moc dobře ví, že není žádná princezna.

Ale potom, když knížku doma všem ukázala, potom už si přála být malou princeznou.

Víte, proč?

Protože se všech ptala, o čem se v ní píše. Ale nikdo se s ní o tom nechtěl bavit. Ani nejmladší sestra, která ještě bydlí doma a která si šla mýt vlasy. Ani bráška jí o knížce nic neřekl, protože musel uklízet nádobí a měl vztek. Prostřední sestra také ne, protože ta bydlí v Hradci na internátě a přijela až večer a hned šla ven. A nejstarší sestra nebyla doma, protože ta už bydlí sama v podnájmu, nebo tam někde, a jezdí domů málokdy. Ani maminka neměla čas, protože si hrála s miminem. A mimino už vůbec ne, protože mimino by knížku leda tak roztrhalo.

Tak si holčička představovala, jaké by to bylo, kdyby se stala malou princeznou a potkala se s tím klukem, co je malý princ. Protože ten by si s ní určitě povídal!

 

Když večer šla spát, tak chtěla, aby jí tatínek z té knížky četl. Jenže tatínek šel nahoru uložit mimino. A maminka ještě měla nějakou práci. Nejspíš uklízet po miminu! – myslela si holčička. Tak si zatím sama prohlížela obrázky. A když potom maminka přišla, tak už spala jako dudek. Nebo spíš jako špalek, protože dudek je pták, jakého taková malá holčička asi ještě nezná. Ale špalek už snad viděla. Takže by si uměla představit, jak to vypadá, když někdo spí jako špalek. Ani se nepohne, jen leží - a spí. Jako dřevo.

Dobrou noc.

A nebojte - příště už se opravdu dozvíme, co v knížce našla.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 35