Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. kapitola

sedmý noční sen (druhé setkání s princem)

Holčička chtěla co nejdřív usnout. Rychle. Nejlíp hned. Sotva zavře oči, aby už spala. Aby se jí něco zdálo. A také aby tam bylo mimino!

Oči měla zavřené a víčka držela pevně semknutá, aby sen nemohl utéct. Jenže spánek nepřicházel. Protože když něco moc a moc chcete, zrovna se to nepodaří, viďte? To už tak bývá, že to tak je.

 

Znovu tedy oči otevřela a vyhlédla ven oknem. Nahoře na nebi svítil velký měsíc. Opět zavřela oči a přemýšlela, kdo tam asi bydlí? A jak chodí tam nahoru domů? A jestli mu nevadí, že měsíc svítí? I v noci! A jestli je měsíc jako žárovka, když taky svítí? Stejně tvrdý, hladký a průhledný. A proč z té výšky nespadne? A jestli mouchu bolí křídla, když pořád lítá? A jestli se špinavý sníh může vyprat, aby byl znovu krásně čistě bílý?

A jak takhle přemýšlela, za chvíli usnula, jako by ji do vody hodil. No, i když ve vodě by zřejmě neusnula, protože voda je studená a mokrá. Tak usnula, jako by ji nehodil do vody, ale do vyhřátého snového obláčku. A my se nebudeme zdržovat řečněním o tom, že do cizích snů se nedá podívat, a rovnou se tam podíváme.

 

Dnešní sen zavedl holčičku do jakési neznámé ulice. Na jedné straně té ulice stála řada vysokých domů, kolem kterých se procházeli lidé. Plno lidí. Každý někam pospíchal a holčičky si nevšímali.

Na druhé straně té ulice pak byla jen mlha a vítr. Jinak vůbec nic. Až daleko vzadu za mlhou vyčnívaly kopce bílých stránek, jako by tam ležely obrovské otevřené knížky. Písmenka na těch stránkcáh však nebyla natištěná, jako na papíře bývají, ale stála tam a nebo různě se převalovala. Stránky se obracely ve větru sem a tam, a tam a sem, a písmenka se na nich přesýpala z hromádky na hromádku.

Holčička se objevila na té straně ulice, kde byly domy a lidé. Ale chtěla přejít na druhou stranu. Na tu, kde nic nebylo, jen mlha a vítr. Jenže po ulici jezdilo hodně aut. Rychle. Bála se, aby ji některé nezajelo. Tak stála na kraji a čekala, až bude moci přes ulici přejít.

 

„Kam jdeš?“ ozvalo se za ní. Otočila se – a stál tam malý princ! A usmíval se na ni stejně hezky, jako minule.

„Tobě se tady nelíbí?“ zeptal se ještě.

„Líbí,“ rozjasnila se.

„Tak proč jdeš tam, když se ti tady líbí? Vždyť tam nic není,“ ukázal na druhou stranu, kam měla předtím namířeno a kde nikdo nebyl. Jen mlha a vítr a daleko vzadu kopce bílých stránek s rozsypanými písmenky.

„Ale tady zase všichni .. se mnou nemluví .. nikdo,“ podívala se na lidi kolem. „Já jsem chtěla .. já jsem myslela .. že tam někdo bude .. naše mimino možná .. nebo ty, třeba,“ zakoktávala se, protože si nebyla jistá, co mu vlastně chce říct. „A taky, abych viděla ten tvůj plášť, že  ho máš,“ dodala rychle. „Protože je hezkej,“ usmála se. Pojednou si ale všimla, že jim z okna mává nějaká rozesmátá holka. Starší než ona - a nemávala na ně oba, ale na malého prince. On se na ni podíval a také jí zamával.

Kdo to je? – přemýšlela udiveně. Ale nezeptala se. Princ začal mluvit dřív.

„Tobě se líbí můj plášť?“ zeptal se.

„Líbí,“ řekla holčička. A nelhala! Ten plášť už se jí doopravdy líbil. Že se jí předtím vůbec nelíbil, to už neprozradila. Nemusí vědět všechno. - myslela si. A pořád ji také zajímalo, co to bylo za holku. Jenže než otevřela pusu, stál u prince jakýsi kluk. Ještě starší než ta holka. Možná tak velký, jako jsou její sestry.

„Nazdar. Já tě mám rád,“ vyhrknul. „Ale nikomu to neříkej!“ dodal vážně a důležitě.

„Neřeknu,“ usmál se princ. A kluk mávnul rukou na pozdrav, jako to kluci dělají, a pospíchal pryč.

 

Holčička se najednou vůbec nechtělo mluvit a jen koukala na zem. Potom se ale prince zeptala, jestli ví, že se u nich dneska kvůli němu všichni hádali.

„Kvůli mně???“ podivil se princ.

„Ano. I maminka s tatínkem,“ řekla vyčítavě. „A já jsem s tebou dřív chtěla kamarádit,“ přiznala smutně.

„Já vím,“ usmál se princ.

„Ty to víš?“ vyhrkla překvapeně a zesmutněla ještě víc. „Tak proč jsi za mnou nepřišel? A tady s nima kamarádíš!“ vyčetla mu.

„Tobě to vadí???“ podivil se princ.

Holčička zavrtěla hlavou, že ne. Ale neřekla, že ne. Řekla: „Jo!“ Protože kdyby řekla, že ne, tak by lhala. A lhát nechtěla. Ale přiznat, že jí to vadí, taky nechtěla. Tak to řekla potichu. A byla přitom zamračená.

„Já taky vím, žes můj plášť zahodila,“ dodal princ.

Holčička chtěla odpovědět, že ho nezahodila schválně. Ale nedořekla to, protože to by také nebyla pravda. „Proč ses mi teda neukázal?“ zeptala se místo toho.

„Myslel jsem, že bys mě taky zahodila,“ řekl princ.

„Tebe???“ zamrkala překvapeně. „Tebe bych přece nikdy nemohla zahodit! Jak tě to napadlo?!“

„Proč bys nemohla? Když tě přestanu bavit,“ řekl princ. „.Vždyť jsem přece jenom obrázek. Jenom kus pomalovaného papíru.“

Holčičku tím trošku zaskočil. Ale pak řekla, že jí to vůbec nevadí, a usmála se na něj. Jenže vtom se k nim přiblížilo další děvčátko. Jen o málo starší než holčička, a koukalo na prince rozzářenýma očima.

„Já tě znám! Ahóój!“ řeklo. Nic víc. A šlo zase dál.

 

Holčička se opět zahleděla na zem - když vtom spatřila u zdi pestrobarevnou kuličku. Tu, co ji včera sama udělala z písmenek. „To je ta kulička,“ vykřikla a běžela pro ni. A hned princi ukazovala, jak je krásně pestrobarevná. Úplně jí vypadlo z hlavy, že se zlobí, že za princem pořád chodí někdo cizí. Řekla mu také, že písmenka, ze kterých ji udělala, měla jen červenou, zelenou a modrou barvu, ale ta kulička je mnohem barevnější.

„To se ty barvy poskládaly,“ vysvětlil jí princ. „Protože když se tyhle tři základní barvy různě poskládají, vznikne celá paleta všech barev.“

„Odkud to víš?“ vykulila oči.

„Jsem přece z knížky,“ usmál se on. „A v knížkách najdeš všechno, na co bys nepřišla sama,“ rozpovídal se. „Třeba to, že v tiskárnách, kde se knížky tisknou, se místo červené, zelené a modré barvy používají azurová, purpurová a žlutá. A navíc ještě černá. A skládají se jinak. Věděla jsi to?“ zeptal se. A holčička zavrtěla hlavou, že ne.

„A zajímá tě to?“ zeptal se znovu. A holčička znovu zavrtěla hlavou, že ne.

„Nemusíš vědět všechno,“ zasmál se princ. „Ale v knížkách všechno najdeš,“ vykládal holčičce. „To, co tě zajímá, i to, co tě nezajímá. Najdeš tam otázky, které by tě možná ani nenapadly, a odpovědi, na které bys sama nepřišla. Knížka ti ukáže všechno, co bys sama nikdy neviděla…“

„Ale to může televize taky!“ vyhrkla holčička.

„Může,“ přikývnul princ. „Jenže se v tom úplně ztratíš. Něco ti ukážou, ale hned je to pryč a už vidíš zase něco jiného, a všechno to rychle běží, jenom aby ses dívala, jak je to krásné a barevné, jak to bliká a jak se to hýbe a jak se to pořád mění. Ani si to nestačíš dobře prohlédnout, ani tomu nemůžeš pořádně porozumět.“

 

„Takže ty víš úplně všechno?“ skočila mu holčička do řeči.

„Něco vím – a něco nevím,“ mrknul na ni princ.

„A co nevíš?“

„Co nevím, to nevím,“ řekl. „To už tak bývá, že to tak je a co nevím, to nevím. Nevím, protože to nevím. Kdybych to věděl, tak bych to věděl a nemohl bych říct, že to nevím,“ zasmál se.

„Aha,“ přikývla holčička. Ale moc tomu nerozuměla. A koukala tak nechápavě, až se princ nahlas rozesmál. A pak ji pochválil, že tu kuličku udělala vážně krásnou.

„To jsem udělala pro naše mimino,“ vzpomněla si holčička. „Ale kde je?“ rozhlédla se kolem. A hned se zajímala, jestli by princ nemohl nějak zařídit, aby tady bylo. Že je jí po něm smutno. Protože večer brečelo.

„Možná je tady někde. Akorát není vidět,“ řekl princ, aby ji potěšil. „Možná je v jiné kapitole.“

„Tak ho najdeme!“ rozhodla. Ovšem princ řekl, že to není vůbec jednoduché najít někoho, kdo sem do té knížky nepatří.

„Tak na co jsou teda knížky, když se v nich ani nedá najít můj bráška-mimino?“ vzdychla zklamaně.

 

„Třeba na to, abys mě poznala,“ mrknul na ni princ znovu. „Abychom se mohli spolu pomalu seznámit…“

„Spolu pomalu?“ zopakovala po něm, jak to hezky řekl.

„A je v nich navíc nejvíc zajímavostí, které jinde nenajdeš,“ zatvářil se princ důležitě.

„Navíc nejvíc,“ zasmála se, jak to legračně znělo. A on se hned přestal tvářit důležitě.

„Já mám knížky rád, protože jsem z knížky, víš,“ řekl. „V knížce totiž můžeš najít, co chceš kdy chceš,“ dodal. A holčička se na něj zkoumavě zadívala.

„A mě máš rád?“ zašeptala tiše.

„Mám,“ přikývnul malý princ. „Já mám rád všechny děti, víš,“ usmál se na ni.

Holčička opět maličko zesmutněla, že nemá rád jenom ji – ale jenon na chvíli. Pak se na něj také usmála a už jí vůbec nevadilo, že má rád všechny děti. Protože byla ráda, že má rád ji.

Já už se na tebe nezlobím, víš,“ dodala hned potom. „Já bych tě měla ráda za kamaráda.“

„Ráda za kamaráda,“ zopakoval teď zase princ po ní, jak to řekla rýmovaně.

„Chtěl bys taky být můj kamarád?“ vyslovila nakonec i tu otázku, o které večer řekla mamince, že ji má přichystanou.

Ovšem než stačil princ odpovědět, byl u nich další kluk.

A než stačil ten další kluk promluvit, rázem byla tma. Jako když zhasne světlo, najednou nebylo nic vidět.

 

Po chviličce se světlo vrátilo, to ano - ale holčička už nestála tam na ulici. Najednou byla na zahrádce u babičky a dědy. Byly tam záhonky se zeleninou, kytičky, stromy, i tráva - ale princ tam nebyl.

To už tak bývá, že to tak je a sny se vymění. A holčička byla smutná. Normálně je tam moc ráda - ale teď jí vadilo, že malý princ zmizel. Ale objevila tam pestrobarevnou kuličku! U stromu. Hned ji zvedla a rozhlédla se, jestli někde neuvidí prince, když kulička tam je. A víte, koho uviděla?

Nevíte???

Napovím vám, že měla skoro stejnou radost, jako když předtím uviděla prince. Dala hned kuličku na zem a rozkutálela ji k tomu, koho uviděla. On ji zvednul a rozběhnul se za ní a smál se, protože byl rád, že ji vidí. A ona se smála také, protože byla ráda, že ho našla. Protože to byl její bráška-mimino.

Asi měl stejný sen, když se potkali. Nejspíš. Takže si v tom snu mohli hrát s duhovou kuličkou společně.

 

A co myslíte vy, bude se vám celou noc zdát jenom jeden sen? Nebo víc, a budou se měnit? A když se změní, bude ten druhý ještě lepší? Nevíte?

No, však uvidíme. Máte na to celou dobrou noc.

Tak dobrou noc. Celou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47009
Měsíc: 796
Den: 36