Jdi na obsah Jdi na menu
 


24. kapitola

jiná pohádka

Od té doby se holčičce o malém princi už nikdy nezdálo. Zdálo se jí hodně různých snů, ale malého prince v nich nepotkala už ani jednou.

Smutná z toho však nebyla.

To už tak bývá, že to je tak, jak říkal princ. Děti občas po něčem zatouží a nemohou bez toho být. Pořád na to myslí a strašně by to chtěli - a pak to poznají a najednou je to přejde a už si ani nevzpomenou. Protože už spěchají za něčím jiným. A touží po tom a strašně by to chtěli.

Ale to je dobře. Děti toho musí poznat hrozně moc. Aby se pak vrátily k tomu nejzajímavějšímu a nejdůležitějšímu a nejlepšímu ze všeho, co poznaly.

 

Holčička si však na prince vzpomněla. Za hodně dlouhou dobu. To už byla o hodně větší, asi jako byly sestry tenkrát, a znala toho mnohem víc. Pořád ještě chodila do školy, ale už uměla sama číst úplně dobře. Rychle i pomalu, malá písmenka i velká, tiskací i psací - dokonce uměla číst pozpátku!

Ano, tak dobře už znala všechna písmenka, že uměla číst i pozpátku. Z druhé strany. Obráceně, než se číst má.

Víte třeba, co znamená aknimam?

Nevíte?

Ani, když se to přečte pomalu, po písmenkách? A - k - n - i - m - a - m.

Pořád nic? Pozpátku to nepoznáte?

Tak to zkusíme správně, taky po písmenkách: M - a - m - i - n - k - a.

To už poznáváte, že. Úplně stejná písmenka, a jednou je to aknimam a podruhé: maminka. Jednou to zní, jako když vám v puse něco překáží a jazyk se láme o zuby, a podruhé je to možná úplně nejhezčí slovo na světě. Pro malé děti určitě, i když ho ještě ani neumí říct. Protože miminku stačí maminka. Vůbec nic jiného nepotřebuje.

Ale stačí to přečíst obráceně, už to není maminka, už je to aknimam.

A aknimam nepotřebuje nikdo, ani dospělí.

 

Ovšem holčička pozpátku nečetla. Proč by to dělala, když z tak krásného slova, jako je maminka, se stane něco tak podivně nesmyslného.

Nebo - víte třeba, co vznikne ze slova tatínek, když se přečte obráceně?

Kenítat Zvláštní slovo, viďte? Zní to asi jako řeč, kterou by mluvil šicí stroj, kdyby uměl mluvit.

Nebo třeba srdíčko. Jak to asi zní pozpátku? Co myslíte?

To už není, jako by mluvil šicí stroj, to už zní, jako by mluvil rovnou motorový traktor?

Poslouchejte: okčídrs.

Hrůza, že? To je spíš, jako by ten traktor byl rozbitý a nešel nastartovat.

Přitom správně to bylo srdíčko.

 

Ale dost! Rychle zpátky k holčičce.

Když tedy už byla velká sečna, asi jako byly sestry tenkrát, tak bráška-mimino byl už velký kluk a její nejlepší kamarád. A tehdy našla jinou knížku o malém princi. Novější a hezčí. S jinou obálkou. Princ v ní byl stejný, obrázky byly také stejné – ale vypadaly trošku jinak. A holčičce se zdálo, že ta stará knížka, kterou četla kdysi dávno, se jí líbila víc. I když viděla, že ta nová je hezčí.

Divné, že?

To už tak někdy bývá, že to tak je a něco je moc divné, i když je to pravda.

Když byla malá a prohlížela si jen obrázky, tak myslela, že knížku zná. Že všechno poznala z těch obrázků. Jenomže potom, když už nebyla malá holčička, si ji celou přečetla a našla tam něco úplně jiného než tenkrát.

Dokonce i tam, kde jí tenkrát četli rodiče, třeba o králi. I tam našla něco jiného. I když četla stejná písmenka a stejná slova. Ani nečetla pozpátku! Ale stejně tam našla něco jiného – a malý princ se jí už vůbec nezdál tak hezký a zajímavý.

To ji moc překvapilo.

Ale to už tak někdy bývá, že to tak je a něco vás hrozně překvapí.

 

Ovšem to není všechno.

Když byla ještě o hodně starší, už úplně dospělá, a bráška-mimino byl už taky dospělý a měl už svoji holčičku-miminko, za kterou chodila na návštěvu a moc ráda si s ní hrála, i když řvala jako tur, tak tehdy si knížku o malém princi přečetla zase.

A opět se divila. Protože četla znovu to stejné, ale našla tam zase víc – a zase něco jiného! Něco jiného než tenkrát, když byla malá holčička, ale také něco jiného, než tam našla jako velká holka. Našla toho mnohem víc, ale o tom klukovi, co byl malý princ, jen málo. Přečetla všechno, ale nevěděla o něm skoro nic. A tehdy ji vůbec nenapadlo, že by ho chtěla za kamaráda.

Tomu už ani nechcete věřit, viďte? Ve stejné knížce! Ale opravdu, přesně tak to bylo.

Proto se vymyšlené postavy, jako je malý princ, nedají poznat doopravdy. Protože jsou vymyšlené - a každý si o nich může vymyslet něco navíc. Něco jiného. Co chce. Třeba, že mají rádi dušenou mrkev. Nebo, že ji nemají rádi. Nebo, že umějí létat a plavat a potápět se a předhonit auto. Nebo, že nedovedou správně vyslovit „ř“ a říkají místo toho „ž“. Nebo, že mají studené ruce, že jim v puse chybí jeden zub a mají na zadku pihu.

Je to pravda? Není to pravda?

Kdo ví…

 

Nedají se poznat doopravdy – a ještě k tomu jsou pokaždé jiní.

A víte proč?

Protože je holčička viděla jinak. Protože byli vždycky takoví, jaké je chtěla vidět. A jak je uměla vidět.

Kdo se pořád mračí, ten vidí zamračené všechno. A kdo se rád směje, tomu se zdá všechno veselé. Nebo kdyby si někdo pletl slepici s holubem, viděl by ve městě na náměstí místo holubů jen malé šedivé slepice. A někde na vesnici by na zahrádce viděl místo slepic veliké holuby. A divil by se, proč nejsou šediví, ale kropenatí. Až dokud byste mu nevysvětlili, že to nejsou holubi, ale slepičky. Potom už by je viděl jinak.

 

Nebo když se díváte z okna ven na ulici, vidíte ji jinou, než když stojíte venku. Něčeho uvidíte víc a něčeho zase míň. Třeba váš dům jste předtím vidět nemohli, když jste byli v něm, ne? Ale zvenku už ho vidíte. I s oknem, ve kterém jste předtím byli.

Ale sotva odejdete kus dál, vidíte zase něco jiného. No, a když jste starší, také vidíte všechno jinak. Protože už víte víc. Kde jste dřív viděli nějaký dům, vidíte pak bytovku, panelák, radnici, městský úřad, divadlo nebo školu. Ale předtím jste nevěděli, co to je, tak jste si toho nevšímali, viďte?

Takže čím víc toho víte, tím víc toho vidíte. A čím víc toho vidíte, tím víc toho víte. A čím víc toho víte, tím víc toho vidíte. A čím víc .. ale vždyť se to opakuje pořád dokola, že ano?

Ale tak to je - všechno se pořád mění. Pořád dokola. Všechno se mění, i vy se měníte a díváte se pokaždé jinak. Když máte radost, zdá se vám všechno hezké, a když máte zlost, nic se vám nelíbí. Dokud něčemu nerozumíte, je to skoro, jako byste to ani neviděli, ale když to poznáte, začne vás to zajímat.

Nebo nezačne – ale už to vidíte a rozumíte tomu.

 

A chtěli byste vědět, jak se to udělá, abyste neviděli pokaždé něco jiného?

Tohle ví totiž málokdo. Ani holčička to nevěděla, když se divila, že v té knížce čte pokaždé něco jiného. Protože děti to ještě nevědí a dospělí to zase nevědí. A takoví, co už nejsou děti, ale ještě nejsou dospělí, ti nerozumí ani sami sobě. Ti nevědí ani to, jestli jsou ještě děti, nebo už jsou dospělí. Ti nevědí pořádně vůbec nic.

Tak poslouchejte, jak se to dělá, abyste neviděli pokaždé něco jiného.

Je to docela jednoduché: Nesmíte se dívat jen očima. Oči totiž vidí pokaždé něco jiného.

Jenže čím byste se měli dívat, když ne očima? To je otázka, viďte.

No schválně, co myslíte? Třeba nosem???

Nosem těžko. To vás ani nepadlo, že ne?

Tak že by ušima?

Ale to už vůbec ne!

Rukama se taky nedá dívat .. dívat se na něco můžete jedině očima. To je přece jasné!

Ale přesto se můžete dívat i jinak. Očima, ale jinak. Říká se tomu: Dívat se srdcem.

 

Myslíte, že srdíčkem se nedá koukat?

Nedá, to máte pravdu. Srdce nevidí, protože nemá žádné oči.

Ale srdíčkem poznáte víc než očima. Ono sice nevidí, ale pozná víc. Srdíčko pozná i to, co není vidět, na co se nedá sáhnout a co není ani cítit.

Oči to třeba vidí, ale nepoznají – ovšem srdíčko to pozná! Třeba když se vám někdo zdá ošklivý, ale máte ho rádi. Nebo když se vám někdo líbí – ale je vám protivný. Víte, proč to tak je? Protože jste srdíčkem poznali, že oči vidí špatně.

Ještě se vám to nestalo?

Opravdu ne?

Radši se zeptejte maminky nebo tatínka.

 

Nebo vlastně ne, rodičů se neptejte. Protože děti se umí dívat srdcem líp než dospělí.

Dospělí už to většinou neumí, ale děti dovedou poznat, že je někdo hodný, i když se mračí, nebo že je zlý, i když se směje. Malé děti poznají hned, jaký kdo je. I když by se snažil přetvařovat a oklamat je, hned to vědí.

Akorát někdy nevědí, že to vědí.

Tak víte co?

Naučte svoji maminku a svého tatínka, jak se dívá srdcem.

Protože oni už to nejspíš zapomněli. Jako holčička, když už byla velká.

To už tak bývá – ale nemělo by! Že ne?

Tak je to naučte. Ať je to tak, jak to má být.

A naposledy: Dobrou noc – a dívejte se na všechny ne jenom očima, ale i srdcem. Aby se vám pořád neměnili…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 2
Celkem: 47007
Měsíc: 796
Den: 36