Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

sen ve školce (setkání s hlasem)

Minule jsme si popřáli dobrou noc, ale holčička ještě nešla spát. Styděla se a byla potichu, aby ji neslyšeli.

Tak víte, co? Tak si zatím povíme, co se jí toho dne přihodilo ve školce.

 

Už dřív jim tam vyprávěla o knížce. Co v ní našla, s kým už tam mluvila a o čem. Ale když jim prozradila, že jí to všechno řekly papírové obrázky, tak děti mávly rukou. Že prý si vymýšlí. Přitom ona nikdy nelže. Ani si nevymýšlí - protože lhát a vymýšlet si, to je to samé.

Nebo vlastně ne. Vymýšlet si někdy nevadí. Jenom musíte přiznat, že jste si to vymysleli! Protože jinak by to byla sprostá lež.

Občas je dokonce potřeba si vymýšlet. I knížku musí nejdřív někdo vymyslet. Jinak by nebyla. I takovou, kde jsou jen samá písmenka a žádné obrázky. Ale i takovou, kde je víc obrázků. Každý obrázek se musí nejdřív vymyslet. A potom namalovat. I ten úplně malinký a jednoduchý. Nebo i film, co dávají v kině a v televizi. I každý dům musí někdo vymyslet. Jak bude vypadat, kde bude mít okna a kolik bude mít dveří. Aby pak nějaké dveře nechyběly. Nebo nezbyly navíc. Úplně všechno se musí nejdřív vymyslet.

 

A v téhle knížce, co právě čteme, je něco vymyšlené úplně, ale něco je pravda. Taková pohádková pravda, co platí jen v pohádkách. A něco je pravda opravdová. Například to, že holčička chodí do školky. Protože to je normální. Skoro všechny holčičky přece chodí do školky, viďte.

Tahle se ve školce nejdřív ptala Pána Boha, k čemu je knížka, která je na skříni a na nic. A k čemu je princ, který se schovává a je také na nic. A na spoustu dalších věcí se ptala.

Jenže Pán Bůh neodpovídal, tak se ptala dětí. Některé se smály, že chce mluvit s princem z pohádky. Přestože jim vysvětlovala, že už s ním mluvit nechce. Stejně se smály, že si vymýšlí a ještě k tomu věří pohádkám.

Proč bych jim neměla věřit? – divila se. Pohádky přece nelžou. Jsou vymyšlené, ale nikdy nelžou.

Vlastně – neříkali jsme, že lhát a vymýšlet si je to samé?

Ne ne, opravili jsme se. Je to takhle jednoduché: Lhaním se škodí, podvádí a ubližuje. Kdežto vymýšlet si, to je jen taková hra. A hrát si, na tom přece není nic špatného.

To už tak někdy bývá, že to tak je a něco vypadá stejně, ale stejné to není. A něco vypadá různé, ale přitom je to úplně to samé. Ale tím se nebudeme zdržovat.

 

Holčička potom ve školce odešla stranou. Aby byla sama, když se jí děti smály, že věří pohádkám.

Neměla jsem jim nic říkat. – myslela si. Ani paní učitelce jsem neměla nic říkat. Nikomu! Ani tomu pánovi z knížky, tomu už vůbec ne. Akorát princovi. Tomu jsem měla říct, že mě nezajímá. Ať si hraje, s kým chce! A nemám ráda mimino! Ani prince nemám ráda! Ať si ho klidně sestry někam odvedou. Někam daleko, abych na něj neviděla! – mračila se. A koukala ven z okna. Na zahradu, kde nikdo nebyl. Žádné děti, jen prázdné prolézačky, houpačky, kolotoč, lavičky, velké pískoviště a dřevěná chaloupka vedle něj.

A jak se dívala na zahrádku, najednou jako by byla tam. Viděla sama sebe, jak sedí na houpačce. Sama. Druhý konec houpačky byl nahoře – a byl prázdný.

Co tam dělám? – vykulila oči. A šlápla bačkůrkami silněji na podlahu, jakoby se chtěla odrazit – a najednou se opravdu vznesla do výšky. Až se musela chytit držátka, aby z houpačky nespadla.

Protože už na té houpačce seděla.

 

Už se neviděla za oknem, už byla venku na houpačce. Vysoko nahoře. I nohy měla ve vzduchu. Zůstala trčet zhoupnutá nahoře a nohy v bačkorkách jí visely dolů. Úplně, jako by na druhé sedačce někdo byl. Možná někdo neviditelný. – myslela si.  Po chvíli klesla dolů - ale potom ji houpačka opět vynesla do výšky, a houpalo ji to nahoru a dolů a ona se smála se a volala na toho neviditelného na druhé straně, aby se ukázal, že ho chce vidět.

Ale nikdo se neukázal.

Tak slezla a šla na kolotoč.

Sotva se posadila, kolotoč se roztočil. Docela sám, vůbec se nemusela odstrčit. A za chvíli uháněl tak rychle, že se holčičce tajil dech. Ale smála se a nahlas volala: „Ještěěéé!“ a „Přidéééj!“

Ale když pak začala mít strach, vykřikla: „Dost! Stačí!“ A kolotoč hned zastavil.

 

„Kde seš? Haló, tak se ukaž!“ zavolala. Chtěla vědět, kdo to je, kdo si s ní hraje a ona ho přitom nevidí? Ale aby to nebyl malý princ! Protože na toho se zlobí. Že se jí schoval a že se jí kvůli němu děti ve školce smály.

Jenže nikdo neodpověděl.

Kolotoč stál, holčička na něm seděla a dívala se pod sebe a za sebe a kolem sebe a nad sebe. Jenže nikde nikdo nebyl.

„Ukaž se mi. Prosím,“ řekla smutně. Ale pak ji napadlo, že by ten někdo, koho není vidět, možná chtěl, aby byli jen sami dva. Odběhla tedy do dřevěného domečku, ze kterého vede skluzavka na pískoviště. A sedla si na zem, aby ji nebylo vidět.

„Tak se mi ukaž,“ poprosila znovu. „Já nikomu neprozradím, že jsem tě viděla,“ řekla. A byla zvědavá, jestli to náhodou není malý princ. Kdyby to byl někdo jiný, tak by se na něj nezlobila. Ale malému princi by řekla, že se na něj zlobí, a nemluvila by s ním. Ale nejdřív by ho chtěla vidět.

Jenže se neukázal ani princ, ani nikdo jiný. Tak vstala a šla z domečku pryč.

„Když se mi ukážeš, tak já bych ti taky něco ukázala,“ řekla ještě. Ale pak dodala, že by se musel jenom dívat. Aby mi nic nevzal a neodnesl! – myslela si. Ale to už nahlas neřekla.

 

„Ale já bych se nechtěl jenom dívat,“ zaslechla náhle tichý hlas.

„A co bys chtěl?“ podivila se. Ale pořád nikoho neviděla.

„Úplně všechno,“ ozvala se tichá odpověď.

„Úplně všechno???“ zeptala se překvapeně. „Tak ale kde teda seš?“ vyhrkla. „Ukaž se mi!“

„Jsem tady,“ odpověděl tichý hlas.

„Kde tady!? Já tě nevidím,“ řekla, protože opravdu nikoho neviděla.

„Tady. Ale nemůžeš mě vidět,“ odpověděl hlas.

„A proč ne?“ zamračila se. Neboť jí přišlo nespravedlivé, že on by chtěl všechno, ale ona ho nesmí ani vidět. A také nevěděla, co všechno by chtěl. Aby mi nesebral všechny hračky. - napadlo ji. Něco bych mu dala sama - ale všechno určitě ne!

„Nemůžeš mě vidět, protože ještě málo spíš,“ řekl hlas.

 

Holčičku zarazilo, co to znamená, že málo spí. Ale nezeptala se na to. Zeptala se, jestli by chtěl všechny její hračky. Protože to ji zajímalo víc, než co to znamená, že málo spí.

„Já nechci žádné hračky,“ vysvětlil jí tichý hlas.

„Aha,“ řekla holčička. „A ukážeš se mi teda?“ zeptala se.

„Už jsem ti říkal, že to nejde,“ odpověděl hlas. To holčičku zase naštvalo a zeptala se, jestli není náhodou malý princ. Protože kdyby to byl malý princ, rovnou by mu řekla, že už ho nechce ani vidět!

„Ty to nevíš?“ podivil se hlas. „Myslel jsem, že mě znáš.“

„Neznám tě!“ odvětila holčička. „Ale kdyby ses mi ukázal, tak bych tě znala,“ vyhrkla úplně něco jiného, než předtím chtěla říct. Protože ho možná přece jen trošku chtěla vidět.

„Já tě znám,“ řekl hlas. „Ty jsi Danielka, viď?“

„Ano,“ přikývla holčička. Potom se ale trošku polekala. „Ale nejsi bílý beránek, že ne?“ zeptala se. Pamatovala si totiž, že bílý beránek věděl to, co ona. Ale nic jiného.

„Ne. Nejsem bílý beránek,“ zasmál se tichý hlas.

„To jsem ráda,“ zasmála se také. A znovu se rozhlížela, jestli ho přece jen někde neuvidí.

 

„Hledáš mě?“ ozval se hlas po chvíli.

„Ano!“ vyhrkla holčička.

No, možná spíš řekla: „Jo!“ Ovšem „ano“ zní líp, tak necháme napsané „ano.“ I když možná řekla: „Jo.“

„A řekneš mi, proč mě hledáš?“ zeptal se hlas.

A holčička se zamyslela. Jestli to není malý princ, tak ho nehledá, ale chtěla by ho vidět. Aby věděla, kdo to je. Ale jestli to malý princ je, tak ho hledá, ale nechce s ním mluvit a nechce ho ani vidět. Protože se na něj zlobí.

Ovšem pak ji napadlo, že on se na ni taky zlobí. Možná. Jestli bych se mu spíš neměla omluvit za ten plášť. – říkala si. A přemýšlela dlouho a byla z toho celá tak popletená, že ze všeho nejvíc chtěla pořádně nahlas zatroubit. Jako trumpeta. Aby se probrala. Aby už nemusela přemýšlet. Protože vůbec nevěděla, co má říct.

 

Jenže než stačila vymyslet nějakou odpověď, ozval se jiný hlas.

Patřil dívence ze školky, se kterou nejvíc kamarádí. A ta dívenka se ptala, proč tam sedí tak sama. A proč kouká z okna, když na zahradě nikdo není.

Holčička se v okamžiku probrala a zjistila, že vůbec není venku na zahrádce. Seděla pořád uvnitř, u okna, a tohle se jí jenom zdálo. Takže mu nestihla říct, proč ho hledá a jestli by ho vůbec chtěla vidět.

Zkusíte to tedy říct za ni?

Nebo můžete vymyslet, co byste mu řekli sami. Jen tak potichu, ani vás nemusí být slyšet.

Tak – dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 35