Jdi na obsah Jdi na menu
 


13. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

otázky (úterý)

Ráno běžela holčička nejdřív za sestrami. Zeptat se, jestli v knížce někoho potkaly. Úplně totiž zapomněla, že doma je jen ta nejmladší. A ta jezdí do školy brzy ráno, takže už také doma nebyla.

Vrátila se tedy do postele. Vytáhla knížku zpod polštáře, přistavila si ke skříni židli, vylezla na ni a strčila knížku nahoru na skříň. Aby se na prince nemusela dívat. Aby jí dal pokoj! Aby na něj už nemyslela! Aby…

„Co tam děláš?“ ozvala se maminka, která přišla do pokoje.

„Nic,“ slezla rychle dolů. „Když se mnou nechce mluvit, tak ať si trhne nohou,“ ušklíbla se.

„Kdo?“ nechápala maminka.

„Jeden takovej,“ řekla, ale nedořekla to. Až za chvíli dodala: „Nikdo!“

Tak se na prince zlobila, že pro ni teď byl nikdo.

 

„A proč pohádky nejsou pro maminky?“ zeptala se maminky v kuchyni. Ale maminka se divila, jak ji to napadlo.

„Přece tys to říkala,“ zarazila se holčička. Ale maminka vrtěla hlavou, že nic takového neřekla. Ona přece nemohla vědět, že se o ní v noci holčičce zdálo.

„A kams dala ten kámen? To mýdlo?“ vzpomněla si a utíkala se podívat do koupelny. Jenže žádné mýdlo, co vypadá jako hladký zelený kámen, trochu jakoby skleněný, s bublinkami a zakroucenými šmouhami, tak žádné takové mýdlo v koupelně nenašla. „Tys ho vyhodila? Proč???“ zeptala se maminky.

„Nevyhodila. Jaký mýdlo?“ nechápala maminka. Avšak holčička už zase myslela na něco jiného.

„A nezlobíš se na mě, že ne?“ přitiskla se jí k nohám.

„Proč bych se na tebe měla zlobit?“ zeptala se maminka překvapeně.

„Přece, že jsem s tebou nešla. A nepomohla ti s taškou.“

„S jakou taškou?“ divila se maminka pořád víc. Holčičce ale stačilo, že se na ni maminka nezlobí, a hned ji zase zajímalo cosi dalšího.

„Můžu si vzít ke snídani perník?“ zeptala se.

„A nezapomněla sis večer vyčistit zuby? Včera?“ opáčila maminka místo odpovědi.

 

To už tak někdy bývá, že to tak je a každý mluví o něčem jiném.

Nevěříte tomu? Vám se to nikdy nestalo?

Určitě ne???

Já myslím, že někdy ano. Jenom jste to nepoznali. Protože jste asi špatně poslouchali.

Tak víte co? Dávejte vždycky dobrý pozor, co ten druhý říká. Abyste mu dobře rozuměli. Protože když budete opravdu dobře poslouchat, tak vás někdy překvapí, co říká. Uvidíte. Ale musíte dobře poslouchat!

 

Ale rychle zpět k holčičce.

„Na co je něco, co není na nic?“ zeptala se maminky cestou do školky.

Takové otázce ale maminka nerozuměla. Na co je něco, co není na nic? Divná otázka, viďte. Tak musela holčička napovědět, že myslí třeba knížku, kterou nikdo nečte. Protože je schovaná, aby ji nikdo neviděl.

A maminka odpověděla, že to tedy neví, na co je knížka, která je schovaná, aby ji nikdo neviděl.

„A kdo to teda ví?“ vyzvídala holčička. Maminka totiž ví skoro všechno. Třeba, kolik je hodin. Co bude k večeři. Nebo kolik lidí bydlí na celé zeměkouli. Nebo i v Hradci.

Na co je něco, co není na nic, to však maminka opravdu nevěděla. Říkala jen: „Nevím,“ a „Fakt nevím,“ a „To neví nikdo,“ a „Nebuď zvědavá,“ a tak podobně. A myslela přitom na něco jiného.

Jenže holčička nedala pokoj a pořád se ptala. Tak maminka nakonec řekla, že to ví asi jen Pán Bůh.

Maminka někdy říká, že Bůh všechno vidí a všechno ví. Ale tomu holčička moc nerozumí. Jak může vidět to, co je třeba někde schované? A jak může vědět, kde to je, když to je schované?

 

„A proč to nevíš ty?“ zeptala se.

„Nikdo neví všechno,“ usmála se maminka.

„Bůh jo,“ opravila ji.

„Ano. Ten ví všechno,“ přikývla maminka. „Ten ví i to, co si jenom myslíš,“ pohladila ji.

„Fakt?!“ vyhrkla překvapeně. „A od koho, když já mu to neřeknu???“

„To já nevím,“ rozložila maminka rukama, jako že tak to je a nedá se s tím nic dělat. „Ale ví všechno,“ dodala.

„Jo?“ zamyslela se holčička. „I když si myslím třeba něco škaredýho?“

„Všechno.“

„Aha,“ zamračila se. Ale pak ji něco napadlo: „Tak já se ho zeptám, jestli…“ zmlkla. Nějak se totiž zamotala v tom, na co by se chtěla zeptat. Tak mlčela, a maminka byla ráda, že už nemusí odpovídat.

A za chvíli už stejně byly ve školce.

 

Ovšem zeptat se na něco Pána Boha, to není jen tak.

Holčička to ve školce zkoušela. Ptala se, na co je takový princ, který se před ní schovává a nechce s ní mluvit? A na co je knížka, když je schovaná na skříni? A jestli ten princ ví, že ona s ním už nechce mluvit?

Ale žádný Pán Bůh neodpovídal. Vypadalo to, že si povídá sama. I paní učitelka si všimla, že si povídá. Sama. A divila se. Přišla za holčičkou - a holčičku napadlo, jestli pán Bůh třeba neposlal paní učitelku, aby odpověděla za něj.

Zkusila to tedy a zeptala se. Jenže paní učitelka se jen zasmála a řekla: „Aha. Já myslela, že máš nějaký problém. Tak to ti asi neporadím,“ znovu se zasmála a odešla.

Holčička měla zlost. Maminka říká, že pán Bůh má rád všechny lidi. Ale když ji má rád, tak by jí měl odpovědět. Protože to je slušnost.

Ale pak ji napadlo, že třeba nemůže. A už se tolik nezlobila. Možná neumí mluvit. A nebo mluví jinou řečí. Nebo mluví, ale holčička mu nerozumí. Jenomže proč mi neodpověděla aspoň paní učitelka? - přemýšlela dál.

Ale nepřišla na to. Protože to ví asi jen Pán Bůh sám.

 

Když se vrátila domů, schovala se pod schody, kde dřív bydlely myši-osmáci. Schovala se tam, protože si chtěla hrát s panenkou. S tou, co má úplně nejradši. Co sice nemrká, nemluví, nečůrá, ani nemá hromadu šatů, ale stejně je nejhezčí. Protože ji má už dlouho a má ji moc ráda. Protože je nejlepší. A taky moc hezky kouká. A je taková .. nejlepší.

Schovala se tam před miminem. Aby jí nemohlo panenku brát. Protože mimino jí bere všechno. A když to nedostane, tak řve a otravuje.

„Co ty myslíš?“ zeptala se panenky, když se ukryla pod schody. „Našly sestry toho protivu? Toho malýho prince?“

Panenka sice neodpovídala, ale ona se ptala dál: Jestli si panenka myslí, že se s nimi princ bavil? A jestli panenka by se s ním bavila, když je takovej a baví se s miminem, ale s ní ne? A jestli mu sestry neprozradily, že ten plášť zahodila ona, jejich malá sestřička. A jestli se na ni proto princ zlobí? Nebo proč se na ni zlobí?

Jenže panenka pořád mlčela.

 

Holčička tedy začala odpovídat za ni. Jen pokaždé maličko změnila hlas, aby to vypadalo, že mluví někdo jiný.

„Vidíš vidíš,“ pokárala se tím novým hlasem, kterým mluvila za panenku. „Sama si za to můžeš!“

„No a co?“ odsekla panence svým holčičkovským hlasem. „Mě ten princ už vůbec nezajímá!“

„Tak teď to máš. Vidíš vidíš, ty trumpeto zlobivá,“ vyčetla si za panenku.

„Nemá nosit tak blbej plášť!“ ucedila svým holčičkovským hlasem.

„Já myslím, že jsi protivná,“ odpověděla si za panenku.

„Nejsem,“ zavrtěla hlavou sama za sebe. Ale nebyla si tím moc jistá.

„Jsi!“ zopakovala změněným, panenkovským hláskem. „A taky se mu určitě nelíbilo, že nemáš ráda mimino,“ dodala.

„To není pravda! Mám ho ráda,“ nesouhlasila. „Akorát někdy moc ne,“ musela dodat po pravdě.

„Tak vidíš,“ vyčítala si změněným hláskem. „Princ asi chce, abys ho měla ráda. Pořád!“

„Jenomže to nejde,“ odpověděla za sebe. „To by nesmělo bejt tak protivný a pořád zlobit a otravovat!“

„Tak už ho možná neuvidíš, když jsi taková,“ řekla si za panenku.

„No a co?!“ ušklíbla se sama. „Mně je to jedno. Stejně je na skříni a není k ničemu!“ odsekla. A čekala, co panenka odpoví.

Jenomže panenka mlčela.

 

Přiběhlo tam totiž mimino a přitáhlo za ruku tatínka. Tatínek ho vyhazoval do vzduchu a holčička poslouchala, jak se mimino směje a výská: „Jééé! E-tě! E-tě!“ Jako, že chce ještě.

Holčička vylezla zpod schodů a koukala na ně. A byla trošku smutná, protože s ní už tatínek nehází tak vysoko, jako s tím uřvaným miminem. 

„Myslíš, že jsem protivná?“ zeptala se tatínka. Ale tatínek ji neslyšel, protože mimino výskalo a on se také smál nahlas.

Tak na něj zavolala, a když se na ni podíval, tak se zeptala, jestli ji má rád jako mimino. A když tatínek řekl, že jo, tak se zeptala, jestli s ní bude taky házet tak vysoko. A tatínek řekl, že ne, protože už je moc těžká.

„A jsem protivná?“ zeptala se znovu. Ale tatínek ji opět neslyšel, protože mimino znovu vyhodil do výšky a ono zapištělo.

Vlezla si tedy zpátky pod schody a byla zticha, aby ji neslyšeli. Dívala se na panenku. Panenka také mlčela a nic neříkala.

Po chvíli se ozval tatínek. Volal holčičku, kde je, jestli chce vyhodit do výšky. Ale holčička se neozvala. A ještě dávala pozor, aby nepromluvila ani panenka. Protože měla strach, že kdyby panenka promluvila, řekla by jí, že je protivná.

Tak seděla tiše se sklopenou hlavou a trošku se styděla. Ale jenom potichu – nahlas by nepřiznala, že se stydí, že je protivná.

A my ji necháme chvíli o sobě přemýšlet.

 

A co vy? Děláte také něco špatně? Určitě ano, viďte. A stydíte se někdy? A jste na sebe přísní? Zlobíte se sami na sebe? Nebo provedete nějakou špatnou věc, ale nevadí vám to???

To ne, viďte. To je totiž úplně nejhorší, když něco provedete, ale je vám to jedno. Je vám to fuk.

Ale vám to vadí a stydíte se - jako teď holčička, viďte. A říkáte si, že příště už takoví nebudete. Nebo si myslíte, že za to může někdo jiný? Třeba tatínek, když s ní nemluvil??? Ne, že ne. Vy dobře víte, že tomu se říká výmluvy.

A všimli jste si, že holčička se na sebe zlobila až teprve, když mluvila za panenku? Na sebe. Zlobila se, že je protivná a chová se špatně. A styděla se.

To už tak bývá, že sám na sebe je člověk hodný. Ale na druhé je mnohem přísnější.

 

Tak víte co? Teď chvíli vzpomínejte, jestli jste na druhé stejně hodní jako sami na sebe? Jestli nejste na sebe maličko hodnější? Nebo mnohem hodnější než na druhé. Ale nejdřív zavřete oči, a přemýšlejte až potom. Se zavřenýma očima se totiž přemýšlí nejlíp.

Dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47006
Měsíc: 795
Den: 37