Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola (i se zvukem)

Komu se nechce číst, může na mě TADY ZAZVONIT, a já mu to přečtu sám. Sice mám rýmu a špatnej přednes, ale uznávám, že je to jednodušší.

třetí noční sen (beránek)

V neděli večer byla holčička moc unavená. Odpoledne byla venku a pak ještě pomáhala mamince s buchtama. Maminka pořád něco peče. Buchty s tvarohem, s mákem, s povidly nebo krémem, nebo někdy perník, nebo bábovku, nebo taky štrúdl. Nebo dort z pudinku. Holčička by chtěla umět péct jako ona, tak jí někdy pomáhá. Protože ji to baví.

Prostřední sestru vaření nebaví. Říká, že radši nebude jíst. Ona jí hrozně málo. Skoro nic. Říká, že se vaření nebude učit, protože ji to nezajímá. Ale někdy vařit musí. I když ji to nebaví.

To holčička pomáhá s vařením ráda. Aby pak všem chutnalo. Maminka ji taky pochválila, jak je šikovná. Ale prostřední sestra se smála, že je spíš hloupá, když to dělá a nemusí.

Ale to určitě myslela jenom z legrace.


Večer potom byla tak unavená, že usnula v kuchyni na sedačce. Do postele ji museli odnést. Ani nevěděla, kdo ji odnesl. Vůbec se neprobudila. Jen nakrčila nos a trošku se zamračila. Nejspíš proto, že se jí něco zdálo. Asi nějaký sen. Kdo ví, co v něm viděla, když se musela zamračit? Kdoví, jak to v něm může vypadat?

Kdyby tam šlo nakouknout, viďte. Třeba, že bychom se jí podívali pod zavřená víčka. Možná bychom tam uviděli, co se jí zdá? Co???

Správně. Žádný sen bychom tam nenašli. Pod víčkem je schované oko a žádný sen. To už víme.

Ale je to škoda.

Protože kdybychom se jí do snu podívat mohli, viděli bychom holčičku, jak jde po velikánské bílé rovině poseté černými zakroucenými čárkami. Rovná bílá plocha, to je list papíru. A černé čárky jsou písmenka.

Jenže holčička neumí číst, tak si zakřivených čárek nevšímá. Zamračí se, že tam nic není, a jde dál. Na další stránku. Tam je písmenek méně - a je tam obrázek. Ovšem není to normální obrázek, jako v knížkách bývají. Tenhle je živý. A dívá se na holčičku, jako by na ni čekal.

 

„Ahoj Danielko,“ pozdravil ji. A ona překvapeně zastavila.

„Ahoj,“ pozdravila také. A hned se zeptala, odkud ji zná.

„Neznám tě,“ řekl ten .. vlastně pozor! Vždyť my ho nevidíme! Takže zatím nevíme, kdo to je a jak vypadá.

No nevadí. Počkáme, třeba to prozradí sám.

„Neznám tě, ale vím, jak se jmenuješ,“ řekl ten obrázek. „Já totiž vím všechno!“ dodal.

Holčičku to ohromně potěšilo.

„Ano?! “ vyhrkla. „Tak mi řekneš, kde najdu malého prince? Nebo aspoň, kam se ztratil ten plášť..?“

Jenže obrázek se na ni podíval udiveně.

Obrázek… Tak mu nebudeme říkat, viďte? To není žádné jméno.

Podle toho, jak s ním holčička mluví, to asi nebude nikdo dospělý. Tak že by to byla malá holka nebo kluk? Nebo nějaká hračka? Nebo zvířátko? Nebo snad květina? Nebo strom???

Ale víte, co? Dobře poslouchejte – on nám to jistě nějak prozradí.

 

„Hledáš malého prince, já to vím,“ řekl ten kdosi.

Ovšem holčička nechtěla slyšet, že hledá malého prince. To věděla sama. Kde ho najde - to by ráda věděla.

„Ale nevíš, kde ho najdeš. Já vím,“ pokračoval ten kdosi a důležitě přitom kýval hlavou.

Všimli jste si? Poznali jste to?

Kýval hlavou - takže už víte, že strom ani květina to není. Strom by totiž kýval větvemi a květina listy, ne? A budeme dál pozorně poslouchat.

„Tak mi poraď. Prosím!“ žadonila holčička.

„Chtěla bys poradit, i to vím,“ řekl ten kdosi, co ještě nevíme, jak vypadá. A znovu pokýval hlavou, až mu dlouhé bílé chlupy padaly do očí.

A hned víme, že holčička ani chlapeček to nebudou taky. Ti přece nemají chlupy, aby jim padaly do očí.

„Tak kde je?“ vyzvídala holčička.

„To přece nevím,“ řekl ten neznámý, jako by to bylo úplně jasné. A zahrabal přitom kopýtkem a zvoneček, který mu visel na krku, zacinkal.

 

„Vždyť přece víš všechno,“ podivila se holčička.

„Vím všechno,“ zvednul pyšně hlavu. „Ale jenom to všechno, co víš taky,“ dodal hned. „Poznám to na tobě. Ale nevím ani o malinkou špetku víc,“ vysvětlil holčičce a podíval se na ni veselýma očima. „Copak nevidíš, že jsem jenom bílý beránek? Jak by ti mohl poradit obyčejný bílý beránek?!“ dopověděl radostně. Jako by ho těšilo, že už konečně víte, kdo to je.

A holčička musela uznat, že má pravdu.

„To je škoda, že mi neporadíš,“ pokrčila smutně rameny. Ale tu si všimla, že i beránek zesmutněl. Moc. Skoro, jako by chtěl začít plakat. Tak mu honem řekla, že to nevadí. Aby nebyl smutný. A zeptala se, jak se jmenuje. Aby mu mohla říkat jménem.

„Jestli ty neznáš moje jméno, tak ho nevím ani já,“ řekl bílý beránek. „Já vím přece jenom to, co víš ty!“

A holčička musela uznat, že i tohle je pravda.

I když jí to bylo moc divné.

 

Chtěla jít dál, hledat malého prince. Jenže bílý beránek nechtěl, aby odešla. Říkal, že si s ní chce povídat. A koukal tak smutně, že nedovedla odejít.

Tak se ho zeptala, jaké to je, bydlet v pohádkové knížce.

Ovšem s tímhle beránkem byla těžká řeč. On skutečně věděl všechno, co věděla holčička. A co holčička nevěděla, to nevěděl ani on. Takže teď odpověděl:

„Je to tady zajímavé a jsou tu moc zvláštní věci. Třeba létající hvězdy, nebo hádavé květiny a nebo také bílý beránek, který mluví a ví úplně všechno, ale vlastně neví nic. Ale nikde není vidět malý princ, ani jeho plášť. A to je škoda,“ dokončil smutně.

Takže řekl úplně to samé, co by řekla holčička.

Zeptala se ho ještě, proč jí nemůže poradit? A kam by měla jít, aby prince našla? A také se zeptala, proč ví jen to, co ví ona? Jenže beránek odpověděl, že jí nemůže poradit, protože jí nemůže poradit. Že ví jen to, co ví ona, protože ví jen to, co ví ona. A že aby prince našla, tak by měla jít tam, kde je. Ale kde je, to že on neví.

Takže se holčička nedozvěděla vůbec nic.

                                                                                                                     

Raději začala sama vyprávět. Aby se aspoň beránek něco nového dozvěděl.

Pověděla mu, že až prince najde, nejdřív se omluví, že zahodila jeho plášť. A potom se zeptá, jaké to je, žít v pohádkové knížce. A určitě se zeptá, jestli by nechtěl přijít k ní domů. Na návštěvu. Že by mu všechno ukázala. Maminku i tatínka, také všechny sestry a brášky, co jsou doma. I brášku-mimino, který je protivný a pořád otravuje a zlobí a řve a všechno ničí. A kdyby chtěl princ něco vědět, hned by mu to pověděla. A ještě by se zeptala, kde v knížce spí. A jestli ho stránky nemačkají, když se knížka zavře. A nabídla by mu něco dobrého, co by s maminkou připravily. Kdyby měl hlad.

Jenže bílý beránek jen kýval hlavou a občas řekl: „Ano ano, tohle všechno já vím.“

A holčička si uvědomila, že vlastně neví, jestli by malý princ chtěl jíst, když je namalovaný. Protože namalovaný princ asi nejí. Nebo když, tak asi namalované jídlo...

 

„Co myslíš, jí princ, když je namalovaný?“ zeptala se beránka. Ale beránek zavrtěl hlavou, že neví, co jí namalovaný princ.

„A tak co jíš ty?“ podivila se.

Beránek se podíval pod sebe, kde byly jen čáry a písmenka. A zavrtěl odmítavě hlavou, až mu na krku zacinkal zvoneček a dlouhé bílé chlupy mu spadaly do očí. Protože písmenka tedy jíst nechtěl.

„Nevím, co jím,“ řekl, jako by se tomu sám divil. „Ale vím, proč hledáš prince,“ dodal. A holčička zbystřila.

„Proč?“ špitla.

„Abys měla kamaráda,“ řekl beránek samozřejmě.

Holčička nejdřív zakroutila hlavou, že to není pravda. Ale hned nato ji napadlo, že to možná trošku pravda je. A zeptala se, jak na to přišel.

A beránek odpověděl, že to ví přece proto, že ví všechno, co ví ona.

„Ale já to nevím,“ namítla.

„Možná nevíš, že to víš. Ale víš to,“ vysvětlil jí beránek. „A taky víš, že se ti schovává. A schovává se ti proto, že ho chceš mít jenom pro sebe. Že to víš?“ zeptal se.

„To není pravda!“ protestovala holčička. Ale beránek jen zopakoval, že holčička možná neví, že to ví, ale ví to.

 

Holčička už to sice slyšela podruhé, ale bylo to na ni moc složité.

Zamračila se, že jí beránek říká takové divné věty, kterým nerozumí. A raději se už na nic neptala. Raději řekla, že když se princ před ní schovává, tak ho nechce vidět! Klidně! Tak ať! – obrátila se k beránkovi zády.

A přemýšlela, jak beránek věděl, že hledá kamaráda a že ho chce mít jen pro sebe? Když ona to neví.

Nebo ví???

 

Někdy je to doopravdy tak, že něco víte, ale nechcete to vědět. A děláte, jako byste to nevěděli.

Třeba když je čas jít spát. Jste zalezlí pod peřinou – jenže se vám ještě nechce spát. Pořád si myslíte, že je ještě brzy. I když dobře víte, že už je nejvyšší čas zhasnout a zavřít oči. Ale říkáte: Prosím, ještě ne, ještě chvíli! A přitom víte, že za maminka nebo tatínek za chvíli světlo zhasnou a vy budete spinkat.

Nebo myslíte, že ne?

Ale ano, viďte. Nechce se vám, ale nedá se nic dělat. Víte, že už je pozdě, ale nechcete tomu věřit.

I beránek to věděl proto, že to věděla i holčička. Ale ona tomu nechtěla uvěřit.

A zatímco byla zamračená, beránek se oklepal, zvoneček na jeho krku se zahoupal a zacinkal: Cink! Cink!

A to jasně znamenalo, že pro dnešek už je konec.

Dobrou noc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie


Archiv

Kalendář
<< listopad >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Statistiky

Online: 1
Celkem: 47009
Měsíc: 797
Den: 37